Pohled na dům z kaňonu

Pohled na dům z kaňonu | foto: Ája Bufka

Tři roky bojovali s úřady, aby jim povolily stavbu vysněného domu

  • 42
V osmdesátých letech minulého století objevili manželé Veteškovi oázu losangeleské městské čtvrti Palos Verdes. Jejich sen o vlastním domu nakonec řešil i soud, a to hned tři roky.

Absolvent leteckého oboru ČVUT Milan s manželkou Irenou tuto lokaci objevili, když na poloostrov jezdili odpočívat od každodenní dřiny. „Začínali jsme nedaleko odsud ve službách jako všichni emigranti. Au pair, uklízečka, zahradník,“ říká Irena.

Vchod do domu

A jedním dechem pokračuje: „Bylo nádherné tady relaxovat. Fantastický výhled na oceán, město a v dálce obrysy pohoří Santa Monica to umocňovaly.“

Chybou ovšem bylo, že si jako čerství emigranti neuvědomili, že pořídit si dům v jedné z 88 losangeleských městských částí se bez znalosti vyhlášek a nařízení může hodně vymstít.

„Například v Glendale se nesměl postavit plot před domem. V Costa Mesa byl zákaz sušit prádlo na slunci. Ve Fullertonu se mohly chovat slepice a nedaleko Disneylandu v Anaheimu na zahradě i jedno prase. Komunita poloostrova Palos Verdes má rovněž specialitu. Vyhláška majitelům nařizuje, aby na pozemku ponechali volné místo k případné stavbě stáje,“ vypočítává Irena.

Dům ve svahu

Nevšední konstrukci na svahu nad kaňonem vystavěli manželé Veteškovi v moderním, takzvaném contemporary stylu. Argentinský architekt ji navrhl tak, aby podle přání majitelů nabízela jedinečný panoramaticky výhled na pobřeží Los Angeles. Díky klesajícímu terénu byl otevřen i prostor a přístup do kaňonu, v němž dominuje příroda subtropického pásma s okrasnými rostlinami, křovinami a vysokými stromy.

A jak to vlastně všechno začalo? Po třiceti letech společně vzpomínají: „Kdysi tady stál třípatrový dům ve venkovském stylu. Pavlače jako v Itálii a termity prožraná dřevostavba. Moc se nám to nelíbilo a rekonstrukce by byla drahá.“

Irena navíc trpí klaustrofobií: „Nemám ráda malé místnosti a přála jsem si až pět metrů vysoké stropy a velké, otevřené půdorysy společenských místností.“

Pro kuchyň si Irena vymyslela tizianovou barvu.

Manželé si začali malovat dům podle vlastních představ. Nevěděli, co to vše obnáší, a tak si vyprojektovali snové nápady. Například nad kaňonem, který je součástí pozemku, si vymysleli postavit dům - most. (Neotřelý nápad realizoval nedávno architekt Dan Brunn, který postavil v losangeleské čtvrti Brookside „Bridge house“.)

S návrhem projektu potom nebojácně předstoupili před městskou stavební komisi. „Ani se naší představě nezasmáli a rovnou nám řekli, že jsme padlí na hlavu a nepovolí nám tady vystavět ani psí boudu,“ vzpomíná Irena. „Jenomže to narazili. Jsem narozená ve znaku berana, to znamená, že jdu hlavou proti zdi a nic nevzdávám.“

Bar tu asi zůstane „na věčné časy“...

Tři roky potom trvalo, než s pomocí právníka dostali povolení ke stavbě. Městští byrokrati si tak alespoň vymysleli novou podmínku, že je potřeba budovu posunout o čtyři metry dopředu k chodníku. Proto ztratili parkování pro hosty a kvůli tomu se jim zmenšil i výhled na oceán.

Prodloužení stavby

Výstavba domu trvala další tři roky, zavinily to skoro dvacetiprocentní úroky z půjček v té době i tehdejší cena za stavbu, přibližně tři tisíce dolarů za čtvereční metr. „Nemohli jsme si to dovolit, takže jsme vždy něco vystavěli a potom se snažili ušetřit na pokračování,“ popisuje neobvykle dlouhý proces Milan.

Na nemovitosti ve velikosti poloviny akru dnes stojí dům dostavěný v roce 1998. Třem podlažím dominují prosklené stěny od podlahy ke stropu ve vstupní hale. Jsou v několika vrstvách s bezpečnostními prvky, včetně zpevnění, aby stěny odolaly zemětřesení, větru i horku. UV filtry jsou samozřejmostí. Je z nich nádherný výhled na pobřeží.

Součástí vstupní haly je bar a domácí kino. Společně nabízejí atmosféru koncertního sálu umocněnou klavírem. Dole jsou ložnice. Patří k nestandardnímu uspořádání interiéru podobně jako v nejvyšším patře umístěný obývací pokoj a jídelna. Vévodí jim nejdůležitější místnost, kuchyň, centrum všeho dění.

Irena její umístění zdůvodňuje: „Když žena vaří, neměla by být někde zastrčená v díře. Musí být středem pozornosti stejně jako při společenských večírcích. Přála jsem si proto vytvořit kuchyň nahoře jako kapitánskou kabinu na zaoceánské lodi, z níž je přehled o všem, co se kde děje.“

Kuchyňský pult je jako kapitánský můstek, odkud se vše řídí...

Co se týká barvy kuchyňské linky, vynáší další trumf: „Miluji tizianovou barvu, přesněji bych to nazvala jako směs bronzové, zlaté a hnědé. Tuhle kombinaci jsem našla v autolakýrnictví. Poslala jsem vzorek výrobcům kuchyní do Kanady. Jim se tak zalíbil, že se moje kuchyně objevila na titulní stránce jejich katalogu.“

Rodinný dům Veteškových má obytnou plochu 557 m2. Je v něm pět ložnic a sedm koupelen. Kromě kuchyně, jídelny, obývacího pokoje a kanceláře je jeho součástí i tělocvična, sauna a garáž pro tři auta.

Podlahy jsou z javoru a dubu. V koupelně a tělocvičně je mramor s podlahovým vytápěním. Na schodech mezi patry je koberec zabraňující uklouznutí či pádu.

Dnes je to už více jak 20 let, co budova stojí. Majitelé už tehdy konstrukci plánovali i pro budoucnost. Vybudovali šachtu pro výtah, který by je jednou mohl mezi patry vozit v případě zdravotních problémů ve stáří.

Zajímavé je, že kdyby měli začínat stavět znovu, moc by nemuseli měnit, snad kromě baru v ohromné předsíni určené k zábavě. „Když ho přivezli, poplakala jsem si a málem dostala infarkt,“ směje se dnes Irena. „Ale už se nedalo nic dělat, měla jsem úplně jinou představu. Milan mě přemluvil, že to bude jen dočasně. Což vlastně znamená, v manželství podobně jako v politice, na věčné časy.“

Prosklené stěny se náročně čistí, to si ověřila i majitelka.

Její představa, které se nevzdává, spočívá v hledání uměleckého skláře a designéra. V Česku jich znala spousty, například Bořka Šípka, ale tady je nedokáže najít. Přesto věří, že se to jednou povede.

Údržba proskleného domu vyžaduje nové nátěry, zbroušení podlah, silné vysavače a tak podobně. Nejhorší je však čistění oken. Dlouho to Irena dělala sama a jen občas jí někdo pomáhal. Jednou měla přijet kamarádka. Chtěla ji ohromit výhledem z umytých oken. Nezbývalo, než to vyřešit. Osud tomu chtěl, že se Irena na čistění vrhla sama a spadla z žebříku.

Moc si na celou událost nevzpomíná, jen na poznámku dcery dodnes nezapomněla: „Byla si v sedmým nebi, vždyť tady kolem tebe kroužilo osm nádherných hasičských svalovců!“ Výsledkem bylo bezvědomí, chirurgický zákrok, půl tucet šroubů v ruce a osmnáct stehů na hlavě.

S těmito zkušenostmi má Irena právo radit novomanželům, kteří si přejí postavit vlastní dům: „Nejdříve si to hodně rozmyslete! Od ráno do večera se budete hádat. Každý má jiný názor. Ženský jsou praktický. Chlapi si přejí mít všechno extravagantní, ale zapomínají na úložné prostory. Skříně na šaty, prádelníky, vitríny na sklo a porcelán jim nic neříkají. Musela jsem si vydupat průchozí šatny pro každého zvlášť. Já šaty ukládám na ramínka a manžel hází vše na podlahu.“

Historie poloostrova

Území dnešního Palos Verdes bylo původně ostrovem, ale jak běžel čas, propojil se s územím v Los Angeles díky erozi z hor. Stovky let zde žili indiáni z kmene Tongvy. Na počátku dvacátého století se pozemky staly vzácnou komoditou exkluzivní losangeleské městské čtvrti Palos Verdes. Dodnes tu mají na vyznačených přechodech přednost jezdci na koních.

K oblasti se vážou i strašidelné příběhy, díky majáku Point Vicente, jehož světlo navádělo lodě do nedalekého přístavu. Zjevuje se tady přízrak ženy, která skočila ze skály do moře, když pod ní ztratila lásku kvůli námořní tragédii. Duch sebevražedkyně se tady prý během úplňků s oblibou prochází.

, pro iDNES.cz