Je o vás známé, že se částečně vymezujete vůči minimalismu. Co je důvodem?
V jistém momentu jsme se asi potřebovali vymezit vůči domácnostem s tisíci malinkými dekoracemi, na které se prášilo, kusům nábytku po babičce či unifikovaným komunistickým kuchyním. Co bylo hladké a bílé či šedé nebo béžové a prázdné – jako třeba bílé zdi, okna bez závěsů či rolet či absence textilu –, se najednou zdálo jako skvělá volba. Jenže co funguje například ve velké funkcionalistické vile s obrovskými krásnými okny už úplně nemusí fungovat v paneláku.
Takže pod mantrou minimalismu vidíme často interiéry, které jsou z mého pohledu studené, nedotažené, neosobní, neharmonické a neútulné. Zároveň je potřeba říct, že design je samozřejmě velmi subjektivní. Co vyhovuje nebo se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. To je na tom to skvělé, protože neexistuje žádný jednotný mustr dobrého interiéru. Ale je potřeba si vědomě říct, v jakém interiéru se budu cítit dobře já a jaký interiér se mnou rezonuje.
Není potřeba věci urputně ladit. Celkové atmosféře interiéru často prospívá, když věci nejsou příliš dokonale sladěné.
