České Švýcarsko, jak se krajině říká, je od Prahy, kde má spisovatelka svůj byt, vzdáleno zhruba dvě hodiny jízdy, a tak se snaží přijet vždy alespoň na čtrnáct dní. Není zde žádným přistěhovalcem, přes práh chalupy vstoupila poprvé už ve třech měsících, byl to rodinný majetek.
„Tuhle chalupu koupila má babička v padesátých letech, kdy se tu po odsunu Němců prodávaly chalupy. Má dcera Rozálie je dokumentární režisérka, a když točila o Kytlici dokument, podařilo se jí najít ‚naši‘ rodinu, měli doma album plné fotek jejich i naší chalupy, to byl zvláštní pocit. Zdejší krajina má zkrátka svou pohnutou historii, která se nedá vymazat, stalo se zde plno křivd a smutných osudů, ale pokud jde o přírodu, je to jedno z nejhezčích míst, co znám,“ vysvětluje spisovatelka.
 |
Každopádně původní majitelé byli dobře situovaní a mohli si dovolit dům zděný, což se dnes ukazuje jako výhoda. Roubené domy, které se jejich majitelé nyní pokoušejí zvelebit, se často rozpadají, navíc bývají problémy s památkáři.
Dům byl až do předloňského roku společným majetkem s dalšími příbuznými, ale po vzájemné domluvě se rodina rozhodla, že Irena od své tety odkoupí její podíl a stane se tak jedinou majitelkou. Jakmile se tak stalo, přišla chuť na změny a investice do domu.
Navíc do toho přišla „doba covidová“ a najednou nebyl důvod trávit život v Praze. Během dvou let se vyměnila okna, udělal se přístavek s koupelnou a probouraly se dveře, na které navazuje terasa s příjemným posezením.
„U přední části domu byly různé úvahy, třeba celé to probourat a udělat francouzská okna, ale zvolila jsem verzi co nejvíce podobnou původní stavbě. Ani tuhle terasu jsem původně nechtěla. Bylo mi jasné, že na zahradu už se pak budeme víc dívat, než po ní chodit,“ směje se. „Nakonec jsem ustoupila dětem, které ji chtěly, a musím se přiznat, že se na ní sedí krásně.“
Irena Obermannová má zatím tři vnoučata, poslední se narodilo před několika týdny. Čtyřletého Sama, který na chalupě s babičkou pobýval, čekala velká událost – poprvé se jel podívat na svého novopečeného brášku.
„Na pobyt vnoučat tady se vysloveně těším. Ideálně i s jejich rodiči,“ směje se spisovatelka. Malého Sama ještě uhlídá, ale když tu hoch řádí ještě s Lolou (1,5 roku), už má obavy, aby se jim něco nestalo, je to velká zodpovědnost.
Babička je v přízemí
Chloubou spisovatelky je nová kuchyň s ostrůvkem a luxusními spotřebiči. Zeď mezi původní malou černou kuchyní a obývacím prostorem se probourala a vznikla velká světlá místnost se stolem a rozkládací postelí.
Postele jsou v každé místnosti, rodina je velká, a protože za spisovatelkou jezdí i spousty známých, je každý prostor na spaní dobrý. Ve vedlejší místnosti v přízemí je prozatímně uskladněno velké množství výtisků nové knihy Babička.
Autorka si ji tentokrát vydala sama na své náklady, a když má chvilku času, výtisky podepisuje a posílá zájemcům. Ostatně celá kniha vznikla během pandemie na zdejší chalupě, a i když není autobiografická, mnoho prvků ze života autorky obsahuje.
V přízemí je i krásná, romantická koupelna s vanou ve volném prostoru a oknem do zahrady. Malými dveřmi se protáhneme do pokojíčku, takzvané zašívárny, který byl vybudován zcela nedávno a je oblíbeným útočištěm vnuka Samuela.
Po příkrých půdních schodech, jež čeká v brzké době výměna, se návštěvník dostane do patra, kde jsou další dva pokoje. Více používán je ten s dětskou postýlkou, kde má království vnučka Lola, dcera herečky Bereniky Kohoutové. Druhý pokoj je využíván i jako šatna a útočiště pro hosty.
Na zahradě nás zaujal malý samostatný domek, momentálně sloužící jako skladiště, ale do budoucna s ním má majitelka velké plány. „Chtěla bych ho zrekonstruovat a využívat jako domek pro hosty, mám ráda velkou společnost,“ svěřila se. Dalším plánem je přístavba WC v patře.
Zahrada, která je opravdu rozlehlá, je tak trochu ponechána svému osudu. „Jsem bohém, nemusím mít všechno posekané a porovnané. Zahradu sekají zeťáci, když přijedou, já se starám spíš o zahrádku s bylinkami, rajčaty a jahodami před domem. Jen jsem ji kvůli srnkám musela obehnat plotem. Snědly, na co přišly. Chodí nám až skoro před dům, vůbec se nebojí,“ směje se Irena.
7. července 2015 |
