Na přelomu 17. a 18. století připomínala Praha jedno velké staveniště. Po bitvě na Bílé hoře zabral císař Ferdinand II. rebelující české šlechtě majetek a rozdělil ho spřízněným katolickým šlechtickým rodům z Pruska, Rakouska, Itálie i Španělska.
Ty na nových panstvích postupně budovaly kostely, křížové cesty a kláštery a přestavovaly svá sídla po vzoru moderního baroka. Ačkoliv se o pobělohorském období mluví jako o době temna, českou krajinu, a hlavně Prahu rozzářily barevné a opulentní barokní stavby, které budí úžas dodnes.
 |
Zahraniční stavitelé, sochaři, malíři a kameníci přinesli nový architektonický sloh, který domácí umělci rozpracovali do osobitého stylu. Stejný důraz jako na vnější podobu budovy klade baroko i na její vnitřní výzdobu a zasazení do okolního prostředí.
Velice často docházelo k tvorbě nových krajinných celků, jak dokazují pozůstatky alejí, cest, parků a staveb v okolí Jičína, Kuksu, Mikulova či celý Lednicko-valtický areál.
V Praze se záhy po nastěhování italské šlechty začaly objevovat barokní kopule kostelů a renesanční paláce získávaly barokní zdobnost a velkolepost. Nedílnou součástí každého paláce byla zahrada, chlouba majitele, ukázka jeho moci, bohatství, vlivu a také vkusu. Barokní zahrady odrážely alegorickým pojetím svět, život, představy o sobě samém či touhy.
Kouzlo soukromé zahrady určené jen pro potěchu a odpočinek představil Pražanům Albrecht z Valdštejna v roce 1629. Mocný spojenec císaře Ferdinanda II. a zdatný vojevůdce nejen ve třicetileté válce, ale i v následujících konfliktech patřil mezi nejbohatší a nejvlivnější osobnosti na císařském dvoře a svoje postavení náležitě manifestoval okázalou a inovativní architekturou svého nového paláce i přilehlé zahrady.
Na místě 25 domů, sedmi zahrad, cihelny a ulic vytvořil za sedm let alegorii starých řeckých bájí a mýtů včetně impozantní saly terreny, umělé jeskyně s krápníky a divadelními maskami, salonkem, voliérou pro exotické ptactvo, rybníkem a geometrickými cestičkami, keři a záhony, které skýtají soukromí i nabízejí zajímavé průhledy do prostoru.
O kladném přijetí svědčí fakt, že do konce 17. století ho následovali majitelé pozemků na Petříně. Na místě vinic, políček, záhonů a pastvin vznikly tři barokní zahrady italského typu – Schönbornská, Vratislavská (též Mitrovická) a Lobkovická.
Okolo roku 1650 si rakouský generál hrabě Rudolf z Colloredo-Waldsee postavil na petřínském svahu palác a vedle něj barokní terasovitou zahradu, dnes známou jako Schönbornskou podle posledních majitelů, kteří jí na konci 18. století vtiskli ráz přirozené krajiny. Dnes zde sídlí americké velvyslanectví a zahrada je veřejnosti nepřístupná, obdivovat ji tak můžete jen zdálky z vyhlídek z Petřína.
Zelená geometrie. Keříky zimostrázu lze snadno tvarovat do libovolných ornamentů. Jen na prostřední terase jich je vysázeno 12 tisíc.
V roce 1696 nad ní postavil hrabě František Karel Přehořovský okrasnou i produkční zahradu přiléhající k novému paláci v dnešní ulici Vlašská. Barokní tvář, symetrii a osovou souměrnost s palácem i dnešní jméno Lobkovická dal zahradě Augustin Josef z Lobkowicz po roce 1734.
Terasovitá úprava pozemku zřejmě inspirovala i souseda Rudolfa z Colloredo-Waldsee, který ke svému domu na Tržišti 13 přistavil dvě terasy, mohutné schodiště, grottu, salu terrenu a tematické sochy.
Kryštof František Vratislav z Mitrovic dům po roce 1671 přestavěl na palác a jeho syn zahradě přidal třetí terasu, letohrádek na vrcholu a dva pavilony po stranách. Vratislavská zahrada není veřejně přístupná, ale nahlédnout do ní můžete z Vrtbovské zahrady, s kterou sousedí.
Hvězdné trio
Oázu klidu a reprezentaci vlivu potřeboval i nejvyšší purkrabí Pražského hradu. Hrabě Jan Josef z Vrtby se narodil v roce 1669 a od mládí se věnoval politice. V roce 1712 se stal nejvyšším purkrabím, v podstatě nejvyšším zemským úředníkem, předsedal zemskému sněmu i soudu a zastupoval císaře při ochraně pořádku.
Po jmenování do funkce přistoupil k rozsáhlé rekonstrukci rodového sídla na Malé Straně, na rohu dnešních ulic Karmelitská a Tržiště. Barokní Vrtbovský palác si žádal i moderní barokní zahradu italského typu. Jan Josef oslovil nejvýznamnější umělce doby – podobu navrhl architekt František Maxmilián Kaňka, sochy a plastiky vytesal Matyáš Bernard Braun, fresky namaloval Václav Vavřinec Reiner.
Zahrada vznikala pět let, od roku 1715 do roku 1720, a svým pojetím, členěním, propracovaností i množstvím průhledů na relativně malém prostoru uchvacovala každého hosta. Sochařskou výzdobou a úpravou terénu zastínila i rozlehlou Valdštejnskou zahradu. Však je od sebe dělilo téměř sto let, století vývoje barokní zahrady a krajinotvorby.
Geometrické ornamenty ze stálezeleného zimostrázu jsou zrcadlově obrácené podle středové osy.
František Maxmilián Kaňka byl generační souputník Jana Josefa z Vrtby. Vyučil se v huti svého otce, architekturu studoval ve Vídni a Itálii, odkud si přivezl znalosti barokních principů, které umně začleňoval do tuzemských staveb. Zajisté ho ovlivnili i slavní barokní stavitelé Giovanni Battista Alliprandi, Jan Blažej Santini-Aichel či Kilián Ignác Dientzenhofer, s kterými spolupracoval.
Pracoval pro většinu církevních řádů i šlechtických rodů a Praze i české krajině tak vtiskl nezaměnitelnou barokní podobu. Blízce se přátelil s Matyášem Bernardem Braunem a Václavem Vavřincem Reinerem, kteří jeho stavby zdobili sochami, plastikami, freskami a malbami.
Matyáš Bernard Braun se proslavil sochami Ctností a Neřestí v zámeckém parku špitálu Kuks i postavami v nedalekém lese známém jako Betlém. Díky tomuto hvězdnému triu trvá sláva Vrtbovské zahrady už přes tři sta let.
Antický obraz světa
Nevelký pozemek (3 000 m²) na petřínském svahu František Maxmilián Kaňka opticky rozšířil dvoustupňovými terasami a schodišti, které směřují k vrcholu v podobě glorietu s vyhlídkou na Staré i Nové Město, Pražský hrad a Petřín.
Zahrada je symetrická podle středové osy, schodiště nesou zdi v typicky zvlněných barokních tvarech, které vycházejí z přírody. Zároveň tak zklidnil dynamiku prudkého sklonu svahu.
Bránou se sochami Atlanta nesoucího svět, a Hojnosti a Bohatství, vstoupil návštěvník do salonku, který ústil v sale terreně s výhledem na fontánku se sochou putta (soška nahého baculatého dítěte) s drakem a voliéru s exotickými ptáky. Představují alegorii čtyř živlů.
Brána symbolizovala císaře a tíhu úřadu nejmocnějšího muže českého království i jeho lví podíl na jeho rozkvětu. Sala terrena se sochami bohů Ceres a Bakcha nabízela oddech, uměleckou hravost, pohled do zeleně a klid.
Jednoduchým schodištěm vystoupáte na první terasu s dominantními záhony květin a stálezelených keřů v geometrických obrazcích. Sad vlevo představuje zahradu Hesperidek, i když místo citrusů tu rostou ozdobné jabloně.
Monumentální dvouramenné schodiště zve výš – k sochám řeckých bohů, na vyhlídku a také k prozkoumání glorietu na samém konci zahrady. Vchází se do něj po schodišti vtisknutém mezi opěrnou zeď stráně a oblé věže.
Sala terrena. Impozantní krytý vchod z paláce do zahrady se skládá ze tří místností. Salu vymaloval Václav Vavřinec Reiner. Freska na klenbě znázorňuje Venuši a Adonise. Matyáš Bernard Braun je doplnil sochami Ceres, bohyně plodnosti, a Bakcha, boha vína.
Úžas vzbuzuje i umělá grotta zdobená mušlemi a lasturami uprostřed této tzv. obloukové kulisy. Reliéfy vodních božstev dříve doplňovala i freska, dochovaly se však jen reliéfy vodních panen a vodních božstev v bočních nikách. Prostřední schodiště zdobí osm soch: zápasící chlapci a sedm řeckých bohů – Vulkán, Apollon, Diana, Juna, Minerva, Jupiter a Merkur.
Ačkoliv je Vrtbovská zahrada považovaná za jednu z nejkrásnějších barokních zahrad v Evropě, původní podoba záhonů, výběr rostlin a jejich ornamentální sesazení se dochovaly jen útržkovitě a dnešní podoba navazuje na klasicistní úpravu paláce i zahrady v roce 1845.
Přibyly i empírové přístavky nad prvním schodištěm a nejspíš i vyhlídka glorietu. V levém domečku tvořil v letech 1886–9 malíř Mikoláš Aleš a malými okénky a francouzským oknem můžete nakouknout do jeho ateliéru.
Za socialismu fungovala v přízemí ve dvou křídlech školka. Fontánka byla nahrazena kolotočem, v rohu parteru stálo pískoviště, v sale terreně kočárky. Přístupná zůstala jen druhá a třetí terasa, která byla i s palácem zapsaná v roce 1958 na seznam kulturních památek, ale přesto časem hustě zarostla.
Kompletní rekonstrukce zahrady trvala stejně dlouho jako její výstavba, stála 46 milionů korun a dokončena byla v roce 1998. Například stromy se sázely již vzrostlé a jámy do břidlicového podloží se hloubily sbíječkami.
O zeleň se stará deset zahradníků a každý rok obnovují rostliny tak, aby se co nejvíce přiblížily originálu. Jen begonií sází 10 tisíc ve třech různých barvách, aby kvetly co nejdéle, a dováží je z Itálie. Zahradu lze navštívit od dubna do října. Patří mezi jedno z nejromantičtějších míst v Praze, kde se často konají svatby. Pronajmout si ji lze i na soukromou oslavu či jinou akci.
Otevření Jižních zahrad Pražského hradu
20. června 2012 |
