Dokončení sbírky někdy zabere pár let, jindy k tomu nestačí celý život. Co mají společného sběratelé známek, mincí nebo třeba aut? Nechybí jim vášeň. Roberta před deseti lety okouzlilo výtvarné umění a postupně vytvořil kvalitní sbírku moderního poválečného a současného umění.
Na schodiště majitel umístil oblíbené současné i nežijící autory – Krištofa Kinteru či obrazy od Zdeňka Sýkory Linie pro Jana Nerudu.
„Prvním impulzem byly obrazy, které vlastní moje žena Zuzana Kadlečková z rodinné pozůstalosti. Dál se vše vyvíjelo náhodně i díky setkáním se zajímavými lidmi. Objevoval jsem autory, s některými jsem se osobně potkal, několik jich dnes patří k mým přátelům. Pomohli mi v budování sbírky stejně jako i přední galeristé. Zdeněk Sklenář mi naznačil správný přístup: sbírat vrcholná díla a zároveň k nim mít srdeční vztah. Dal mi cenné rady, jak o ně doma pečovat,“ vysvětluje Robert Mariánek.
A pokračuje: „S rostoucí sbírkou a její občasnou prezentací nyní spolupracuji i s René Rohanem ze společnosti Artefin. Veškeré umění jsem pořídil, aby dělalo radost mně, mým blízkým i ostatním. Denně se z něj těším! Musel jsem tomu ale věnovat čas, chodit do galerií (i zahraničních), na vernisáže, do ateliérů. Sleduji i mladou výtvarnou scénu, navštěvuji klauzury.“ Stěny domu tak dekorují originální grafiky, oleje i fotogram.
Dostat hlavní roli
Třípodlažní řadový dům objevili Robert se Zuzanou až po několikaletém hledání. Dvojdomek z 50. let minulého století ve vilové pražské čtvrti předtím vlastnila rodina architekta. Ten jej kvalitně zrekonstruoval a stavebně rozšířil. Po rozvodu nemovitost prodal a k dodělání zůstala pouze venkovní terasa na zahradě.
Podstatným pro vzhled interiéru mělo být umístění oblíbených děl. Robert se na jedné z vernisáži seznámil s interiérovou designérkou Barborou Léblovou ze studia barbora léblová interiors & architecture.
Obývací pokoj je přímo spojený se zahradou. Velkou knihovnu navrhla interiérová designérka. Na stropě minimalistické svítidlo Big od značky Vibia.
Se ženou jí svěřili návrh a autorka jej přibližuje: „Nepotkávám denně klienty, kteří by měli tak rozsáhlou a zajímavou sbírku umění. Dům byl hotový. I když bych koupelny a kuchyň řešila jinak, zatím dobře slouží. Soustředili jsme se ,pouze’ na zařízení atypickým a kusovým nábytkem. Na míru jsem navrhla velkou knihovnu v obývacím pokoji i menší v jídelně.“
V tomto prostoru i v kuchyni bylo potřeba vyřešit osvětlení. „Vybírali jsme kvalitní výrobky, designová svítidla značek Egoluce a Vibia umožňují i regulaci intenzity světla. Shodli jsme se, že obrazy galerijně nenasvítíme. Příliš reflektorů by v soukromém prostředí působilo násilně. Vše jsem ladila do světlejších tónů, například bílý teplejší odstín odpovídá barvě stávajících dveří. Zastávám názor, že jídelní stůl by měl být dřevěný, vybrala jsem světlý odstín dubu korespondující se starožitnými židlemi, které si majitelé přestěhovali z předchozího bytu a já je ráda do návrhu zapojila.“
Nejlepší dialog
„Padnete-li si s umělcem do oka, můžete od něj objednat dílo na zakázku,“ upozorňuje Robert. To v obývacím pokoji dokládá „Koulí“, metrovým objektem od Jana Pištěka, a doplňuje: „Jednotlivé artefakty mohou mezi sebou dokonce komunikovat, mít společný výtvarný prvek, přestože vznikly v jiné době. Například se symbolem kruhu dominujícím na obrazech Nulové linie od Zdeňka Sýkory v jídelním koutě. Takový přístup se ovšem liší od sběratelů, kteří pořizují umění především jako investici.“
Kuchyň v přízemí navazuje na obývací prostor a zůstala v původním stavu. Atypicky řešená linka má kamennou pracovní desku.
Interiérová designérka připouští, že zmiňované Sýkorovo dílo bylo pro návrh inspirativním, a vysvětluje: „Od začátku jsem věděla, že bude viset nad jídelním stolem. Standardně postupuji ale naopak. Navrhuji vybavení interiéru a do vizualizací přidávám umění, které mi pocitově sedí. Tím pádem jsem to zde měla jednodušší.“
Robert má rád také umělecké publikace a řadu jich má doma. Obrazy uchovává podle rad galeristů. Každý „povrch“ potřebuje odpovídající kvalitu skla, sluší mu jiný rám, ideálně takový, jaký si za života představoval jeho autor.
Předělali stoletý dům v Praze. Obrazovou galerii mají i na schodišti |
Umění na cestách
„Některé obrazy půjčuji na výstavy. Je důležité je ukazovat a vzdělávat veřejnost. Sbírka musí ,pracovat’. Jako sběratel jdete po určité cestě, na začátku děláte i chyby, vkus se vyvíjí. Časem něco prodáte, pořídíte další věci. Sbírku tím zušlechťujete,“ vysvětluje.
K přepravě využívá profesionály z depozitáře umění Artex. Díla jsou k transportu odborně zabalená i pojištěná. Majitel této firmy a galerista René Rohan je přesvědčený, že kromě investičního potenciálu má umění přidanou hodnotu, emoce.
Umění zaplnilo i komunikační prostor, který opticky zvětšuje skleněné zábradlí. Kromě dvou děl Milana Grygara tu visí i kruh od Davida Hanvalda.
A tak připomíná: „Přístupy ke sbírání se liší. Začít můžete grafickými listy nebo pracemi na papíře, většinou cenově dostupnějšími oproti obrazům či sochám. Vsadit lze i na začínající (v budoucnu možná významné) umělce, kteří v začátku kariéry prodávají za přijatelné ceny. Je dobré, když majitel některé artefakty občas představí. Asi každý umělec totiž touží po tom, aby jeho tvorbu vidělo co nejvíc lidí. Jeho úspěch tím roste, dílům stoupá cena. Faktorem pro zhodnocení sbírky je i doložený původ exponátu. Publikování díla v katalozích je vodítkem k potvrzení, že jde o originál.“
Robert Mariánek na otázku, kterého díla by se nikdy nezbavil, odpovídá: „Stálicemi jsou Jan Merta, Zdeněk Sýkora a Karel Malich. Sbírka není uzavřená, stále sleduji aukce. Sběratelství je závislost. Říkám si, že už nic nekoupím, pak se ale něco zajímavého znovu objeví...“
