Mezonetu o ploše 240 m2 se dvěma terasami přidává na výjimečnosti poloha v historickém centru přímo na starých schodech vedoucích k baroknímu zámku. Kvůli bydlení v renesančním domě přitom nebylo nutné rezignovat na moderní komfort. Objekt i byt prošly koncem 90. let minulého století rekonstrukcí.
Staré dřevěné schodiště vedoucí do ateliéru a na terasy.
„Bydlení je pro mě zároveň pracovištěm. Proto je důležité, kde bydlím, na co koukám. Ať už to bylo v cizině, v Praze nebo tady. Nahoře mám ateliér, pracuji často do noci, pak tu i přespím. Největší hodnotou je, že jsme nad městem, nad zdejšími stínadly. Večer se z terasy dívám na šindelové střechy, věže, na svítící město připomínající barokní betlém. Turisty slyšíme, ale nevadí nám to. Mají totiž většinou dobrou náladu,“ popisuje Jindra Čapek.
A pokračuje: „Když chci do přírody, zajedu si na chatu na Lipno. Vyrůstal jsem v Českých Budějovicích a Český Krumlov mě od dětství fascinoval: meandrující řeka, uprostřed skála a na ní (v mé fantazii) ,upíří’ hrad. Netušil jsem, že právě v tomto místě budu s rodinou bydlet.“
Než se usadil ve městě zapsaném na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, žil po návratu z emigrace v Praze. „Časem mě to v ní přestávalo bavit. Když jsem chtěl za kamarády do hospody, musel jsem přes celé město. Jednou jsem jel na vernisáž do Českého Krumlova. Bylo krásně. Zeptal jsem se kamaráda, jestli by se tu nenašel volný ateliér na léto. Náhodou ano a já se sem odstěhoval natrvalo. Ze začátku jsem si nepronajal tento byt. Bydlel jsem v menším o patro níž až do chvíle, kdy se naskytla možnost výměny,“ dodává.
Proč na cestách?
Výtvarník Jindra Čapek emigroval v roce 1969 s maminkou a jejím partnerem do Švýcarska. Kdyby rodina zůstala, nastoupil by na střední školu v Trutnově na obor rytí kovu. Rytectví a filigránská práce ho přitahovaly, obdivoval českého barokního rytce Václava Hollara či dílo vlámského malíře Pietera Bruegela.
Za pracovním stolem vznikají nádherné a oceňované ilustrace dětských knih.
Přiznává pobaveně, že měl ke studiu i naivní motivaci, věřil, že si bude sám vyrábět bankovky. V zahraničí brzy dostali azyl. Rok se učil němčinu a hledal podobně výtvarně zaměřenou školu. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Curychu, po ní absolvoval v německém Karlsruhe akademii, obor klasická malba a grafika.
„V té době jsem (inspirován Kájou Saudkem) začal kreslit komiksy. Postupně jsem pronikal do bohémského prostředí. Bylo přátelské, umělci všude na světě mají naštěstí stejný smysl pro humor. Po návratu do Curychu jsem zkusil ilustrovat knihu. Podstatná byla schůzka s Otakarem Božejovským, sběratelem a majitelem vydavatelství Bohem Press,“ vzpomíná.
A pokračuje: „Překvapivě sídlilo v ulici Asylstrasse. Tady jsem prvně viděl, jak vzniká kniha. V emigraci jsem dál četl v češtině, udržoval si tím jazyk.“ Používání jména Jindřich bylo jazykově složitější než Jindra. Nicméně identické příjmení se slavným spisovatelem marketingově dost zabíralo zejména v Japonsku.
V životě hodně cestoval, navštívil spoustu zajímavých bytů, rodinných domů. Pohyboval se v uměleckých i sběratelských komunitách. „Nadchla mě nádherná vila s marockými prvky uvnitř, kterou v Marrákeši obýval módní návrhář Yves Saint-Laurent. Orient s jeho mystickým kouzlem mě vždycky přitahoval. Studoval jsem i arabskou kulturu a Pohádky tisíce a jedné noci jsem ilustroval čtyřikrát,“ prozrazuje výtvarník, kterému současné moderní interiéry připadají dost podobné, bez nápadu a fantazie.
Obývací pokoj ve spodní části bytu v domě z roku 1600. Okna mají výhled na zámecké schody. Moderní pohovku doplňují starožitné kusy – obraz a komoda.
„Jezdil jsem hodně do Itálie, kde lidé umějí bydlet v historických objektech. Obdivoval jsem eklektický styl s namíchanými novými a starými věcmi. Nicméně ty musejí být kvalitní, ne obyčejná veteš.“
Naučil se také nehromadit doma věci. Své obrazy nevěší, stačí mu, kouká-li na ně při práci. S manželkou Dášou dali v bytě přednost jednoduchosti a minimalismu. Starožitnosti musely být opravdu staré, nejmladší z období biedermeieru (viz obraz nad pohovkou). Komoda a stolek jsou rokokové. Moderní kožená pohovka tvarem alespoň připomíná éru funkcionalismu.
Ze staré vodárny z roku 1902 vznikl úžasný mezonet plný světla |
Maluj zase obrázky…
Umělecká inspirace přicházela z rodiny, otec byl architekt a maloval. Jindra doma rád pročítal knihy po dědovi, který chtěl studovat historii, musel však převzít rodinné řeznictví (pradědeček byl hejtmanem řezníků).
Na otázku, která ilustrace či zakázka jsou pro něho v kariéře nejcennější, odpovídá: „Ta první. Tehdy jsem nevěděl, že se vydám touto cestou. Byla to knížka pro děti Nejkrásnější píseň od Maxe Bolligera. Mám rád i vánoční knihu Děťátko se narodilo.“
Podkroví je klidným místem pro práci, díky výhledům na historické město pak i zdrojem inspirace.
Napsal ji a nakreslil podle staré vánoční legendy. Vyšla v němčině, po revoluci i v češtině. Posbírala řadu ocenění včetně prestižní Zlaté plakety za dětskou knížku roku 1985 na Bienále ilustrací BIB v Bratislavě.
„V Čechách máme tradici kvalitně ilustrované dětské knihy. Dřív jsme měli výsadní postavení, dneska už najdete po celém světě dobré ilustrátory,“ konstatuje náš přední ilustrátor, který tvoří podle svých slov pro děti tak, aby se to líbilo i dospělým.
Relaxuje hudbou, ruce procvičuje hrou na kytaru, účastní se i koncertů na zdejším zámku. Jeho tvorba a sochy jeho syna Štěpána jsou do konce září k vidění na výstavě Těla, hlavy, vlasy ve zrekonstruovaném ateliéru Egona Schieleho v Českém Krumlově.
