Život na lodi je jiný než ve městě. I když je na ní pořád spousta práce, neboť se neustále něco opravuje, předělává nebo jen zajišťuje normální chod, plynoucí čas se zpomalí.
„Je to nádhera. Tady se začnete věnovat věcem, na které normálně nemáte čas,“ říká Petr Forman, jeden ze synů světoznámého režiséra Miloše Formana.
„Musíte se přizpůsobit rytmu lodi, která nejede více než patnáct až dvacet kilometrů v hodině. Skoro každou hodinu se zastavuje ve zdymadlech. Také jste tady strašně závislí na počasí, na přírodě, na stavu řeky,“ říká.
Praha - město na řece
Na nápad postavit divadelní scénu na lodi přišli bratři Formanovi před šesti lety. Myšlenku se jim podařilo dotáhnout v roce 2000 v rámci akce Praha - Evropské město kultury.
„Přihlásili jsem náš projekt do kategorie Praha - město na řece a vyhráli jsme. Pak jsme začali shánět loď. S pomocí kamarádů námořníků se nám podařilo sehnat tento železný vlečný člun, sedmdesát metrů dlouhý,“ vypráví Petr Forman.
Tehdy byla loď v majetku Československé plavby labské, která šla do konkurzu. Nakonec loď po dlouhém vyjednávání zakoupila městská část Praha 6 asi za dva miliony korun s tím, že ji pronajala Formanům za symbolické nájemné.
„Dostali jsme prázdnou železnou vanu, kterou jsme museli uvést do provozu. Postupně se rodilo technické zázemí, paluba, bar, jeviště - všechno v té podobě, v níž je to dnes,“ vzpomíná Petr Forman.
Samozřejmě nesměli zapomenout ani na zázemí pro posádku a pro sebe. V zadní části lodi stojí čtyři maringotky a sociální zařízení. Pohodlně zde může přebývat osm až deset lidí.
„Musím se přiznat, že letos tady nastálo bydlí spíše posádka, protože my na to s bratrem nemáme bohužel čas. Připravujeme návrat muzikálu Kráska a zvíře do Národního divadla a jezdíme na loď jen na představení,“ říká Matěj Forman. Nejdelší plavbu uskutečnili loni, kdy se plavili čtrnáct dní po Německu. Jinak na lodi tráví s přestávkami průměrně tři měsíce v roce.
Člun se změnil k nepoznání
Loď je poměrně velká. Vstupuje se na záď horní paluby, ze které se dá sejít do lodního baru, na toalety a do technické místnosti, kde je velký agregát na výrobu elektřiny. Ne v každém městě se dá totiž napojit na síť a po cestě je elektřina také nezbytná.
Je tu i obrovská nádrž na vodu, předělaná z bývalé ruské rakety. Z horní paluby se vchází do hlediště, nad nímž je velín. Do něj se vejde až 180 diváků. Sedí u stolků se skleněnou mozaikou, pod níž je loutkové divadlo. To se v průběhu hry Nachové plachty hýbe.
Hlediště je patrové, obložené dřevem. Má plachtovou střechu, která visí na konstrukci a v případě potřeby se dá snížit. To kvůli podplouvání nízkých mostů.
Za jevištěm je zákulisí a příď s maringotkami, které jsou velmi jednoduše zařízené.
V každé z nich je postel a pár skříněk na nejnutnější věci. Jedna z nich je vybavená počítačem a slouží jako pracovna.
O chod se stará pár lidí
Na lodi je stabilně posádka skládající se z pěti až šesti lidí. Zbytek personálu dojíždí. Vlečný člun nemá svůj pohon, proto musí být tlačen remorkérem. Ten si Formanovi pronajímají. Letos společně projeli jedenáct českých měst. V každém z nich odehráli představení.
Vinou velké vody, která v červnu způsobila škody na majetcích a natropila neplechu vodákům, se dostali i oni do menších potíží. „Když byla velká voda, nemohli jsme proplout pod mostem Hořín.
Trvalo den, než se nám podařilo přesvědčit Povodí Labe a další orgány, aby z plavební komory upustily potřebné množství vody,“ říká Blanka Borinková, členka posádky a zároveň produkční bratří Formanů. Byl to složitý manévr, protože se na několik hodin musela zastavit doprava na Labi.
Ponorková nemoc
I když je loď poměrně velká, takzvaná ponorková nemoc se může během dlouhé jízdy objevit. Na lodi Formanů to však není znát.
„Před pěti lety jsme udělali jednu zkušenost. Dostali jsme se na dánskou školní loď, kde jsme se plavili asi tři dny. A tam jsem si uvědomil jednu věc, na kterou si tady často vzpomenu. Sedmdesát lidí tam žilo na malém prostoru čtyři měsíce. Přesto se vzájemně respektovali, hledali si soukromí,“ vzpomíná Petr Forman. A tady je to podle něj podobné.
„Nemáme pro sebe nijak moc místa. Musíme se spokojit jen s hrstkou praktických věcí. Naučit se žít skromně, ne jako ve třípokojovém bytě, kde je všechno po ruce. A také je potřeba kolem sebe respektovat ostatní. A myslím, že tady se to daří,“ říká herec a režisér.
Na dotaz, které místo má na lodi nejraději, Petr Forman téměř okamžitě odpovídá: „Návštěvníci mají spolu s hledištěm asi nejradši bar, já ovšem chodím na příď. Je sama o sobě malá, ale po představení tam rád sedávám a rozjímám.“
 V maringotkách, které jsou jednoduše zařízené, může bydlet osm až deset lidí. |
 Bratři Formanovi tráví téměř každé léto na lodi, se kterou se plaví od města k městu |
 V hledišti je místo pro 180 hostů, kteří sedí u stolů vykládaných skleněnou mozaikou |
 Jedna z maringotek je vybavená počítačem a slouží i jako kancelář |
 Tuto část lodi mají rádi nejen návštěvníci, ale i posádka. |
 Příď lodi je určená jen posádce. Tady se připravují na představení, odpočívají, spí... |
 Starý vlečný člun je dlouhý sedmdesát metrů. Po vodě ho tlačí najatý remorkér. |
