Známe se s Irenou už od dětství. Naše chalupy od sebe dělila cestička hlubokým úvozem, nad kterým rozprostřela své ochranitelské větve stará jeřabina. Jako jedináček jsem se zatajeným dechem pozorovala to lidské hemžení v chalupě u Obermannových – bratranci, sestřenice, hromada tet a strýčků a taky babička.
„A právě moje babička Pavla, praktická to a podnikavá žena, která se vyučila u Bati, takže měla čuch na pravé hodnoty, koupila naši chalupu. Věděla přesně, co se kde šustne, takže když zjistila, že v nějakých Kytlicích jsou chalupy po vysídlených Němcích na prodej za dobrý peníz, nelenila, nasedla na vlak, prošla se po vesnici a za dva tisíce korun koupila z tehdejšího pohledu nepříliš dobře situovanou chalupu na konci cestičky uprostřed luk. Psal se rok 1954,“ vypráví na úvod našeho rozhovoru spisovatelka Irena Obermannová.
