Sedím s Robinem na pivu v jedné vesnici u Rokycan. Robin je místní, dělá elektrikáře. Povídá mi: „Vy Pražáci to máte tak jednoduchý! Vstanete si, jak se vám zachce. Celý den si sedíte u počítače. A peníze za to máte ohromný.“ A je to tu zase.
„Hele, takhle to přece úplně není,“ namítám. „Třeba můj táta chodí do fabriky na dvanáctky, na noční, dělá o víkendech. A je taky z Prahy...“
„Už jen to tvoje hele! Už jen tím vy Pražáci strašně rádi poučujete...“ Rozhovor se zacykluje. Neshodneme se.
Invaze chalupářůCo se stane, když Pražáci zaplaví českou ves   Invaze chalupářů v létě zasáhne stovky vesnic. V Doubici v Českém Švýcarsku lufťáci pětinásobně převyšují počet místních a věří, že díky nim zůstává obec jednou z nejmalebnějších vsí v zemi. Někteří starousedlíci oponují. Pražáci prý nevědí, co je skutečný život. |
O pár dnů později si povídám s Pražankou Terezou. Říká: „Vesničana poznám podle oblečení a účesu, hned jak na Ládví vyleze z příměstského autobusu. Móda jak z tržnice, v ruce igelitka.“
Jaromír se přidává: „Vidle zůstanou vidlema. Pořád melou, jak se my v Praze máme líp, jak si žijeme, přitom mají na rozdíl od nás baráky jak kráva, léta všichni kradli v JZD.“ Tak dobře, pojďme na to.
Začínají letní prázdniny, jako dva odlišné živočišné druhy se budeme potkávat zase o něco častěji. Podívejme se tedy zblízka na to, co na tomhle věčném sporu je. Co z těch věcí, které si vzájemně o sobě myslíme, je pravda. Jestli jsme opravdu tak jiní.
Zapalte Prahu!
Pražák Jaroslav se do obce Červený Újezd nedaleko Berouna přestěhoval před sedmi lety. Má tu kamarády, hraje s místními nohejbal, chodí do hospody.
„A stejně vím, že pro ně nadosmrti zůstanu Pražákem,“ tvrdí. „Bez přemlouvání mi pomůžou s řemeslem, stejně tak jsou vděční, pokud jim něco v Praze dokážu zařídit. Ale za svého mě se vším všudy nevezmou nikdy.“
Obyvatelé hlavního města nesou pro zbytek republiky už po generace zvláštní nesmazatelný cejch. Někdy jsou k smíchu, jindy k vzteku. Vysloužili si mnoho titulů: „Pepíci“ (to je shovívavá varianta), „cajzli“ (ta už je horší, pochází z Brna), „lufťáci“ (vyhrazená pro chataře a chalupáře), „balkoňáci“ (vojenská, odvozená od paneláků), „helevolekoukej“ (odposlouchaná od typického jazykového projevu Pražáků).
Čím lidé z města nad Vltavou ostatní tolik dráždí?
Jiří z Brna: „Je mi protivný jejich přízvuk, rve mi to uši. A taky mi vadí jejich přezíravé chování.“
Rudolf z Opavy: „Do Prahy se dávaly miliardy, na nás nic nezbylo.“
Roman z Lán: „Pražák je pyšný a arogantní, ve většině případů nezištně nikomu nepomůže. Je lhostejný ke všem a všemu, co nepřináší zisk. A velmi pozorný ke všem a všemu, co zisk přináší.“
Řevnivost se projevuje různě. Někdy v legraci - třeba u špičkování, jak se proboha kolečku na převážení materiálu může na druhé straně republiky říkat kotouč, kremroli trubička, naběračce šufánek nebo že místo překážení se na Moravě zavazí.
Jindy už poněkud vážněji, jako když po záplavách vznikla na Facebooku stránka Pražáci si povodně zaslouží, kterou olajkovalo několik stovek lidí. Nebo když při fotbale celý stadion skanduje: „Zapalte Prahu!“
Má to v sobě zvláštní kouzlo jakési abstraktní kolektivní viny. Běžný obyvatel metropole během svého života zažije několikrát situaci, kdy si někde mimo domov vyslechne: „Ty se vůbec nechováš jako Pražák! S tebou se dá krásně mluvit, nepovyšuješ se.“
Hezky to vystihuje i dávná historka Zdeňka Jílka, Pražáka přiženěného do Brna. Za tunelem u Havlíčkova Brodu, který odděluje Moravu od Čech, slyšel ve vlakovém kupé láteření od brněnských dělníků.
„Už zase ten Cajzlov! Zas ti líní cajzli, křiví jak zábradlí! A co ty, že mlčíš?“
„No, já jsem Pražák...“ přiznal Jílek.
„Z toho si nic nedělej. Všici přece nejsou stejní.“
Ranní a noční ptáci
Právě o pražské lenosti se ve venkovských hospodách mluví často. Nadává se, že: „Tam se v pět ráno nevstává, přitom se všichni mají jak prasata v žitě.“
„Tyhle nedobré vztahy vyplývají především z neznalosti,“ tvrdí Dagmar Dzúrová, vedoucí katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK.
„Člověk žijící na venkově si prostě nezkusil život v Praze, to samé platí i naopak. Pak je jednoduché mít zkreslený pohled.“
Přesto má Robin a jeho myšlenkoví souputníci aspoň zčásti pravdu. Podle několik let starého průzkumu MF DNES polovina Pražáků a obyvatel krajských měst v sedm ráno skutečně ještě spí, zatímco na venkově většina již pracuje.
O hodinu později čtvrtina metropole stále ještě nevylezla z postele, zatímco na Moravě klimbá už pouze 14 % lidí. Liší se to i večer - většina vesničanů jde podle zmíněného průzkumu na kutě do 22. hodiny, to Pražák má před sebou ještě minimálně hodinu bdění.
„Život ve městech se pochopitelně odvíjí jinak,“ připouští Dzúrová. „Na venkově družina pro děti otevírá v půl sedmé. Jenže zároveň končí už ve tři, kdežto ve velkých městech zavře třeba až v pět. Podobné je to i s pracovní dobou dospělých. Tenhle posun se musí brát v potaz.“
I v Praze jsou pochopitelně ranní ptáčata, která si o šesté musí odpíchnout příchod na šichtu. Ale obvykle je denní režim opravdu hodně odlišný. Kdo přijde ve všední den ze zaměstnání po druhé odpoledne, má víc času nejen na rodinu, ale třeba i na práci kolem baráku. To je běžné v obcích, v Praze už méně.
Vesnička má střediskováJak se v ní žije 30 let od natáčení   Je to 30 let, co do československých kin vstoupil film Vesničko má středisková, který si vysloužil nominaci na Oscara. Jeho převážná většina se odehrávala v Křečovicích, středočeské vesnici kousek od Sedlčan. Jak dnes vypadají místa, kde se film natáčel, zjišťoval magazín Víkend DNES. |
Přesto lze připustit - ano, v Praze se nežije špatně. Lidé se zde průměrně dožívají nejvyššího věku - 80,7 roku, v Ústeckém kraji je to jen 76,44 roku. Nejméně trpí nemocemi z povolání, na tisíc obyvatel je tu 7,9 lékaře - tomu nemůže konkurovat žádné jiné místo v Česku. Roční jízdenka na MHD je tady levnější než třeba v Ostravě (3 650 Kč proti 3 999 Kč).
V Praze je též daleko snadnější sehnat práci než v zapadlé vísce v Beskydech nebo ve Šluknovském výběžku. Podle údajů Úřadu práce ČR se v dubnu pražská nezaměstnanost zastavila na hodnotě 3 %, zatímco v Moravskoslezském kraji dělá 6,7 % a v Ústeckém dokonce 7 %. Mezi okresy na tom bylo nejhůř Karvinsko (9,9 %). Podtrženo, sečteno: v Praze je skutečně blaze. Ale nejen tam.
Vždyť ona dubnová nezaměstnanost byla vůbec nejnižší jinde. V Plzeňském kraji dosáhla na 2,7 %, na tříprocentní hranici navíc neskončilo pouze hlavní město, nýbrž i Královéhradecký a Pardubický kraj.
Jak se v tom pak má člověk vyznat? Je tedy v Praze nejlíp?
„Jak pro koho,“ míní Dzúrová. „Každý máme odlišné preference, potřeby. Museli bychom to rozřadit minimálně podle věku. Senior bude jistě kvalitu prostředí posuzovat jinak než třeba dítě - důležité jsou pro něj bezbariérové cestičky, dostatek laviček. Jeden chce mít dům uprostřed zeleně, druhý požaduje bohatý společenský život. Něco z toho Praha nabízí, něco ne. Má mimo jiné daleko nižší sociální kontrolu, žije se v ní anonymněji. Lidi v malém sídle se všichni vzájemně znají.“
Život v kolonách
Dobře, o něčem se diskutovat nedá. A sice jakmile se dostaneme k výplatám.
Průměrná hrubá měsíční mzda v Praze činila ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku 36 584 Kč, v porovnání s celostátní částkou to bylo o 24,8 % víc. Nejhůř na tom byl Karlovarský kraj, kde spočítali průměrnou mzdu ve výši 25 496 Kč, podobná čísla evidovaly i kraj Olomoucký, Zlínský a Jihočeský.
„To pochopitelně vzbuzuje velkou závist. Lidi z venkova ale zároveň nevidí, že v Praze jsou mnohem vyšší náklady,“ tvrdí Jaroslav. Buďme konkrétní. Za byt 2+kk o velikosti kolem 50 m2 v hlavním městě zaplatíte většinou od 3 milionů výš (klidně i 5,5 milionu), zatímco v Českých Budějovicích kolem 1,5 milionu a v Bruntálu třeba 700 tisíc. Obědové menu v lecjaké pražské restauraci stojí 150 korun, v Ostravě většinou kolem stovky. Za plzeň v centru stověžaté dáte někde i 50 korun, to by v Jihlavě nebo Trutnově nikdo nezaplatil.
Praha má spoustu dalších nevýhod. Bydlí v ní 1,28 milionu lidí, hustota zalidnění je 2 500 jedinců na kilometr čtvereční. Dochází zde k nejvyššímu počtu trestných činů - 57 na tisíc obyvatel. Emise polétavého prachu činí podle serveru aktualne.cz 28,17 (přítomnost částice PM10 v mikrogramech na metr krychlový), hůř jsou na tom už jen kraje Moravskoslezský, Zlínský a Olomoucký.
Život v největším českém velkoměstě je taky dost na nervy, Pražák podle letošní studie INRIX stráví v dopravní zácpě v průměru 24,5 hodiny ročně, zatímco Ostravák jen 8,6.
Mimochodem, právě řidičské dovednosti jsou v našem tématu jednou z rozbušek. Mimopražští mají šoféry z hlavního města za nebezpečné piráty, nedodržující pravidla. Zrovna městské popojíždění, připomínající čekání dravce na sebemenší mezírku ve frontě, v tom zřejmě hraje jistou roli.
„Pražský řidič je víc drzý. Jinak by se v Praze nikam nedostal,“ připouští Pražák Tomáš Mojko, jehož řízení živí. „Ústečákovi bude na stopce trvat týden, než se připojí. Pražák to tam foukne hned. Ale co je důležité: Nikoho při tom neohrozí. Je vyježděnější.“ S tím souhlasí i pražský kolega Jan Šícha: „Když na silnici potkáte auto, jehož espézetka nezačíná na A, tak to znamená nebezpečí. Vesničan jezdí na dálnici zásadně sedmdesátkou v levém pruhu.“
Řevnivost na ústupu
Přiznávám, Pražáci nejsou bez viny. O Brňácích světaznale tvrdí, že jsou zakomplexovaní, o Hanácích, že škudlí, o Ostravácích, že mluví polsky. Když se nastěhují do satelitních vesniček u tradičních obcí, s životem v okolí to nezřídka hodně zamává. I při svých výletních výjezdech po celé zemi se někdy chovají nemožně.
Vzpomínám na kamaráda, který v nočním Zlíně odmítl jít 400 metrů od hotelu k diskotéce po svých, raději si mávl na taxíka. Když si řidič řekl v cíli o 39 korun, tak kamarád vyprskl smíchy a dal mu stovku, aby ho ještě chvíli vozil jen tak dokola. „Vrhl na mě jeden z nejzlejších pohledů, jaké jsem kdy zažil,“ popisoval výletník.
Taky mám své hříchy. Některá poznávací znamení mimopražských turistů v metropoli jsou mi třeba vyloženě k smíchu, jako když říkají céčku „červené“ metro a autobusu (to už je vzácnější) poschoďák.
„Já si toho na nich všimnul víc,“ přidává se Šícha. „Tak třeba jejich orientační smysl, to je absolutní nula. Nebo základní oblečení: pestrobarevné bermudy, zastrčený nátělník, sandály. Hlavně musí být slyšet a vidět. Na oběd do mekáče, na večeři do mekáče. Večer se baví výhradně v Dlouhé, jinde je to totiž nuda.“
Přemýšlím o tom. A běží mi hlavou, jak jsem před časem úplně nesmyslně bloudil Brnem (tolik k mému orientačnímu smyslu). Jak nedávno kvůli mně a dalším Pražákům při celonočním mejdanu vůbec nespala jedna středočeská vesnice (tolik k mé hlučnosti). A jak pokaždé, když přijedu do Ostravy, nakonec skončím ve Stodolní (protože jinde je přece nuda).
Jen ten nátělník si asi neobléknu. Ale to spousta mých mimopražských kamarádů taky ne. Upřímně řečeno - většina z nich mi na rozdíl od Robina tvrdila, že s Pražáky nemá vůbec žádný problém. Že tahle řevnivost byla daleko silnější v minulosti. Teď prý pomalu mizí s tím, jak si čím dál víc z nich vydělává v Praze nebo každou chvíli opouští sousedskou bublinu a jezdí na zkušenou do světa.
„Pokud máš u nás drahé auto s pražskou SPZ a blbě se někomu postavíš, pak jsi víc v ohrožení, že ti ho chlap objede korunou. Ale jinak už tu Prahu nikdo neřeší,“ potvrzuje Ostravák Richard. „Snad jen na fotbale, kvůli nenávisti ke Spartě.“
Překvapivě stejnou smířlivost pak slyším i v hlase Brňáka Jiřího, od kterého jsem jinak zvyklý na hodně ostré protipražské soudy: „Víš, my se furt snažíme Prahu dohnat, aby sme nebyli tak malí. Hospody v centru Brna jsou sice hipsterštější než v Karlíně, ale jinak tu opravdu nic moc nemáme. Takže ten náš postoj asi skutečně vyplývá ze žárlivosti.“
Už už mám na jazyku odpověď jako: „Hele, tak to není, mně se třeba v Brně líbí...“ Pak si ale uvědomím, že „hele“ je pražský poučovací výraz.
A Jiří to uzavře docela jinak, než jsem čekal: „Nejhorší Pražáci jsou stejně ti z Moravy. To jsou ti, kteří se po přistěhování do Prahy snažili přizpůsobit, takže jim uměle narostla ramena. Takovým my v Brně říkáme Rio de Botičo. Ti jsou k nesnesení.“
