Na umělohmotné postele zatím nedošlo. Proto je obydlí středně zaopatřeného Afghánce, který nepatří ani mezi válkou zbídačenou chudinu, ani do kategorie narkobaronů vydělávajících miliardy, na první pohled jaksi prázdné, bez nábytku, zato s obrovským množstvím pro nás ne zrovna k sobě se hodících nejrůznějších doplňků.
Domy versus paneláky
Než ale navštívíme takový průměrný afghánský dům, je třeba si uvědomit jeden zásadní rozdíl mezi námi a obyvateli střední, suché Asie.
U nás se mladá generace snaží od rodičů co nejdříve odstěhovat a zařídit si samostatné bydlení podle vlastního vkusu, který se rychle mění a podléhá módním trendům. V Afghánistánu móda nemá na kulturu bydlení zdaleka takový vliv. Rodiny tu žijí v obrovských pospolitostech, jejichž zvyky se mění jen minimálně.
Dohromady bydlí přinejmenším rodiče a nejstarší syn i s manželkami a potomky. A protože ženy mívají v Afghánistánu i více než deset dětí, připomíná takový dvougenerační dům spíše dětský tábor. Z toho vyplývá, že ne každé dítě může mít svůj dětský pokoj, pokud rodina nevlastní celé sídliště.
Kromě toho afghánské děti tráví většinu času na ulici, nemají prakticky žádné hračky, jen minimum oblečení, a tak žádné velké soukromí a úložné prostory ani nepotřebují. Ostatně, i dospělí se často musí tísnit v mnohem menším počtu místností, než je počet členů rodiny.
Panelové sídliště - prestižní bydlení
I když v metropoli Kábulu existují i byty, většina Afghánců bydlí v domech, vilách či chatrčích uplácaných z hlíny. Ještě v první polovině minulého století byly byty v našem pojetí v Afghánistánu něco zcela neznámého. Až Sověti v 60. letech postavili na okrajích Kábulu tzv. mikrorajony, což byly skrumáže nevzhledných paneláků, mezi kterými smutně brouzdali velbloudi a kozy. Stojí v afghánské metropoli dodnes.
Kupodivu, přes prvotní odpor a námitky týkající se nedostatku soukromí, představují dnes mikrorajony v určitém slova smyslu prestižní bydlení. Pro afghánskou nejméně dvougenerační rodinu s nespočtem dětí jsou ovšem i třípokojové byty zoufale malé.
Jen nedostatek nábytku činí pobyt v těchto prostorách snesitelným. Někteří Afghánci, ovlivnění západní kulturou, si ale přece jen nechali nabourat své tradiční představy o pohodlí a sehnali si či nechali vyrobit na zakázku pokojové stěny a konferenční stolky a spolu s babičkami a dědečky se nacpali do paneláků. Někdy si opatřili i sedací soupravu, obvykle ji mají stále potaženu ochranným igelitovým obalem, neboť kromě návštěv na ni nikdo neusedá.
Podlaha vystlaná peršany
I v panelácích žijí ale většinou Afghánci na zemi. Ovšem ne holé. Jak v paneláku, tak i v domku, beton či pečlivě udusaná hlína je vystlaná nejednou vrstvou peršanů.
Pravých vlněných, někdy kombinovaných s hedvábným vláknem. Jsou ve všech pokojích, nejčastěji v tónech do červené, bordó a červenohnědé, s pravidelnými geometrickými vzory.
Nejsou používány zdaleka jenom jako podlahová krytina, ale slouží v jemnějším provedení i jako přehozy přes matrace, o kterých ještě bude řeč, nebo jako obal na velký polštář.
Po kobercích se chodí bez bot. Afghánci se důsledně zouvají v poměrně malých a ne příliš prakticky zařízených chodbách, ale přezůvky jsou vidět málokdy.
Chodí se naboso nebo ve fuseklích, které tím pádem není vhodné mít děravé, nebo dokonce špinavé. Nejeden Evropan, který zapomněl, že při návštěvě v afghánském domě přijde o obuv, se tak ztrapnil. K dlouhému cestování nějaká ta ponožka s dírou a flíčkem prostě patří.
Kromě toho je třeba dávat pozor i na poměrně časté díry v rozkroku kalhot. Zatímco v evropských poměrech se tento drobný nedostatek dá snadno na nějakou dobu skrýt, v afghánské společnosti nikoliv.
Při jídle se sedí v jakémsi tureckém sedu s rukama opřenýma o kolena a trupem nahnutým nad ubrusem s jídlem. Ubrusu se říká "dusturchan" a rozprostírá se přímo na koberce.
Nevadí, že drobíte, padá vám rýže od úst ani že děti rozhazují jídlo všude kolem. Dusturchan je obvykle omyvatelný, po jídle se sbalí i s drobky a kalužemi omáček a vyčistí na ulici.
Dusturchan je rovněž podle mého osobního pozorování důvodem, proč jsou Afghánci tak štíhlí. V poloze vsedě, ještě nahnutý nad miskou rýže se skopovým, se žaludek nemůže tak mohutně roztahovat jako za naším evropským stolem, kde si na břicha netlačíme.
Obývák a ložnice
Středobodem afghánského domu je obývák a ložnice, často jedna a ta samá místnost, která se ráno lehce mění v pokoj obývací a večer v útulek pro spaní. Absence postelí je v tomto směru výhodou.
Matrace stačí přehodit nádherně tkanými barevnými kelimy, což je spolu s koberci další skvost, který si Afghánci vyrábějí a kterým si zkrášlují svá obydlí.
Kelim je "hadrovitější" a měkčí, ale mívá nápaditější vzory, a když ho pocintáte, nemusíte propadat hysterii. Kelim nestojí statisíce, ale jen tisíce. Pro Afghánce, kteří si ho umějí sami vyrobit, je samozřejmě zdarma.
V posledních letech jediným kusem nábytku, který v obývácích a ložnicích bývá, je televizní stolek, na kterém trůní nejen televizor, ale často i DVD přehrávač. Jinak žádné police s knihami či suvenýry, žádná křesla či válendy.
Matrace ve dne složené na sobě mohou ale jako jakási pohovka sloužit. Většinou se ale lidé povalují, pokud jim to čas dovolí, se šálkem černého či zeleného čaje přímo na koberci.
Oken je hodně a jsou velká. Záclony s těmi nejroztodivnějšími vzory, nejraději vyvedenými ve zlatě, prostě patří k Orientu stejně jako často pozlacené doplňky, včetně klik u dveří. Má-li dům dveře, a tedy i kliky. Těžké závěsy také nesmějí chybět, zvláště hrozí-li, že budou interiér a jeho obyvatelé zahlédnuti z ulice. Pak je zataženo ve dne v noci, v létě v zimě.
Důvod tak obrovských zasklených ploch mi v takovém případě vždy unikal. Stejně jako jsem ne zcela pochopila existenci velkých balkonů, na které nikdy nikdo nevkročil, neboť žena nechce být spatřena cizím mužským okem a muž se zase bojí, aby ho někdo neobvinil ze šmírování sousedek.
Kuchyně
Afghánci v poloze vsedě či na bobku dělají doma většinu činností. Například vaří. Kuchyně je ovšem vzhledem k ostatním prostorám domu či bytu většinou popelkou.
Bývá tmavá, bez přívodu vody, které je obecně v zemi dramatický nedostatek, bez dřezu a všelijakých vychytávek v podobě mixérů, kávovarů a mikrovlnek.
Uprostřed neútulné kobky bývá primitivní odtok v zemi, kam se vylévá špinavá voda, což přitahuje domácí hmyz a hlodavce. Často je využívána též tzv. letní kuchyně, tedy spíš přístřešek než místnost přilepený k domu, kde se pak často vaří i na otevřeném ohni.
Je-li k dispozici alespoň jeden strom, pak se venku, v jeho stínu, i stoluje. Součástí řady domů je pekárna na chleba, mnoho rodin si totiž afghánský chléb peče doma, popřípadě ho i prodává sousedům, kteří tak nečiní.
Protože v kuchyni jsou soustředěny především ženy, bývá důsledně oddělena od ostatních částí domu a bytu. Společná jídelna propojená s kuchyní a obývacím pokojem je v afghánské kultuře něco nemyslitelného. Ženy i v parných dnech zůstanou během návštěvy cizích mužů v kuchyni.
Koupelna, WC, láska a úložné prostory
Z pětadvaceti milionů afghánských občanů má koupelnu s teplou vodou, kachličkami, automatickou pračkou a rohovou vanou opravdu jen zanedbatelné procento lidí.
Chudší část nemá koupelnu vůbec a myje se v tom, co je po ruce: potok, kaluž, či dokonce písek. Movitější jsou rádi, když se jim podaří vybudovat a zásobit vodou prostou sprchu.
Podobně toaleta je nejčastěji i v lepších domech na dvorku a fekálie vytékají volně na ulici, neboť ani v Kábulu není kanalizace.
V kontrastu s velmi čistými obydlími, kde se neustále zametá a vytírá, je tento "zlozvyk" poněkud šokující. Hygiena ovšem vyžaduje neustálé očišťování se. Například pobožnější muslimové se musí modlit pětkrát denně a pětkrát denně se též pečlivě omýt na intimních místech.
Když tedy není koupelna, musí stačit jakýkoliv zdroj vody. Stejně tak po pohlavním styku se musí ihned oba partneři omýt. Pokud se jim v domě vůbec podaří najít místo, kde po nich nelezou potomci nebo je nepozorují rodiče, pak se musí předem pečlivě připravit - nachystat si nádobu s vodou a ručníky.
Bloudění po domě, šlapání po spolunocležnících a pronikání do koupelny za svíčky či v chabém světle baterky, to je poněkud rušivé pro všechny obyvatele. Láska se tak v afghánském domě musí celkem dobře naplánovat.
Ono i takové převlékání dá někdy zabrat. Protože Afghánci neholdují příliš skříním a věci si raději ukládají do plechových nádherně vybarvených a vymalovaných truhel, které ovšem při otevírání poněkud vržou, bývají úkony spojené s hledáním šatstva dosti hlučné.
Navíc pro nedostatek soukromí je třeba vědět, kam kdy kdo může vstoupit. Protože ale Afghánci nemají příliš v lásce pyžama a převlékají se tehdy, když jsou špinaví, nikoliv pravidelně večer a ráno, tak si mohou akci převlékání jednou za čas prostě naplánovat. Holt, láska a úložné prostory, to je velký problém afghánských domů.
