Na každého, kdo vejde do domu herce Jana Hrušínského, dýchne duch minulosti. Na stěnách visí spousta obrázků a fotografií z dob, kdy byl jeho otec Rudolf Hrušínský starší idolem hereckých kolegů a miláčkem divadelních i filmových diváků.
Ale historie domu i jeho vybavení sahá ještě dál. Mnohé kusy nábytku se totiž zachovaly z doby, kdy tu žil dědeček Jana Hrušínského z maminčiny strany, který vilu nechal v roce 1928 postavit.
Vila se rozrostla
„Tatínek tady bydlel od roku 1945, kdy si vzal moji maminku. Tenkrát měl dům jen dvě patra. Táta nechal v osmdesátých letech přistavit ještě podkroví,“ vzpomíná Jan Hrušínský. Do něj se měl nastěhovat právě on, mladší ze dvou synů, ale nakonec se stal útočištěm tatínka.
„Přestěhovali se tam rodiče. Bratru Rudolfovi nechali první patro a já si obydlel přízemí,“ vysvětluje Jan Hrušínský. Měl tu však desetiletou přestávku, kdy se odstěhoval za prací do Ústí nad Labem.
Vila je poměrně členitá a jednotlivá poschodí rozlehlá. Přízemí a první patro mají stejné dispozice, podkroví je menší. Přednedávnem se pod střechu nastěhovaly děti, devatenáctiletá Kristýna a dvaadvacetiletý Nikola.
Nejmladší dcera Bára má k dispozici pokojík v přízemí. První patro je nyní prázdné. Patří bratrovi, herci Rudolfu Hrušínskému mladšímu, ale ten se odstěhoval kus za Prahu, do Karlíka.
Stěnu zdobí fajfka Švejka
Máloco se ve vile od dob, kdy v ní ještě žil Rudolf Hrušínský starší, změnilo. „V podstatě jsme dům jen trochu prosvětlili. Tmavé nátěry dveří i zárubní jsme změnili na bílé, dveře jsme celé prosklili, tapety i koberce jsme také zvolili světlejší, než byly původně,“ vyjmenovává Jan Hrušínský.
Nábytek však vesměs zůstal. „V obýváku, který slouží i jako jídelna, máme dokonce nábytek ještě po dědečkovi,“ říká.
Černý sekretář i jídelní stůl, ke kterému se po rozložení vejde až 24 lidí, prošly renovací, takže nyní vypadají jako nové. A jídelní židle? „Ty pocházejí z Národního divadla. Podle nich se pozná, kde tatínek pracoval.“
Černou sedačku již vybírali současní obyvatelé tak, aby ladila s celkovým interiérem. Na stěnách visí spousta obrázků a fotografií. A dokonce i tři starodávné fajfky po tatínkovi. „Jedna z nich je ta, se kterou točil Švejka. A jednu dostal od svého přítele Jana Wericha,“ prozrazuje Jan Hrušínský.
Sám vlastní také sbírku fajfek. Začal je kouřit, když skončil s cigaretami. Jan Werich patří k jeho oblíbeným hercům. Jeho fotografie zdobí chodbu, jídelnu i pracovnu. „Táta s ním byl v poměrně častém kontaktu. Hrávali spolu karty, a dokonce k nim chodil na návštěvu vždy na Štědrý den,“ dodává.
Učaroval mu anglický nábytek
Z jídelny vedou celkem troje dveře - do zimní zahrady, do pracovny pána domu a do chodby. Kromě toho je z jídelny do kuchyně okénko, kterým se v dřívějších dobách podávalo jídlo. Zimní zahrada se v zimě neobývá, protože se v ní netopí. Ale přes léto je to jedno z nejpříjemnějších míst v domě.
Velkou výhodou je i to, že se z ní dá vyjít na zahradu v zadní části domu. Velmi zajímavá je i pracovna Jana Hrušínského. Nepřímé osvětlení vychází z mléčně zakaleného skla, pod nímž jsou umístěny žárovky. Světlo prochází stěnou od podlahy až ke stropu. Na první pohled upoutají zrak návštěvníka pracovní stůl a křesílko.
„Jedná se o repliku starého anglického nábytku,“ vysvětluje herec. V přízemí se ještě nacházejí kuchyň, koupelna, ložnice a dětský pokoj.
Moderní věci se do domu nehodí
I když je rodina Jana Hrušínského s bydlením spokojena, dům čeká rozsáhlá rekonstrukce. „Teď mě zaměstnává natolik nové Divadlo Na Jezerce, že dům musel jít stranou. Ale rekonstrukce je nutná. Hlavně topení, které je tady původní a patří spíš do muzea. A také kuchyň a koupelna. Naopak jídelna a pracovna zůstanou tak, jak jsou,“ vysvětluje Jan Hrušínský.
Líbí se mu totiž interiér zařízený postaru. Určitě by nechtěl nic supermoderního. „Myslím si, že sem starý nábytek tak nějak patří.“ Podle jeho slov by si nedovedl představit život v bytě, který by zařizoval architekt.
„Aby mi někdo nalinkoval, kde mám sedět nebo kde co budu dělat, to ne. Co se týče stavby, tam jsou jeho služby nepostradatelné. Ale interiér si chci řešit sám,“ zdůrazňuje.
Stěhování? Člověk nikdy neví
Jana Hrušínského v posledních letech několikrát napadlo, že se přestěhuje, ale vždy se nakonec rozhodl, že setrvá. Ani ho neláká postavit si domek za Prahou. „Když nebudu muset tento dům opustit, tak tady zřejmě dožiju.“
Na dotaz, jaké je jeho nejoblíbenější místo ve vile, pokrčí rameny: „Nemám jedno konkrétní. Nejvíce času trávím v pracovně u počítače, ale nedá se říci, že bych to tam měl nejraději. Mám rád celý tenhle dům, neboť jsem se tady narodil, prožil dětství i první lásky. A protože tady prožili kus života i moji rodiče, pořád je tady potkávám.“
