Do nenápadné vesnice se přitom dostal úplnou náhodou. Před mnoha lety se jeho maminka dozvěděla od sousedky, že jedna mladá dívka zdědila starý domek a chce se ho rychle zbavit. Psal se rok 1978 a nemovitost byla podle úředních dokladů oceněna na šest tisíc korun. Bendovi za ni nakonec zaplatili šestnáct tisíc. „Tenkrát se to dělalo tak, že něco šlo přes notáře a něco bokem,“ směje se dnes Jarda.
Ani vyšší částka ovšem neznamenala, že by kupovali rekreační sídlo, do kterého stačilo přivézt peřiny a otevřít okna. Domek byl v bědném stavu a čekaly je roky práce.
Okno museli vybourat
Stavení pochází z roku 1885 a původně patřilo mezi malé domky, které místní statkáři stavěli pro svou čeleď. V domě nebyla voda, místnosti byly vlhké a jedno z oken bylo tak malé, že Jardův tchán při první návštěvě vynesl rychlý rozsudek. „Řekl, ať z toho uděláme kůlnu a bydlíme jen vedle.“
Dnes právě v této místnosti stojí jídelní stůl, u kterého spisovatel občas i pracuje. Malé okno v kuchyni nahradilo větší a do místnosti se konečně dostalo světlo. Mnoho původních prvků však zůstalo. Dochovala se stará okna, mohutné trámy i kamenné zdi. Rekonstrukce by byla téměř nemožná bez kamaráda zedníka, který většinu práce udělal skoro zadarmo.
 |
Spolu s ním a manželkou začali rekonstrukci malým pokojíkem a postupně se pustili také do horního patra. Tam byla původně jen půda, na které předchozí obyvatelé chovali slepice. Manželé v respirátorech vynášeli pytle trusu, staré harampádí a vrstvy nečistot, které se tam ukládaly celé roky. „Našli jsme tam i tři mumie koček. Asi tam chodily umírat,“ říká Jarda Benda.
Z prostoru, kde by se slabší povaha otočila už na schodech, nakonec vznikly dva malé pokoje. Sloužily dětem a později návštěvám. Jaroslav má totiž dva syny, Tomáše a Jardu, čtyři vnuky a také pravnuka. Když se narodil, chtěl si na něj stylově připít bylinným likérem jménem Praděd.
„Najednou nebyl nikde k sehnání. Člověk se konečně stane pradědečkem, a oni mu k tomu přestanou vyrábět pití,“ směje se. Lahev nakonec po několika měsících objevila jeho žena v obchodě. Letos bude Jardovi osmdesát, což oznamuje s dodatkem, že pouze tehdy, když se toho dožije. Úřady s ním však mají podstatně odvážnější plán. Občanský průkaz mu platí až do roku 2053. „Podle občanky bych tady měl být asi do sto tří let. Mám jen obavu, aby nebyl nějaký průšvih, kdybych umřel dřív.“
Přestože se Jaroslav původně vyučil strojním zámečníkem, sám tvrdí, že mezi největší řemeslnické talenty rozhodně nepatřil. Chalupa ho však donutila naučit se řadu věcí. Některé si dokonce oblíbil.
Pěstuje i melouny
Vlastníma rukama opravil a vyzdobil starou truhlu, stará se o dřevo do kamen a postupně si našel cestu také k zahradničení. Na nedaleké zahradě pěstuje rajčata, papriky, a dokonce melouny.
Zpěvačka Pártlová ukázala soukromí. Z totální ruiny vybudovala designový skvost |
V domě se topí pouze pevnými palivy, a než se nashromáždí dost tepla, chvíli to trvá. Přes sto let staré kamenné zdivo má však jednu velkou výhodu. Během tropických dnů zůstává uvnitř takový chlad, že si Jarda někdy musí vzít mikinu. „Venku bylo přes třicet a tady jako kdyby běžela klimatizace.“ Jakmile se dům vytopí, dokáže naopak teplo dlouho udržet.
Mnohem větším problémem byla po dlouhá léta voda. Manželé ji vozili v kanystrech, protože studni na návsi příliš nedůvěřovali.
U pumpy se navíc pravidelně objevovala cedule upozorňující na látky, které sice nebyly přímo smrtící, ale k pravidelnému pití se zjevně nehodily. Vodovod byl do vesnice zaveden teprve před několika lety a pro obyvatele chalupy znamenal zásadní změnu. „Voda nám hrozně pomohla. Ty kanystry byly otrava.“ Dnes už mohou otočit kohoutkem a napít se kvalitní vody, což je v místě, kde dříve nebylo téměř žádné vybavení, stále malý civilizační zázrak.
Chalupa je polovinou dvojdomku a sousední část je trvale obydlená. Pro Bendovy je to velká výhoda. Sousedé mají tři psy a na dům dohlížejí po celý rok. Jinak je ve vesnici obrovský klid a Jarda sem jezdí právě za tichem, neb se mu zde dobře píše.
Pod jeho rukama právě vzniká také nová kniha o ženě z Přerova, která dnes žije ve francouzské Nice. Je jí přes devadesát let a zažila mimořádně dramatický život. Jako desetiletá při bombardování přišla o matku a bratra a sama zůstala zasypaná v troskách. Záchranáři ji považovali za mrtvou a až později si někdo všiml, že se pohnula.
„Měla prasklou lebku, zlomenou pánev a po šestnácti dnech bezvědomí se probrala v nemocnici. Už jí dokonce vykopali hrob.“ Později pracovala v Tunisku a Alžírsku a nakonec se usadila ve Francii. Jarda její osud zaznamenává právě v klidu venkovské chalupy.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
