I když ve městě na řece Sázavě nespatřil světlo světa, tato výsada připadla Praze, považuje ho za své osudové. „Žil jsem tady už od tří let, kdy oba rodiče dostali místo ve zdejší sklárně. Vystřídali jsme tu kdeco, od paneláku po zdejší noblesní vilku, ale nebylo vždy o co stát. Například šílenou zimu s nefungujícím topením a následným zápalem plic, scénu známou i z mého románu Báječná léta pod psa, jsem si prožil na vlastní kůži,“ vypráví spisovatel.
Samozřejmě jsem pěstoval jen pro vlastní občasnou potřebu, ale po pár tristních zážitcích s konzumací této rostliny dnes terasu využívám spíše na klidné rozjímání.
