Všechno špatně. Proč je v Česku soužití několika generací takový horor?

  1:00aktualizováno  1:00
Děsí to většinu lidí. Kdo se v takové situaci ocitl, zoufale naříká na sociálních sítích, pokouší se zachránit rozpadající se partnerský vztah, cítí se bezmocný. Soužití více generací v jednom domě. Dřív běžný model, nyní horor.

Addamsova rodina. Opravdu praštěný spolek v jednom rozlehlém sídle. | foto: Profimedia.cz

Postavíme velký dům. Tak velký, abychom v něm na stará kolena mohli žít společně s dospělou dcerou či synem, s jejich partnery a vnoučaty. Bude to milé a výhodné pro všechny. My jim pomůžeme s dětmi a oni pomůžou nám, když ve stáří začnou ubývat síly. Tak dřív uvažovala většina lidí. Pod pojmem dřív si nepředstavujme dávné časy, s takovým přesvědčením lidé stavěli domy ještě před pár desítkami let. 

Fotogalerie

Dnes v nich velmi často žijí sami. Síly už ubyly, jsou staří, ale jejich dospělí potomci a vnoučata tam s nimi nebydlí. Buďto to zkusili, ale raději se odstěhovali, protože soužití neklapalo. Nebo to ani  nezkusili, protože věděli, že to klapat nebude. 

A tak lidé, kteří postavili takzvané vícegenerační domy, říkají v podstatě totéž: „Chápete to? Raději si vzali hypotéku na vlastní bydlení, než by žili s námi. Tady přitom mají barák, celé patro, zahradu. Co my se na tom nadřeli! Ani na dovolenou jsme kvůli stavbě nejezdili a oni si toho neváží. No chápete to?“

Když bydlí v jednom domě víc generací, stává se problémem často i to, co by za jiných okolností nikdo za problém nepovažoval. 

Žádné terno

„Kdyby teď Fan Vavřincová psala svou knihu Taková normální rodinka, asi by jí dala název Taková nenormální rodinka,“ říká architekt Jan Rampich. „Model, kdy pod jednou střechou žije babička s dědou, děti i vnuci a společně sdílejí obývací pokoj, je pro tuto rodinu samozřejmostí. Nedělejme si ale iluze. Ze své praxe ani z okolí žádný příklad takového soužití neznám.“

Architekt Rampich mluví podobně jako mnozí jeho kolegové. „Udělal jsem asi tři sta baráků, ale že by lidé požadovali, aby byly vícegenerační, to je naprostá výjimka. Málokdo si uvědomuje, jak se rodinný život v průběhu jedné či dvou generací změnil. Zatímco v dobách rakouskouherského mocnářství bylo soužití dvou, tří, ale i čtyř generací naprosto běžné nejen na venkově, ale i ve městech, ve druhé polovině dvacátého století se v Československu stalo bezmála raritním.“ 

Názory Čechů na soužití generací se před časem snažila zmapovat agentura STEM/ MARK. Ptala se seniorů, lidí středního věku i mladých. Většina uvedla, že společné soužití generací považují za obrovský kompromis. A čím jsou generace pod jednou střechou starší, tím je soužití náročnější. 

Když na toto téma měli vyjádřit názory uživatelé portálu pro seniory i60.cz, strhla se nevídaná diskuse, z níž jasně vyplynulo, že toto téma hýbe rodinami. Lidé vyššího věku se shodli, že žít s mladými není žádné terno. Diskutovali i lidé evidentně mladší, protože se objevil například tento názor:

„Je to cesta do pekel. Kromě jiných představ, kdy se chodí spát a jak se tráví volný čas, počítejte, že se musí i za bílého dne zamykat dveře, na kterých je zvenku koule, a že se nesmí nic vyhodit. Nic z bince čmajznutého kdysi někde v práci, který není k ničemu, či dávno nefunguje, se nesmí vyhodit. Nic se nesmí dát pryč z půdy, kůlny či sklepa. Pak se, milí senioři, nedivte, že se s vámi mladí nehodlají o takové věci handrkovat. Svou zapšklostí se jejich společnosti spolehlivě zbavíte.“ 

Spor o kurník

Aby nevznikl dojem, že za nefungující vztahy můžou většinou příslušníci starší generace, kteří lpí na zaběhlém způsobu života a terorizují mladší generaci svou zatuhlostí, dodáme ještě jednu zkušenost architekta Jana Rampicha. Téma soužití generací ho velmi zajímá.

„Vím o případu, kdy zeť zatloukl křížem prkna přes zárubně záchodu a uvěznil v něm tchána. Až po dvou dnech ho vysvobodila policie. Mladý se u soudu bránil pozoruhodným výkladem vzájemné smlouvy. Dědovi totiž ve smlouvě advokát naformuloval, že může chodit na společný záchod, ale nebylo v ní ani slovo, že může chodit i ze záchodu.“ 

Příběh můžeme zároveň považovat za varování pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že soužití generací může fungovat, když si všichni předem vyjasní pravidla a ideálně si je i sepíší u advokáta či notáře. To si totiž mnoho lidí myslí. Ovšem jen než si soužití více generací v jednom domě skutečně prožijí.

Dvaasedmdesátiletá paní zůstala sama ve velkém domě, skládajícím se ze dvou bytů, po deseti letech pokusů o soužití se synem a snachou. „Syn mi vyčetl, že si nemůže pozvat přátele z práce na grilování na zahradu, protože se stydí za to, jak to u nás vypadá. Vím, o co mu šlo. Už dlouho se pokoušel odstranit můj kurník. Ovšem vejce z mých slepic, ty jim jely, to zas jo. Když jsem řekla, že si tedy mají jít udělat ohníček na louku za vsí, naštval se nejvíc za těch deset let, co tu žili. Bylo to deset let neustálého napětí a nepohody, což vyvrcholilo hádkou kvůli kurníku a grilování.“ 

Homolkovi. Nesmrtelná rodina v čele s Marií Motlovou a Josefem Šebánkem v...

Homolkovi. Nesmrtelná rodina v čele s Marií Motlovou a Josefem Šebánkem v rolích babičky a dědy.

A jak to dopadlo? „Mladí se odstěhovali a pronajali si byt,“ říká paní, která zůstala sama. „Teď tady mám klid, protože přijíždějí jen občas na víkend. Jenže dům chátrá a v zimě mrznu, protože ho nejsem schopna vytopit, pro jednoho je to i škoda plynu. Neutáhnu už dům finančně, nezvládám údržbu. Ale co mám dělat? Nechat jim to a sedět v nějaké garsonce, zatímco oni si budou grilovat? Nebo tady mám pojít bídnou smrtí, zarostlá plevelem a rozklovaná slepicemi? Myslím, že druhá varianta je lepší.“ 

Kdy přišla změna?

Proč se lidé zadlužují na věčné časy, aby měli vlastní bydlení, a posléze s hrůzou zjišťují, že jejich zestárlí rodiče či prarodiče potřebují péči, která je vzhledem k přeplněným domovům pro seniory téměř nedosažitelná? Co pak? Dělat si výčitky, že se o ně nejsou schopni postarat, pomoci jim, když bydlí daleko? Nebo dělat mrtvého brouka a obrnit se větou: „Nemůžeme si dovolit péči o starou mámu, protože musíme pracovat, když máme tu hypotéku.“

Ve srovnání s tím je bydlení několika generací v jednom domě přece značně výhodnější a jednodušší. Vaří se, tak se něco zanese babičce. Jede se na nákup, tak se jí něco přikoupí. Když je nemocná, vždycky k ní někdo z rodiny zaběhne a pomůže. Když naopak onemocní děti, nebo je třeba je pohlídat, není nutné řešit volno v práci, prarodiče jsou přece doma, kouknou na ně, připraví jim jídlo. 

Možná, že naši předkové vedli klidnější a praktičtější život. Otázkou je, zda se jednotlivé generace pod jednou střechou stejně hádaly a lezly si na nervy. Možná ano, jen nebylo zvykem se veřejně se vším svěřovat, a tak si muži v hospodě jen navzájem řekli, že tchyně je nesnesitelná, ale protože mnozí měli tchyni v domě, bralo se to jako fakt, ve kterém se není nutno dál šťourat. 

Ale kdy tedy nastala změna? „Standardní částí chalupy i statku byl už v devatenáctém století výminek, často i prostorově větší, například s dvěma místnostmi. A víte, proč se říká výminek? Staří, tedy tehdy lidé nezřídka mezi čtyřiceti a padesáti lety, předali grunt potomkům a vymínili si jeho část k doživotnímu užívání,“ vysvětluje architekt Jan Rampich. 

Ideálním modelem by podle architektů, sociologů a psychologů bylo, kdyby lidé,...

Ideálním modelem by podle architektů, sociologů a psychologů bylo, kdyby lidé, kteří si stavějí nové domy, stavěli s vědomím, že jednou jejich rodiče zestárnou a budou potřebovat péči.

Podle něj je soužití generací jednou z oblastí života, v níž se silně promítlo, že vládu v zemi převzali na dlouhá léta komunisté. „Rodina, natož rodina tří- a vícegenerační, se po sovětském vzoru považovala za cosi přežilého, až nebezpečného. Správný pionýr přece donášel informace na rodiče soudruhům z uličního výboru. V letech normalizačních, kdy už bylo zcela zjevné, že socialismus nedovede uspokojivě vyřešit žádnou společenskou otázku, tudíž ani otázku bydlení, k ideovým důvodům přistupovala i obyčejná ekonomická zoufalost. Nové byty byly takřka stoprocentně příliš malé na to, aby se v nich dalo žít s rodiči.“ 

Sídliště je past

Velká část lidí sice byla nadšena, že dostala byty na nově postavených sídlištích, ale celkově se až za desítky let ukázalo, nakolik se tím změnily způsoby soužití rodin. 

Panelová sídliště nyní obývá obrovské množství lidí vysokého věku a pro mnohé jsou skutečnou pastí. Jsou osamělí, daleko od dospělých dětí a od vnoučat. Jde o generaci, která přišla do velkých měst za prací, odtrhla se od rodinných vazeb a zestárla.

„Senioři se stávají převládajícími obyvateli sídlišť,“ uvedla Eva Grollová ze společnosti Diakonie. „Z výzkumu, který se zabýval bydlením seniorů, jsme si ověřili, že většina bytů, které obývají lidé nad pětašedesát let, neposkytuje dostatek bezpečí, pokud jeho obyvatelé mají zhoršené smyslové nebo pohybové schopnosti. Mnozí se tak ocitají v zařízeních sociálních služeb, přestože jejich stav ještě nevyžaduje trvalou péči. Dostávají se do nich jen proto, že se pro ně jejich domov stal klecí, odkud nemohli vycházet, nebo jim chyběla možnost dovolat se pomoci v případě potřeby.“ 

Jinými slovy, kdyby osmdesátiletá dáma se středně vážnými potížemi s pohybem bydlela v domku se zahradou spolu s mladšími rodinnými příslušníky, strávila by ještě deset let příjemného života. 

Ale pokud bydlí v paneláku, v němž se za ty roky vyměnili téměř všichni sousedé, nemá tam nikoho blízkého, a pokud nejede výtah, což se často děje, nevychází třeba týden z bytu. Jen cesta do nejbližšího obchodu s potravinami ji vyčerpá na celý týden. 

Ale přesto, když se té dámy zeptáte, jestli by chtěla žít se svými dospělými dětmi, případně vnoučaty ve společném domě, říká: „Proboha, ani za nic na světě!“ 

Možná, že naši předkové vedli klidnější a praktičtější život a my na něj můžeme...

Možná, že naši předkové vedli klidnější a praktičtější život a my na něj můžeme opět navázat.

Všechno špatně

Poslechněme si několik zážitků lidí, kteří se o soužití generací stále pokoušejí.

Iva, 75 let: „Jednoho dne jsem přišla domů a moje oblíbená židle, kterou jsem měla snad čtyřicet let, byla rozřezaná na hromadě dřeva připraveného na podpal. Prý byla ošklivá a stará. Tak čekám, kdy přijdou rozřezat na odpad i mě.“

Jitka, 49 let: „Po svatbě jsem se nastěhovala k manželovi do vily jeho rodičů. Potíž byla v tom, že dům byl sice velký, ale jen s jednou kuchyní. Společná kuchyň s tchyní! Je třeba něco dodávat? Každou skleničku jsem umyla špatně, každý talířek jsem dala na nesprávné místo, dokonce kafe jsem si nalila do hrnku, do kterého se přece kafe nelije, kdo to kdy viděl, nalít si takhle kafe, Jituško, to je odjakživa hrníček na čaj, zapamatuj si to!“ 

Martin, 50 let: „Nastěhovali jsme si moji mámu do pokoje, který byl původně určen pro hosty. Když jsme dům stavěli, trochu jsem počítal s tím, že si ji tam vezmu, až zestárne. Nepočítal jsem ovšem s tím, že máma bude trvat na veškerém nábytku a věcech ze starého bytu. Do jejího pokoje se nevešly, takže je požadovala umístit do našeho moderního obýváku. Pozor, nejde o žádné cenné starožitnosti, ale otřískané kusy nábytku, který si s tátou pořídili, když se koncem šedesátých let poznali. Typický socialistický umělohmotný hnus, navíc hodně používaný, omšelý, na skříních jsou ještě nálepky, které jsem lepil jako kluk. Takže hádka propukla hned zpočátku, protože jsme si obývák odmítli zaneřádit, což máma dodnes nese špatně. Nábytkem si zacpala svůj pokoj tak, že se tam nedá ani projít. A dělá uraženou.“ 

Kateřina, 47 let: „Žijeme ve společném domě s tchánem. Má své patro, my své. Má podivuhodný zvyk. O víkendu nebo pokaždé, když nejsme v práci, okolo osmé ráno otevře dveře od našeho bytu a zařve: Co děláte, jak se máte?“

Úplně nemožná

Ideálním modelem by podle architektů, sociologů a psychologů bylo, kdyby lidé, kteří si stavějí nové domy, stavěli s vědomím, že jednou jejich rodiče zestárnou a budou potřebovat péči. 

Měli by jim vybudovat samostatný pokoj, ideálně celou garsonku se samostatným vchodem a sociálním zařízením. Jenže to dům prodraží, což je jeden z důvodů, proč se vícegenerační bydlení téměř nestaví.

Celý jev má navíc širší souvislosti, které popisuje socioložka Lucie Vidovičová: „Málokdo z mladých žije s babičkou a dědečkem. Málokteré dítě s nimi vyrůstá, což bývalo běžné. Výsledkem je, že pohled dětí a mladých lidí na seniory je mnohdy zkreslený. Jsou pro ně jen těmi, kteří zdržují a obtěžují v dopravních prostředcích a v supermarketech.“ 

Existuje vůbec něco jako ideální soužití generací, když mladí i staří tvrdí, že o společné bydlení nestojí a předem ho spojují s problémy, hádkami a neshodami? 

„Ale jistě, existují rodiny, které se od babičky nikdy neodstěhovaly, ona se stala jejich normálním členem, pomohla s výchovou dětí a poté tiše zesnula ve společném obývacím pokoji při sledování koncertu punkrockové skupiny spolu s vnoučaty. Hluboce vzdychaje šeptám: Šťastná to žena,“ podotýká architekt Rampich, který ze své zkušenosti ví, že jde o příklad z říše snů. 

Nabídli jste rodičům společné bydlení u vás?

celkem hlasů: 2524

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 23:00 30. června 2019. Anketa je uzavřena.

NE 1552
ANO 803
UVAŽUJI O TOM 169

Nejčtenější

Koupili si tři sta let starý mlýn, po devíti měsících mají hotovo

Část obnaženého obvodového zdiva mlýna zpevňují dřevěné trámy. Tvoří nosnou...

Mlýnské kolo se tu už dávno netočí, není slyšet ani hukot vody, jak padá ze žlabu na kolo. O vodní náhon se roky nikdo...

Dům pro rodinu si navrhli sami. Slouží jim dokonale po všech stránkách

Rodinný dům s dispozicí 5+kk má užitnou plochu 195 metrů čtverečních.

Ondra a Iva nikdy o domě nesnili. Záměr stavět svůj vlastní přinesla až rodinná situace, která si řekla o větší prostor...

Tak barevný byt jste ještě neviděli. Je plný vtipných nápadů

Obrazy reaguje Andrea nejen na prázdné stěny, ale i na to, co se děje okolo ní....

Prázdný nový byt a holé stěny se staly pro Andreu tou nejlepší inspirací. Díky nim v sobě objevila netušenou kreativitu...

Toužili po odpočinku v horách. Moderní chalupa jim roste rovnou ze skály

Peruánská smetánka opouští na víkendy hlavní město Limu a odjíždí odpočívat do...

Peruánská smetánka opouští na víkendy hlavní město Limu a odjíždí odpočívat do hor. V panenské přírodě Cieneguilly,...

V Číně kámen po kameni opravují Velkou zeď. Beton vyvolal hněv a odpor

Velká čínská zeď, Čína - Nejrozsáhlejší stavba na světě a prý jediná viditelná...

Je to gigantický úkol. Na úseku zchátralé Velké čínské zdi na předměstí Pekingu dělníci v potu tváře, s pomocí oslů a...

Další z rubriky

Spojením dvou bytů vznikl neuvěřitelný penthouse s pěti koupelnami

Obývací části dominuje klavír Yamaha v bílé barvě.

Dokonalým panoramatickým výhledem na město a pohoří Vitoša se mohou těšit majitelé penthousu v bulharské Sofii. Luxusní...

Do kanceláří „vjela“ část vlaku. Vtipný nápad potěší milovníky retra

Takovou telefonní budku jste ještě neviděli...

Na první pohled běžné zadání, návrh kanceláře pro společnost zabývající se vyhledáváním dopravních spojů, dostalo hodně...

Bungalov postavený na klíč byl jasnou volbou. Majitelka z něho má radost

Terasa je jediným místem v domě, kde je přiznané dřevo. Obklady i strop z...

Dřevěný bungalov s valbovou střechou patří ke klasice nejen australského předměstí. Jeho okouzlující charakter a...

Najdete na iDNES.cz