Žiju tady od narození. Dokonce jsem se ani nikdy nepřestěhoval, říká architekt...

Žiju tady od narození. Dokonce jsem se ani nikdy nepřestěhoval, říká architekt David Vávra. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Pražský Braník. To je David Vávra, Dobeška i ruina secesních ledáren

  • 14
Leckdo má tuto čtvrť spojenou s pivovarem a skladbou od Tří sester, vnímavý pozorovatel v ní najde i historii opředenou tajemstvím, skvostnou architekturu i svérázný divadelní humor. Článek o pražském Braníku přinesl magazín City Life.

Na vyhlídku, která se tak hrdě tyčí u nejrušnější pražské silniční křižovatky, mám spadeno už dlouho. Přemýšlela jsem o tom, jaké by bylo se mezi křovinami po prudkém srázu šplhat nahoru. Lezení mě však jako sportovní disciplína nikdy moc neoslovilo, možná i kvůli strachu z výšek. Volím proto raději mnohem bezpečnější a pohodlnější plán B. 

Jakmile vystoupím z tramvaje u Žlutých lázní, popojdu o pár metrů dál na zastávku Dvorce. Autobus mě pak elegantně vyveze až nahoru. Za pár minut se ocitnu na Dobešce, uprostřed vilové osady, která vznikla za první republiky. Její jméno je údajně odvozeno od velkého dubu, původně se jí říkalo Dubeška. 

Jsem jen kousek od kulturního domu, který tvoří lokální středobod a je domovskou scénou Divadla Sklep. Láká také na filmová promítání, koncerty, zájmové kroužky nebo jen obyčejné posezení na divadelním baru. To hned raději zavrhuji, protože jakmile by se člověk rozseděl, už by se mu nikam nechtělo. A připravit se o parádní vyhlídku by byla veliká škoda.

Mířím do slepé části ulice Na Dobešce, na jejímž konci jsou schody tvořící spojnici vilové osady s břehem řeky. Kousek před nimi se vine cesta na Branické skály. 

Stačí projít lesem a ocitnu se na travnatém prostranství s překrásným výhledem. Ten je nejlepší z vyhlídkové plošiny, jejímž autorem je architekt a lokální patriot David Vávra, který v Braníku žije od narození. Mohu tak pozorovat nejen hustý provoz, který je díky vyhlídkovým lodím i na Vltavě, ale také kopce na protějším břehu, které vedou ze Zlíchova až na Barrandov, zchátralý areál lihovaru, v dálce se dokonce rýsují kulisy Pražského hradu, dohlédnu i k Vyšehradu.

Co mě zarazí, je plot, kterým je okraj skály obehnán. Je to nejen kvůli bezpečnosti, ale také kvůli ochraně přírodní památky, kterou Branické skály jsou. 

Stačí však udělat pár kroků do lesa a narazím na první díru. Neodolám a prosmýknu se. Ve chvilce chápu, proč lidi láká pruh zeleně za plotem. Branickou skálu tu lze zhlédnout v celé její vápencové kráse. 

Už se nedivím těm pověstem o pokladu, který se ukrývá kdesi v jejím nitru. To však není všechno. Kousek od mezery v plotě dostává skála poněkud mírnější ráz, prostředkem vede stezka a jsem si skoro jistá, že až dolů.

Zastavuji se na kraji a kochám se, mám celý Braník včetně kousku Modřan jako na dlani. Vydám se tedy zkoumat další zdejší krásy. Vyrazím jednou z lesních cest a užívám si ptačí zpěv i další zvuky lesa. 

Kostel Davida Vávry. Dřevěná stavba patří Českobratrské církvi evangelické a pochází z druhé půlky 40. let. Členem církve je i známý herec, moderátor a architekt, který se podílel na rozšíření kostela a navrhl i vedle stojící přístavbu. Moderně vyhlížející budova slouží jako místo setkávání členů sboru.

Za chvíli jsem ve staré branické zástavbě a směřuji okolo restaurace Na Jezerce k místní architektonické perle, kterou je dřevěný evangelický kostel. Byl postaven v letech 1947–1948 podle návrhu architekta Pavla Bareše, jenž se nechal inspirovat podobnou stavbou ve Velké Lhotě na Valašsku. Mělo jít o provizorní chrám víry na 20 let. Plány na jeho nahrazení kamenným se ale nikdy nerealizovaly. 

V roce 1989 získal novou apsidu z borového dřeva, která byla ke staršímu jádru přistavěna podle návrhu Davida Vávry, před dvěma lety pak přibyla přístavba nazvaná Even, což v hebrejštině znamená kámen, na památku kamene odvaleného od Ježíšova hrobu. 

Budova se nachází v prostorách bývalého vápencového lomu, jehož historie sahá do 18. století. V několika vápenkách se pálilo proslulé pražské staroměstské vápno. Jednalo se o hydraulické vápno, které se používalo při vodních stavbách, například pro pražská nábřeží i další části města, především v 19. a na počátku 20. století. 

Branické skály jsou také proslulým nalezištěm zkamenělin, které tu sbíral i Joachim Barrande. Ke konci druhé světové války tu Němci začali budovat několik štol pro umístění podzemní továrny. Stavba nebyla nikdy dokončena, i když podle některých informací tu nějaký čas běžela soustružnická linka. 

Komplex tvoří asi sedm chodeb, které po válce sloužily jako sklad nedaleké ledárny. Kvůli bezpečnosti byly několikrát zazděny. Vstupy do podzemí jsou stále vidět. Temné kobky mě ale vskutku k návštěvě nelákají.

Zahýbám do úzké ulice Stará cesta, která tvoří přirozený předěl mezi lesoparkem Dobeška a lokalitou Školní vrch, spadajícími pod přírodní památku. Z jedné strany stojí domky těsně přiléhající na skálu, z druhé strany míjím zelené vnitrobloky, a během pár minut se ocitám v ulici Branická. 

Dobeška. Kulturní dům je neodlučitelně spjatý s legendárním Divadlem Sklep, jež v jeho prostorách hraje už od 80. let minulého století. Z původně studentské zábavy, kterou dva kamarádi nacvičovali ve skutečném sklepě, se stal fenomén české divadelní a později i televizní scény. To když jeho zakládající členové Milan Šteindler a David Vávra svérázně parodovali aktuální společenskou náladu v pořadu Česká soda.

Stará zástavba pokračuje, jeden z domů má na svém vývěsním štítu uveden rok 1920 a také ostatní domky připomínají scény ze starých filmů. Zatáčím do Školní ulice, na jejímž konci se majestátně tyčí kostel sv. Prokopa. 

Stavba v novorománském stylu byla postavena na popud místního spolku na počátku 20. století, protože tou dobou zde podobný svatostánek chyběl. Žlutá opravená fasáda září do dálky. 

Může se také pochlubit čtveřicí zvonů od zbraslavského mistra Petra Rudolfa Manouška. Ten pochází ze starého zvonařského rodu a pečuje o všechny významné zvony v Česku. V přilehlé zahradě stojí pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, datovaná do poloviny 18. století. Ke kostelu byla přenesena v roce 1950, původně stávala v Dominikánském dvoře, který se nachází o ulici níže.

Chátrající areál bývalého pivovaru je mojí další zastávkou. Je to smutný pohled na kdysi prosperující usedlost. Padající omítka i kusy zdiva, rozbitá a zabedněná okna, která jsou zaneřáděná od holubů. 

Po bitvě na Bílé hoře věnoval Ferdinand II. Habsburský branickou oblast dominikánům od sv. Jiljí. Řád zde založil rezidenci a pivovar, aby vše ostatní následně prodal Starému Městu pražskému. 

V roce 1898 odkoupilo dvůr Společenstvo pražských sládků a následně ukončilo výrobu piva, aby nemohla konkurovat nově postavenému branickému pivovaru. Před sto lety tu bylo kino a o pár let později i policejní strážnice. Pak měl být dvůr zbourán, ale od 50. let minulého století je na seznamu chráněných památek. Z původních čtyř křídel se do současnosti dochovaly tři včetně zvonice z roku 1761.

Starý pivovar. V Dominikánském dvoře vařili mniši pivo až od konce 19. století. Dnes zdevastovaná usedlost čeká na rekonstrukci a mělo by se do ní nastěhovat waldorfské lyceum.

Abych si spravila náladu, pokračuji ulicí ještě kousek dál, až k Branickému divadlu, rozverné žlutooranžové stavbě s vymodelovaným průčelím a pak se vydávám zkratkou přes cestu mezi bytovkami k řece. Míjím moderní dětské hřiště a podchodem vylepšeným o pestrobarevná graffiti díla se dostávám ke skateparku hned vedle oblíbené pražské cyklostezky.

Za chvíli už mám cíl na dohled: zdraví mě místní proslulé ledárny. Zanedbaný objekt, který se podobně jako Dominikánský dvůr tváří, že se musí každou chvíli sesunout k zemi, nepostrádá industriální charizma. 

Areál ve stylu geometrické secese vznikal dva roky a byl dokončen v roce 1911. Stojí za ním známý pražský architekt Josef Kovařovič. Přirozené centrum tvoří lednice původně propojená s řekou a dnes již neexistujícími lávkami a výtahy. 

Součástí této kulturní památky je také dům správce, budovy bývalé strojovny, dílny, sklady a stáje. Stavba lednice je unikátní nejen architektonicky, ale i technicky – byla zde použita raná železobetonová konstrukce a důmyslný systém větrání a kanalizace.

Provoz ledáren skončil v roce 1954 a od té doby zub času až příliš pečlivě hlodal. Administrativní část se drží dodnes, zatímco střed s výrobními halami poskytuje útočiště podivným existencím. Hádám podle věcí poházených kolem. Říkám si, jestli to není velký punk i na kapelu Tři sestry, která má v areálu čas od času koncert. Třeba ještě ledárny dostanou další šanci.