Liborův dědeček říkal, že příliš kompromisů znamená velkou prohru. Dům takzvaně z druhé ruky, který Libor s partnerem Peterem pořídili a rok v něm žijí, je pro ně domovem, kde o ničem nepochybovali a bez kompromisů jej přijali.
Jedna krásnější než druhá, třetí, desátá… Podle chovatele Libora je mainská mývalí kočka plemenem, které se chová k zařízení domova nejšetrněji.
„Jeden dům jsem kdysi stavěl. Po zkušenostech vím, že se vyplatí poslechnout intuici i přesto, že neumíte popsat, co vám nesedí. Oslovil jsem tehdy uznávanou architektonickou kancelář, ale od začátku to mezi námi neklapalo. Výsledek tomu odpovídal: v domě za desítky milionů jsem se nikdy necítil dobře. Tento dům si nás naopak našel,“ vysvětluje na úvod Libor Šula.
Bývalý majitel dům postavil se svým kamarádem, známým architektem Petrem Kolářem. „Jeho žena je shodou okolností mojí dlouholetou klientkou. Tím se celý kruh uzavřel. Při zařizování nám pomohla dobře promyšlená dispozice. Mohli jsme zařizovat intuitivně, aniž bychom přitom nasekali nějaké chyby. Vytvořit z domu domov by měla být práce těch, kteří v něm chtějí spolu žít, a nejen se dělit o prostor,“ dodává Libor.
Dům má abnormálně vysoké stropy, trámy a překlady se zkosenými úhly modelují prostor. Z toho důvodu byli majitelé obezřetní a ctili pravidlo, že míň je tak akorát.
Cesta z města
Zděný bungalov do tvaru písmene L respektuje okolní zástavbu obce pár kilometrů za Prahou. Partneři byli zvyklí dojíždět, ale teď se městu přiblížili na patnáct minut dojezdu. „Oba jsme před lety postavili velké domy, takže máme splněno. Mám pocit, že v životě je důležitější vědět, co nechcete, než to, co byste si přáli,“ připomíná Libor.
Než pořídili tento dům, bydleli půl roku v bytě v centru Prahy. Vnímali sice řadu výhod městské lokality, ale připouštějí, že to bylo jen na chvíli. Veškeré klady dnes vidí v bydlení v rodinném domě na vesnici. Kromě toho chov koček na profesionální úrovni vyžaduje nejenom lásku a nadšení, ale přináší s sebou také značnou finanční náročnost a potřebu prostoru.
 |
„Jen pro kocoury mám přes 80 m2 plochy a pro kočky přibližně 100 m2, k tomu mám obrovské venkovní voliéry. To bych svým zvířatům v centru Prahy nebyl schopný nabídnout. Voliéry jsou opravdu důležité, pro lepší fyzickou kondici i psychickou pohodu zvířat. Například v zimě, kdy jsou teploty pod bodem mrazu, spí většina koček venku. Samozřejmě že do takového stavu dospěly postupně a jsou zvyklé. Nejde to praktikovat na kočce, která nikdy nebyla venku,“ vysvětluje Libor Šula.
Sladký život
Partneři jsou doma nejraději v kuchyni. Nejenom proto, že oba milují dobré jídlo, ale také často vaří. „Tady nejvíc mluvíme, smějeme se, pracujeme a trávíme spolu pro nás ten nejkvalitnější čas. Kromě toho Peter je fantastický kuchař,“ říká Libor.
Mimochodem, když přemýšlel nad jménem chovné stanice, chtěl vystihnout všechno, co miluje, i svůj pohled na život. Název Caramellocoon je proto inspirovaný Itálií, bonbony, béžovou, zlatavou barvou karamelu, prostě vším, co v něm vyvolává pocit klidu. To se propsalo i do interiéru, který si s Peterem kompletně sami zařídili.
Hlavním materiálem domu je dřevo. Nepůsobí rustikálně, ačkoli se opakuje od podlahy až po přiznanou konstrukci stropu.
„Je tu pár věcí na míru, ale oba jsme konzumní a emotivní typy chlapů. Moc nepřemýšlíme a řídíme se tím, že nám tu musí být dobře. Máme skoro totožný vkus. Náš styl je takový mix: moderní rustikální prvky, něco z funkcionalismu, pár prvků etna. Vede dřevo, modrá, zelená a kytky. Prostě hezké bydlení, v němž je nám fajn,“ říká Libor, který design miluje, a navíc jej i cítí.
Kočka není pes
Před lety si sám navrhl interiér vlastního kadeřnického salonu v centru Prahy. Na otázku, zda změnil názor na styl interiérů, odpovídá: „Malý upgrade asi nastal, nové technologie, materiály… To, co funguje, by se nemělo měnit. Stále platí, že krásné věci neztrácejí na kráse!“
Chovatelskou stanicí si Libor Šula splnil dětský sen. Díky ní občas uniká nablýskanému světu módy, dostává se mezi jiné lidi se stejnou „obsesí“. Pochvaluje si, že tím získal nadhled a klid ve svém podnikání, protože v první řadě je kadeřníkem.
„Za více než 25 let se z koníčku stal kůň, proto musíme bydlet v domě. Když odjedeme, kočky si toho skoro nevšimnou. Se psem si to nedovedu představit. I tak je to ale fuška, fungujeme ve stavu nepřetržitého uklízení. Většina přípravků a strojů se přehoupla do profesionální kategorie.“
Jedna krásnější než druhá, třetí, desátá… Podle chovatele Libora je mainská mývalí kočka plemenem, které se chová k zařízení domova nejšetrněji.
Některé kočky dávají přednost škrabadlům, ale rozhodne-li se jedna zničit sedačku, tak tomu nikdo a nic nezabrání. „Čalouněný nábytek si zkrátka pořizujete pro čtyřnohé ,vandaly‘, na druhou stranu mainská mývalí je vůči domácnosti nejopatrnější kočkou,“ upozorňuje Libor.
Bydlíte-li s kočkou, je podle něj důležité umět se na ni koukat, bavit se s ní a naslouchat jí. Stejně jako lidské vlasy je i srst zvířat ukazatelem zdravotního stavu.
„Důležitá je výživa a roky s chovem jsou nepřenosné. Vyzkoušel jsem řadu variant, jak a čím krmit. Od syrové stravy až po prémiové granule a konzervy. Jakýkoliv extrém ohledně výživy je v důsledku špatný. Chce to selský rozum a nadhled. Se značkou Fitmin spolupracuji třetím rokem a potvrdilo se mi, že ucelený program je procent úspěchu,“ konstatuje závěrem úspěšný kadeřník a chovatel.
