Když se Monika před patnácti lety přestěhovala do Izraele, zamířila rovnou za svým současným manželem Izraelcem Giyorou. Ten tehdy bydlel v pronajatém domě v mošavu na severu země.
Mošav je jednou z forem izraelského vesnického osídlení. Tyto obce historicky vznikaly jako zemědělské osady a mnohé si svůj původní charakter zachovaly dodnes. Patří k nim pole nebo jiná zemědělská půda, o kterou se obyvatelé starají společně, ať už vlastními silami, nebo prostřednictvím zaměstnanců.
První izraelský dům českou přistěhovalkyni příliš neuchvátil. V zimě v něm bylo chladno a vlhko. Teprve během dalších let zjistila, že nejde o úplnou výjimku.
Manžel už v té době vlastnil pozemek v nedaleké komunitní vesnici a čekal, až bude dokončená infrastruktura a bude jej moci převzít. Původně to mělo trvat zhruba rok. V nevlídném domě pár tak dlouho zůstat nechtěl, a proto se přestěhoval do jiného mošavu. Nové bydlení bylo modernější a na první pohled pohodlnější. Přineslo také něco, s čím se Češka do té doby nikdy nesetkala: domácí kryt.
Kryt vypadá jako obyčejný pokoj
Takzvaný „mamád“, z hebrejského označení merchav mugan diraty, je chráněná místnost začleněná přímo do domu nebo bytu. V novější izraelské výstavbě tvoří povinnou součást obydlí.
Na první pohled může „mamád“ vypadat jako běžná ložnice, pracovna nebo dětský pokoj. Jeho konstrukce je však od ostatních místností výrazně odlišná. Jde o železobetonový prostor s masivními stěnami, tlakovými ocelovými dveřmi a hermeticky uzavíratelným oknem. Venkovní okenice bývají z tvrzené oceli. Místnost má obyvatele chránit především před tlakovou vlnou a úlomky raket. Když bezprostřední nebezpečí nehrozí, rodina ji běžně používá jako součást domácnosti.
„Bylo to moje první setkání s domácím krytem. Překvapilo mě, že na první pohled vypadá jako úplně obyčejná místnost,“ vzpomíná Monika, která je matkou čtyř dětí.
O pozemku nerozhodují pouze peníze
V roce 2012 se manželé pustili do stavby vlastního domu v komunitní vesnici na severu Izraele. Od hranice s Libanonem je jejich domov vzdálený přibližně dvacet kilometrů vzdušnou čarou. Získat stavební pozemek v takové obci není podle zkušenosti rodiny jednoduché. Mošavy, kibucy i komunitní vesnice mají vlastní přijímací komise a stanovují si podmínky pro nové obyvatele.
Nestačí tedy pouze prokázat, že zájemce dokáže pozemek koupit a stavbu zaplatit. Musí také zapadnout do místní komunity.
Někde se očekává, že rodina bude nejméně rok bydlet v pronájmu přímo v dané obci. Během této doby mají budoucí sousedé možnost nové zájemce poznat a oni si naopak mohou ověřit, zda jim místní způsob života vyhovuje.
Výhodu mívají rodiny s malými dětmi. Část parcel může být vyhrazená takzvaným pokračovatelům, tedy potomkům současných obyvatel. Ani rodinné vazby však automaticky neznamenají přijetí bez dalších podmínek.
Cena bydlení se podle Moniky promítá také do vybavení obce a dostupných služeb. Dražší komunitní vesnice obvykle nabízejí lepší dopravu do škol, jesle, školky, zdravotní středisko, bazén, posilovnu nebo další zázemí určené obyvatelům.
Koupě domu na Sicílii byla lekcí důvěry. Teď v něm Matěj vítá další Čechy![]() |
Cena pozemku vzrostla přibližně desetkrát
Pětisetmetrový pozemek, na kterém rodina stavěla, stál v roce 2011 přibližně 120 tisíc šekelů. Podle tehdejšího kurzu šlo asi o 600 tisíc korun.
Dnes se jejich vesnice rozšiřuje o dalších padesát domů. Nové parcely jsou podle Moniky menší, přesto stojí přibližně desetkrát více než pozemek, který tehdy kupovali oni.
Růst cen se netýká pouze vyhledávaných částí Tel Avivu. Nemovitosti a především stavební parcely zdražovaly také na severu země.
Pro mladého člověka s průměrným příjmem je proto stále obtížnější dosáhnout na vlastní bydlení v žádané lokalitě. Pokud mu finančně nepomůže rodina, často zůstává v nájmu, který navíc sdílí se spolubydlícími.
Ceny se výrazně liší podle regionu a kvality místních služeb.
„Starší byt o ploše kolem čtyřiceti metrů čtverečních může v Tel Avivu stát přibližně dva miliony šekelů, v přepočtu zhruba 14,2 milionů korun. Měsíční nájem se může pohybovat mezi pěti a šesti tisíci šekelů, tedy zhruba mezi 35 a 42 tisíci korun,“ popisuje Monika.
V oblasti Misgav v Dolní Galileji, kde rodina žije, se pětipokojový dům nabízí přibližně za čtyři miliony šekelů, v přepočtu kolem 28,5 milionů korun. Pronájem obdobného domu vychází podle Moniky na šest až osm tisíc šekelů měsíčně, tedy zhruba 43 tisíc až 57 tisíc korun.
O několik desítek kilometrů dál už může být situace výrazně jiná. Ve městě Migdal HaEmek lze podle jejích zkušeností podobný dům koupit nebo pronajmout přibližně za polovinu. V menších kibucech s horší infrastrukturou se dají najít domy zhruba od 1,5 milionu šekelů, v přepočtu zhruba 10,6 milionů korun.
V zimě se doma nosí bundy a čepice
Odlišné klima ovlivnilo také samotný návrh domu. Jako Středoevropanka musela jeho majitelka přehodnotit řadu představ, které považovala za samozřejmé.
Zatímco v Česku se obytné místnosti a velká okna často obracejí k jihu, v jejich izraelském domě míří větší prosklené plochy především na sever a východ. Jižní strana střechy je vyhrazená solárnímu systému. Solární kolektor ohřívá vodu v bojleru umístěném rovněž na střeše. V zemi s vysokým počtem slunečných dnů jde o běžné řešení.
Nezbytnou součástí domu jsou stahovací žaluzie. Pomáhají omezovat přehřívání a částečně nahrazují tepelnou izolaci, která podle zkušenosti Moniky nebývá u starších izraelských domů na středoevropské úrovni.
„Překvapily mě také vysoké stropy, mezery pod vstupními dveřmi a další stavební detaily, kvůli kterým je obtížné interiér v zimě vytopit. Naivně jsem si myslela, že Izrael je země, kde je pořád teplo,“ vysvětluje Monika.
Na severu země bývá velkou část roku teplo až horko. Ani léto však nemusí být pro člověka zvyklého na české prostředí vždy příjemné. Autobusy, kina, obchody a další veřejné prostory bývají podle Moniky výrazně klimatizované.
„Čech rozmazlený teplíčkem tak někdy trpí i v létě,“ podotýká Monika.
Mnohem větší překvapení ovšem přinesla zima. V Dolní Galileji často prší a vzduch je natolik vlhký, že běžné větrání nepomáhá. Vlhkost se drží ve stěnách a ploché střechy mohou mít problémy se zatékáním.
Jak bydlí Češi v zahraničíPošlete do seriálu Jak bydlí Češi v zahraničí fotografie (video) a příběh i zkušenosti s bydlením v cizině. Popište nemovitost, okolí, čtvrť i zajímavosti a odlišnosti od bydlení v České republice, různé možnosti a ceny bydlení v dané zemi atd. Ze zaslaných příspěvků vybere redakce Bydlení iDNES.cz nejzajímavější příběhy s kvalitními fotografiemi, které zveřejní v seriálu Jak bydlí Češi v zahraničí. Za zaslané příběhy předem děkujeme. Fotografie (ideálně šířkové) a text, případně video jednoduše přidejte do následujícího formuláře. PŘÍSPĚVKY ZASÍLEJTE ZDE |
Noční teploty mohou v extrémních případech klesnout přibližně ke čtyřem stupňům Celsia. Pro místní obyvatele nejde o dlouhé mrazivé období, a proto bývají domy na zimní počasí připravené méně než ve střední Evropě.
„Dva až tři zimní měsíce pro nás každoročně představují boj s vlhkostí a plísněmi. Podlahové topení v domě nemáme, protože manžel se obával případné poruchy potrubí uloženého v podlaze,“ popisuje Monika.
K vytápění se proto stejně jako mnoho dalších izraelských domácností používá klimatizace. Ta sice dokáže vzduch rychle ohřát, Monice tento způsob připomíná puštěný fén a nepovažuje ho za příliš příjemný.
„Místní běžně spí v mikinách s kapucí nebo s čepicí na hlavě. Přes den nosí zimní bundy i uvnitř. Jen málokdy ale najdu někoho, kdo si na zimu stěžuje stejně jako já,“ popisuje s nadsázkou Monika, která svůj život v Izraeli sdílí na svém instagramovém profilu.
Po patnácti letech v Izraeli si zvykla na domácí kryt, solární ohřev vody i přísná pravidla komunitních vesnic. S chladnými a vlhkými izraelskými zimami se však jako Češka smiřuje dodnes.























