Dolní Počernice patřily rodu Dercsényiů až do roku 1923, kdy je koupila pražská obec.

Dolní Počernice patřily rodu Dercsényiů až do roku 1923, kdy je koupila pražská obec. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Kousek jižních Čech schovaný na okraji Prahy. To jsou Dolní Počernice

  • 6
Pražská čtvrť Dolní Počernice se pyšní největším rybníkem na území hlavního města a jeho malebným okolím. Dolnopočernický rybník se nachází kousek od místního zámeckého parku. Nepředstavujte si však rozlehlé louky a hluboké lesy, píše magazín City Life, který vychází poslední pátek v měsíci.

Park pohodlně probádáte skrz naskrz zhruba za čtvrt hodiny, jde o bývalou panskou bažantnici. Přestože tu dnes už žádného skutečného šlechtice pravděpodobně nepotkáte, noblesní ráz tento kousek Prahy rozhodně nepostrádá.

Právem patří k oblíbeným zdejším místům, a to nejen proto, že je hned u hojně navštěvované restaurace Léta Páně, se kterou sousedí nově opravený pivovar a mlýn. Pro svoji malebnou polohu je vyhlášenou výletní destinací.

Ale skončit jen u procházky parkovými cestičkami či u místního kamenného hrádku, kde si hrají děti, by byla škoda. A to navzdory tomu, že půvabná stavba ve tvaru kočičí hlavy je dílem známého sochaře Františka Skály.

Kdo chce, může se vydat od hráze po pravém či levém břehu rybníka a kochat se výhledem na protější břeh i ostrov uprostřed. Já zvolila směr blíže k mlýnu, kterým vede část zdejší naučné stezky. Měla jsem štěstí na počasí. Byl nádherný slunný den a stromy na sobě měly zbytky krásně zbarveného listí.

Uzounká cestička vede mezi břehem rybníka a potokem Rokytka a lemuje ji vzrostlý porost, především olše a vrby. Sem tam větve listnáčů tvoří pomyslné slavobrány, občas je nutné překročit kmen spadlý přes cestu. Atmosférou ten říjnový den připomínal prázdniny u babičky a dokreslovalo ji vysoké rákosí a ostřice poletující ve větru. Ani zkušený režisér by podobnou scenerii tak důmyslně nenaaranžoval.

Díky jedné z informačních tabulí, které míjím, se dozvídám, že „se (rybník) zapsal do dějin světových přírodních věd tím, že na jeho pravém břehu byla 2. června 1888 umístěna první hydrobiologická stanice na světě, zvaná též Broukárna“. Po dřevěném domečku dnes není ani stopy a už se tu dávno nebádá, nicméně příchuť výjimečnosti jako by byla stále cítit ve vzduchu.

Pomalu se blížím k vysokému dálničnímu mostu, jenž tvoří zajímavý kontrast ke zdejší krajině. Když dorazím ke stavidlu rybníka, pochopím, že obejít celý rybník pěšky není technicky tak úplně možné. Nedá mi to však a přelezu po stavidle, abych se mohla dostat pod most.

Po chvíli narazím na cestu, která vede krajinou dál, ale rozhodně ne směrem, kterým potřebuji. Je to zvláštní pocit, nade mnou hustý provoz a okolo mě pusto a prázdno. Ideální kout, kde se člověk může zašít, aniž by ho někdo rušil. Skvělé místo na vraždu, napadá hned bujnou fantazii a z té představy mě zamrazí.

Jednou z atrakcí místního zámeckého parku je kamenná pevnost - kočičí hrad, kde si s oblibou hrají děti. Jejím autorem je umělec František Skála.

Nostalgická vzpomínka

Vydávám se radši zpět. Tentokrát ulicí Nad Rybníky, která odděluje zástavbu od kusu zeleně lemující rybník. Na jejím konci narazím na kemp, ale to už jsem zpět na rohu parku přímo u lázní a penzionu U Hastrmana.

Interiér je vkusně zařízený a prostředí velmi příjemné, čemuž odpovídají i ceny. Pokud se nezdráháte si za hýčkání a komfort připlatit, je to místo přesně pro vás.

Přesouvám se dál, na prostranství mezi pohostinským zařízením u parku a pivovarem. Loni zde měli svatbu moji velmi blízcí přátelé, a tak vzpomínám, jak jsme se s nevěstou schovávaly za vedle stojícím kostelem, aby si alespoň na chvilku odpočinula od bujarého svatebního veselí.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie dokresluje venkovskou atmosféru, pravidelně se v něm konají mše a o vánočních svátcích tu nebývá k hnutí a lidé stojí i venku.

Hned vedle kostela se nachází budova zámku. Kulturní památka vznikla přestavbou středověké tvrze a první zmínky o ní sahají do začátku 15. století. Postupně byla rozšířena a dnešní podobu jí dala hrabata Colloredo-Wallsee, kterým zámek patřil na přelomu 17. a 18. století. V roce 1856 se tu usadil uherský šlechtický rod Dercsényiů, jemuž Počernice patřily až do roku 1923, kdy je koupila pražská obec.

Posledním majitelem byl baron Vojtěch Dercsényi, který zároveň zastával i funkci starosty obce. V roce 1923 zámek prodal za symbolickou 1 korunu Hlavnímu městu Praze pod podmínkou, že zámek bude sloužit dětem jako útulek. Zprvu byl v zámku umístěn Domov mládeže – tzv. „útulek padlých dívek“, později „těžko vychovatelní chlapci“, po roce 1954 dětský domov a jako takový slouží dodnes.

Počernický pivovar. V těsném sousedství zámeckého parku stojí pivovar, jenž byl znovu otevřen v roce 2016, 453 let od otevření původního pivovaru. Při rekonstrukci byl nalezen zlatý poklad, který je k vidění v barokním sklepení.

Poetická zákoutí

Přecházím silnici, stoupám do mírného kopečka a zahýbám na Bakurinovu ulici, která se táhne k místnímu hřbitovu a ještě dál. Místo posledního odpočinku leží na krásném místě na půl cesty mezi centrem vesnice, Pískovnou a stezkou mezi poli vedoucí až k Černému Mostu. Mezi hroby významných počernických rodáků najdeme kromě světového rekordmana a stříbrného medailisty ve sportovní chůzi Josefa Doležala i hrobku rodiny Dercsényiů.

Jen pár kroků od hřbitova nestojí zámek, nýbrž něco jako soukromá galerie. Mohutné barevné plastiky jsou rozesety všude na pozemku, a když budete mít štěstí, zahlédnete i jejich tvůrce při práci. Hned za hranicemi pozemku si můžete prohlédnout geologickou zahradu, jež ukazuje vývoj hornin v metropoli a jejím blízkém okolí.

Kdo má raději výšky, toho potěší výhled na rybník Vidlák z rozhledny stojící kousek dál. Žádná ohromující panoramata však nečekejte, stavba ve tvaru jehlanu je nejmenší pražskou rozhlednou.

Celé parkové prostranství, kde se park i rozhledna nacházejí, je velmi vkusně upraveno, nechybějí lavičky nebo třeba pergola. Vzniklo v roce 2006 na místě bývalé skládky a tvoří přirozený předěl mezi vesnicí a přírodní rezervací V Pískovně.

Zatopený areál, kde se dříve těžil písek, je v současné podobě hnízdištěm hned několika významných ptačí druhů. Stačí projít kousek lesem a můžete ten rej nerušeně pozorovat. Ptáci létají sem a tam, někteří se usazují na větvích trčících z vody. Zaslechnu i kuňkání žáby, až mám na chvíli pocit, že jsem hodně daleko od rušného velkoměsta.