Ateliér se nachází stranou od ruchu výstavních síní a honosných vernisáží, o to blíže je ale svéráznému kraji a místním lidem. Akademický malíř a sklářský experimentátor Ilja Hartinger ateliér založil po jedné zahraniční cestě.
„Byli jsme v Itálii a jednou náš autokar zastavil v Terracině u jedné dílny, kde z korálů dělali náhrdelníky. Kromě prodejny tam bylo možné vidět i proces výroby, člověk viděl ty dělnice, jak náhrdelníky tvoří,“ vypráví Ilja Hartinger. „Ohromně se mi to líbilo a říkal jsem si, že by to nebylo vůbec špatné, udělat něco takového i u nás doma na Valašsku, kde by lidé mohli vidět, jak maluji nebo dělám linoryty a grafiku, a přitom si i něco koupit. Manželka byla naštěstí pro a podpořila mě v tom, takže jsme to mohli společnými silami zbudovat,“ vysekl Hartinger poklonu své paní.
Jeho manželka, Jiřina Hartingerová, je sama uznávanou grafičkou a členkou Unie výtvarných umělců. Díla v galerii i ateliéru doplňuje jiným hlasem. Měkčím, niternějším. Její tvorba je stejně jemná jako přesná, což je vidět zejména na škrábaných litografiích a tapiseriích.
 |
Co je tu k vidění?
Uvnitř domu u cesty se nachází galerie, ve které je vystavena část děl Ilji Hartingera a jeho paní Jiřiny. Ovšem mnohem zajímavější a veřejnosti mnohdy nepřístupná část se nachází ve vnitřním bloku. Tam je totiž umístěno několik budov a na boku jedné z nich jsou vystaveny velké obrazy, často oleje na plátně.
Nezvyklé je, že jsou vystaveny venku, vzdor dešti, větru, slunci. A to vše vědomě. Hartinger tím sleduje proces, který by jiní možná považovali za degradaci, ale on ho vnímá jako součást života díla. Barvy nechává žít a sleduje, jak se vrství prach a pyl, jak voda proměňuje kontury.
Jeho dům se tím stává nejen obydlím, ale také výstavní plochou v přímém kontaktu s valašskou přírodou a svérázným podnebím. Je to tak trochu mistrovská alchymie, tak trochu zen. Ale především je to naprostý protiklad sterilních galerií.
Láska v centru Prahy. Jak si zpěvačka Ďuricová zařídila s přítelem domov snů |
Ateliér voní uměním
Samotný ateliér se pak nachází v další části zahrady, kde návštěvníka přivítá kreativní nepořádek, který však nemá nic společného s chaosem. Jsou to usazené vrstvy let, vůně terpentýnu a pigmentu, řád a systém, který zná jen sám autor. Nad stolem visí skici, v rohu kousek rozdělaného plátna, vedle toho nádoba s výkvětem krystalizovaného ředidla. To všechno není dekorace, to je proces.
Každý kout tu dýchá pokorou k řemeslu. Lidé tak díky návštěvě ateliéru mohou vidět i rozmalované věci. „Je to takové trošku podobné, jako když se před někým vysvlékáte,“ říká naoko stydlivě akademický malíř.
Bára Nesvadbová bydlí v kouzelném domě za Prahou. Skrytá oáza je plná zvířat |
Venku je vidět fortel
Venkovní prostor je důmyslně rozdělen na několik sekcí, jež jsou odděleny průchody, brankami a jednou mimořádně zajímavou bránou. Ta má skleněnou výplň z dvacetimilimetrového leptaného skla a je zdobená rytými motivy hmyzu a rostlin. Na tak velké ploše je to opravdová technická výzva, protože do dva centimetry tlustého skla je ručně vyrýván dekor, a to kombinací leptání a brusu.
Tyto techniky vyžadují naprostou přesnost a jsou extrémně náročné. Celek pak působí jako zhmotnělý sen entomologa, který se zbláznil do geometrie. Na první pohled hračka. Na druhý pohled mistrovské dílo. Tato vrata stojí na svém místě už bezmála čtyři desetiletí. Neprohnula se, neztratila funkci, nepopraskala. I dnes se zavírají s elegancí bankovního sejfu a člověk se neubrání fascinaci: jak hluboké porozumění materiálu, technologiím a řemeslu muselo být vloženo do jejich konstrukce?
Kdo kdy zkusil kombinovat brus, lept a kovovou konstrukci s milimetrovou přesností, ví, že něco takového vzniká nesmírně obtížně a málokdy mimo průmyslový provoz. Hartinger to zvládl doma téměř sám. Je pravda, že k tomu měl skvělou průpravu, vždyť jeho otec pracoval ve sklárnách a jeho průvodcem do světa výtvarného umění byli akademičtí malíři Antonín Strnadel a František Podešva.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
