Unikátní skalní obydlí ve Lhotce u Mělníka je letos pro veřejnost zpřístupněno od května do září. Regionální muzeum v Mělníku jej otevřelo v roce 2009. Podobných skalních příbytků je na Kokořínsku několik. Do pískovcových skalních bloků jsou vytesané nejen skalní byty, ale také hospodářské prostory jako kolny, chlévy a chlívky nebo sklepy.
Obydlí ve Lhotce je ale nejzajímavější. Světnici příbytku naznačuje obílená vnější stěna se dvěma okny, jedny vstupní dveře vedou do síně a druhé do chléva. Za ním je možné sestoupit do sklípku nebo vystoupit do sýpky v patře osvětlené dvojicí okének.
Příbytek doplňují přistavěné objekty bývalé řezárny a dalšího malého hospodářského objektu. Skalní obydlí je dokladem neobvyklých konstrukčních metod i častého způsobu, jakým nemajetní lidé řešili své bydlení. Pan Kavina byl velice chudý a neměl peníze na dřevěný roubený dům. Skála byla ideálním řešením a perfektním izolačním materiálem.
Pouze teplota nebyla úplně příjemná. V létě se pohybovala kolem 10 stupňů Celsia. V zimě byla o něco nižší. Ve skalních příbytcích se proto muselo neustále topit. Teplota se pak držela na 20 stupních Celsia také díky vaření v kachlových kamnech a pečení chleba v peci.
Kdo byl Jan Kavina
Jan Kavina (1833-1888) vybudoval skalní byt podle rodopisného bádání a rodinných vzpomínek potomků v roce 1870. Kavina byl obecní cestář a skálu získal za věrné služby obci. „Skalní byty nebyly v té době na Kokořínsku vzácností, tento je však unikátní tím, že byl vybudován v samostatně stojícím pískovcovém útvaru,“ vysvětluje začátek rodinné historie Pavel Kavina. Cestář Jan byl bratrem jeho praprababičky Kateřiny Kavinové.
Před většinu skalních bytů přistavěli později jejich majitelé dřevěné či zděné domky a někdejší skalní byt používali již jen jako spíž. Kavinovi to však neudělali.
„Skalní dům byl obýván třemi generacemi rodin Kavinovi, Benešovi a Holubovi. Naposledy mojí vzdálenou pratetou paní Holubovou až do roku 1982. Mnohokrát jí nabízeli odstěhovat se „do lepšího“, ale teta na skalní byt nedala nikdy dopustit: v létě tam byl příjemný chládek, v zimě teplo,“ vzpomíná Pavel Kavina.
