Forma, stopa a materiály chaty byly vybrány tak, aby její struktura zapadla do okolí a vlivem počasí a stárnutí do patiny, podobné odstínu krajiny kolem, s ní docela splynula. Dlouhá a nízká stavba se v podstatě stane dalším „kamenem“ v terénu, jako by tu byla odjakživa.
Střecha se díky diagonálně vedenému hřebeni na každém konci sklání jak k zemi, aby dům chránila před nepřízní počasí, tak se zvedá nad vysokými úzkými okny – jednou z charakteristik fasády – pro velkolepé panorama a maximum přirozeného světla.
Úhly střechy jsou orientované tak, aby bylo možné instalovat solární panely a získat energetickou soběstačnost. Je to právě neobvyklý tvar střechy, který především umožňuje smísit chatu s jakoukoli krajinou. Dobře pasuje jak na vrcholky kopců, tak k jezerům i do lesů.
Vzhledem k tomu, že chata je primárně navržená jako „útulna“ pro rodinu a blízké přátele, jsou společné místnosti a venkovní prostory prioritou. Uvnitř je otevřený obývací pokoj s kuchyní a jídelnou, který spolu s velkorysou terasou vytváří prostor pro společně trávený čas.
Soukromá zóna pak zahrnuje tři ložnice. Monolitické výklenky na obou štítových stěnách mohou být použité pro skladování palivového dřeva a různého vybavení. Kompaktní tělo dřevostavby usnadňuje vytápění budovy kamny na dřevo, přičemž konstrukce střechy nabízí i plochu pro solární panely.
Může se zdát, že je to moc štráchů kvůli jedné chatě v rozlehlé a liduprázdné norské přírodě. Ale tam na severu jde koncept „nezanechat žádnou stopu“, dalece nad rámec toho, co se říká – že byste měli místo opustit v lepším stavu, než v jakém jste ho našli. Stejně, jako když opouštíte onen turistický nouzový přístřešek zvaný gapahuk.
Další zajímavé dřevostavby najdete v aktuálním čísle magazínu DŘEVO&stavby.