Tramvaje cinkají na nábřeží, občas projede auto, švitoří ptáci, boty klapou po chodníku, z tlampačů se ozývají jména zatčených, obviněných a popravených. Úzkým větracím otvorem proniká proužek denního světla. Sedm výsadkářů tráví v tmavé podzemní kryptě už třetí týden a čeká na přesun do bezpečí nebo smrt.
Nakonec si ji zvolili dobrovolně, po mnoha hodinách tvrdého boje proti 750 nacistickým vojákům, kteří je jako odplatu za smrt říšského protektora chtěli dostat živé. Úniková cesta byla připravená, ale nepočítali se zradou svého kamaráda Karla Čurdy.
Hrdinský čin sedmi statečných se změnil v krveprolití na svaté půdě a smrt téměř tisícovky nevinných lidí. Nový říšský protektor Kurt Daluege okamžitě zavřel všechny pravoslavné kostely v zemi a kněze poslal na nucené práce do Německa.
Velký čin malé církve
Parašutisté byli pravděpodobně věřící, pocházeli z Moravy, kde byla katolická víra součástí života, ale pravoslavní nebyli. To, že se ukrývali v pravoslavném kostele, byla souhra náhod. Úkryt dojednal Jan Sonnevend, předseda farní rady chrámu sv. Cyrila a Metoděje, který měl kontakty na odboj.
Parašutisté postupně přicházeli do krypty, kde se o ně staral kaplan Vladimír Petřek. O všem samozřejmě věděl i představený chrámu Václav Alois Čikl a vladyka Gorazd, vůdčí postava pravoslavné církve v českých zemích.
Pravoslaví zde mělo dlouhou historii od příchodu byzantských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 863, ale středověk s násilnou katolizací kontinuitu téměř zpřetrhal. Rostoucí zájem o pravoslaví se objevil koncem 19. století, ale rakousko-uherská vláda jej vnímala jako ohrožení své moci a 1 063 registrovaných věřících v roce 1910 dokonce stíhala.
Obrat nastal v roce 1921, kdy byl v Bělehradě vysvěcen první moravský pravoslavný biskup od dob sv. Metoděje, Matěj Pavlík. Zvolil si jméno Gorazd na počest žáka sv. Metoděje, který se měl stát jeho nástupcem pro Moravu.
V samostatné republice vybudoval autonomní českou pravoslavnou církev a neúnavně pracoval na jejím rozšíření. V roce 1933 dostal od československé vlády přidělený odsvěcený kostel v Resslově ulici, který přeměnil na pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje.
Svědek zkázy
Základy kostela se datují do 12. století. Jeho současná podoba pochází z let 1730–1740, kdy jej přestavěl architekt Kilián Ignác Dienzenhofer v duchu vrcholného baroka. Pracoval především pro církev, postavil například Břevnovský klášter, Loretu, karlínskou Invalidovnu nebo rodinnou vilu na Smíchově, dnes zvanou Portheimka.
Kostel sv. Karla Boromejského byl však na sklonku 18. století odsvěcen a měl být zbourán, k čemuž už nedošlo. Otec Gorazd kostel zrenovoval: obnovil výmalbu a fresky a přeměnil ho na pravoslavný. Oltář oddělil od hlavní chrámové lodi ikonostasem, který navrhl Vladimír Brandt.
Ikony vytvořil jugoslávský malíř Svatoslav Vukovič, další napsal (ikony se nemalují, ale píší) ruský malíř Michail Vasněcov či Andrej Kolomacký. V sobotu 28. září 1935 chrám vysvětili čtyři pravoslavní biskupové a stal se nejdůležitějším československým pravoslavným svatostánkem.
Hlavní loď. V době svého vzniku patřil kostel spíše k menším stavbám, přesto však významným. Jednolodní prostor doplňují postranní empory a zvýrazněné sloupoví.
Součástí chrámu byl i kostelníkův byt, který vedl po celé délce hlavní lodě a parašutistům měl sloužit jako úniková cesta. Dnes je z jeho přední části kaple sv. Gorazda.
Při přestřelce parašutistů s nacisty 18. června 1942 interiér kostela poškodily kulky a granáty, zkázu dovršili nacističtí vojáci, kteří ničili ikony a v kryptě rozbili tumby s pohřbenými duchovními z 18. století, ale kostel zůstal stát. Potřetí byl vysvěcený 5. července 1947 a od té doby funguje nepřetržitě jako pravoslavný chrám.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvÚcta po padesáti letech
Během komunismu byla řada věřících perzekvována. Československá pravoslavná církev byla stejně jako ostatní církve pod dohledem Státní bezpečnosti.
Pravděpodobně ji vnímali jako součást ruské kultury, přestože s ní nemá nic společného, protože česká pravoslavná církev je od svého počátku zcela nezávislá, ale to zřejmě umožnilo její existenci.
Věřících nebylo nijak mnoho, starých pravoslavných rodin napočítáte v Praze stěží deset. Od roku 1969 působil v chrámu Jaroslav Šuvarský. V roce 1992 byl ustanoven duchovním správcem (děkanem) a zasloužil se nejen o rozšíření víry, ale i rekonstrukci kostela a zrod památníku obětem heydrichiády.
„Při prohlídce krypty jsem měla nezapomenutelný pocit, že by mělo být naší povinností bránit odkaz všech hrdinů a obětí heydrichiády. Tito hrdinové jistě umírali s přesvědčením, že jejich čin má smysl a nebude na nic a nikoho zapomenuto,“ vzpomíná Eva Šuvarská, manželka Jaroslava Šuvarského.
„V době budování socialismu to však bylo přesně naopak. Málokdo věděl, kde chrám, ve kterém se parašutisté ukrývali, stojí, a útok na Heydricha byl hodnocen negativně jako atentát. Po změně režimu jsem proto chtěla místo zpřístupnit veřejnosti.“
Dnes původní strmé schůdky zakrývá deska a koberce a krypta je přístupná vchodem z ulice.
Krypta však neměla jiný vchod než z kostela. Při rekonstrukce chrámu proto došlo i na vykopání nádvoří a postavení vstupní haly před kryptou, která slouží jako muzeum, které spravuje Vojenský historický ústav.
Současně se vyměnila okna, opravila fasáda a za vstupem do chrámu vzniklo prosklené zádveří. Interiér byl nově vymalován, bílé stěny ve svitu svíček mění rychle svou barvu, o čemž svědčí strop. „Chtěli jsme nechat vyniknout čistotu byzantské ikonografie, která by ladila s barokní architekturou a stropní malbou,“ popisuje Eva Šuvarská.
Oproti pravoslavným kostelům v Rusku či na Ukrajině působí český chrám skromněji, víc si všimnete architektury. Zlatisté ikony dodávají oblým barokním tvarům důstojnost. V 90. letech postupně přibyly velké nástěnné ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Ludmily a sv. Václava, kteří pokračovali v pravoslavném učení v Čechách, sv. Ivana a sv. Prokopa a oltář mučedníků s ikonou novomučedníka sv. Gorazda.
„Oltář uchovává mitru a žezlo sv. Gorazda II., který byl svatořečen jako první svatý za socialismu,“ dodává Eva Šuvarská. Památník byl otevřen 28. září 1995 a představuje příběh parašutistů i lidí, kteří jim pomáhali. Navštívit jej můžete každý den mimo pondělí od 9 do 17 hodin.
A pak se podívat do chrámu nad ním, kde s vůní kadidla objevíte pravoslavný svět i poslední stopy hrdinského činu před 77 lety. „Čechům zůstanou dvě památná místa, kam musí vstupovat s úctou: Lidice a pravoslavný chrám v Praze 2,“ psalo Právo lidu 19. 6. 1945.
Otevření expozice připomínající účastníky heydrichiády v roce 2010:
20. ledna 2010 |
