Farář Marián Pospěcha vstoupil do povědomí širší veřejnosti jako nevšedně sympatický kněz, který elegantně odsloužil smuteční mši za Evu Pilarovou. Byli ostatně dlouhá léta osobními přáteli a ona za ním do Dolní Lutyně občas jezdila.
Zdejší farnost má velmi bohatou historii a první zmínka o dolnolutyňském kostele pochází už z roku 1447. Zajímavostí je, že z konce 15. století se do dnešních dnů zachoval velmi vzácný renesanční zvon, který stále visí v kostelní věži. Ústředním bodem zdejšího života je místní fara, která však jako letité stavení potřebovala notnou dávku údržby.
 |
„Můj předchůdce byl stařičký pan farář, kterého všichni milovali a rádi za ním chodili. Ale protože to byl také pán v pokročilém věku, na všechno nestačil. Je proto logické, že dům zaznamenal v mnoha ohledech chátrání,“ začíná své vyprávění dolnolutyňský farář.
„Když jsem sem přišel, chtěl jsem, aby zdejší lidé věděli, že fara je jejich zázemí, chtěl jsem faru otevřít lidem, aby se zde mohly dělat různé aktivity, setkávání a podobně. Faru jsme začali rekonstruovat od spodních částí po vrch, to proto, aby si snad místní nemysleli, že si zde buduji nějaké zázemí a na ně kašlu,“ vysvětluje Marián Pospěcha.
Tento přístup se setkal s příznivým ohlasem a díky zorganizovaným brigádám se podařilo spodní část domu poměrně rychle „znovucírovat“ do krásného stavu. „Farníci zde odvedli opravdu ohromný kus práce a společné dílo je i spojilo. Je to dlouhodobější a silnější pocit, než kdyby se jen vybraly peníze a udělal to někdo jiný,“ přemítá farář.
„Rubaly se omítky, odkopávaly se základy, sekal se beton, vybíraly se podlahy a tato těžká práce spojila kolektiv okolo farmy a dodnes je tu skvělá parta lidí, kteří se mají rádi, kteří si rozumějí a kteří si i pomáhají,“ pochvaluje si výsledek brigád sympatický farář.
Spodní část fary je zařízena velmi moderně a vnitřní omítky zářící bílou barvou prosvětlují nejen kancelář, ale i společenskou místnost nebo třeba kuchyň. Velkou výhodou je podlaha z dlaždic, které se snadno udržují.
„Celé je to vymyšleno tak, aby se zde lidé nemuseli zouvat nebo přezouvat. Aby mohli bez starostí přijít do učebny, procházet na toalety a vůbec se zde cítit pohodlně. S oblibou říkám, že fara je domem pro veřejnost, avšak nikoliv domem veřejným,“ vysvětluje otec Marián s úsměvem.
Co s farou dále?
V patře fary jsou hostinské pokoje, ve kterých nacházejí útočiště hosté, kteří jezdí na zdejší farnost účinkovat. V minulosti to byly například zpěvačky Eva Pilarová a Lenka Filipová nebo populární skupina Hradišťan. Zdejší duchovní má pro sebe jen jednu místnost, která je jeho hájemstvím.
Přestože se rekonstrukce fary zdařila, a to včetně terénních úprav nejbližšího okolí, dolnolutyňští nehodlají usnout na vavřínech.
„Je zajímavé, že předci, když plánovali zdejší stavení, vymysleli je velmi robustně a bytelně a i s vysokými stropy, ale místnosti nejsou velké. Pokud chceme shromáždit větší množství lidí, tak je nám zkrátka fara malá a při přízni počasí využíváme farní zahrady,“ popisuje Marián Pospěcha.
„Je zde opravdu velmi soudržný kolektiv a milí lidé. Naším plánem do blízkého budoucna je tedy mít vlastní prostor, kde by se mohlo sejít třeba sedmdesát až sto lidí. Ještě je otázkou, zda vytvoříme přístavbu, samostatnou stavbu, nebo nějak vhodně zrekonstruujeme farní stodolu, která by k tomu účelu sice byla vhodná, ale její stav je nyní neutěšený,“ poodhaluje plány do budoucna páter Pospěcha.
„Vše je to ale zatím jen hudba budoucnosti. Prozatím jsme rádi, že jsme vlastními silami, díky štědrosti místních dárců, dokázali zrekonstruovat faru,“ uzavírá se šarmantním úsměvem.
