K činžovnímu domu architekta Sládečka patří dlouhá úzká zahrada, která se přes záhonky, pískoviště a zahradní dřevěný domek s terasou táhne až k řece Svitavě.
Branka končí bezmála u stezky, po níž v létě chodí na špacír turisté a po níž nesčetněkrát prošel básník S. K. Neumann z Brna do Bílovic, kde v podnájmu nějaký čas žil.
"Moje žena je z velkého bytu, já byl nejšťastnější dříve v jednopokojáku, který jsem celý obsáhnul vysavačem z otočné židličky," směje se Svatopluk Sládeček.
Ze tří prastarých místností o půdorysu osmdesát čtverečních metrů stvořil domáckou pohodou dýchající 4 + kk. Prostorná kuchyň vede na velkou terasu, na níž se líně protahuje kočka Víťa, další člen čtyřčlenné lidské domácnosti. K velké kuchyni vytvořil koupelnu s rohovou vanou, malinkou pracovnou, dětským pokojem a ložnicí.
Budovu z 19. století si kamarádi rozdělili. Sládeček bydlí se ženou Markétou a dvěma dětmi v prvním patře
"Já si nikdy nechtěl stavět vlastní dům," říká architekt. A má proto opravdu kouzelné vysvětlení. "Architektura je řešením také obecných problémů, nejde čistě jenom o zadavatele. Také okolí se na to musí koukat. Nikdy to není jenom za svý na svým, zátěž, kterou kolem sebe dům zanechá, je i za cizí. Já tedy vždy řeším do jisté míry problém jiného člověka, a že bych si naráz stoupnul před sebe a díval se na sebe jako na klienta, to si nedokážu představit," dodává se svéráznou logikou.
Na nefunkčním domě z konce devatenáctého století, který s kamarádem opravili za neskutečného půl roku, nechce exhibovat svůj architektonický vkus. Každým dnem jej začnou zdobit nové prosté plechové dveře.
Překážkou by neměl být ani nevkus klienta
Svatopluk Sládeček, v jehož studiu New Work nyní pracuje osm lidí, poznal v branži krušné začátky. Počátkem divokých devadesátých let, zcela bez peněz, klientovi namaloval z hecu ve folklorních tvarech utopený domeček. Zabralo to a Sládeček na počátku své kariéry lemované dnes řadou ocenění stvořil jediné dílo, za které se prý dodnes stydí.
Ze tří starých místností o velikosti 80 metrů čtverečních stvořil Svatopluk Sládeček byt 4+kk
Nyní se jedenačtyřicetiletému autorizovanému architektovi hlásí nejen tuzemský architektonický potěr, ale i zájemci z Portugalska či Španělska. Jeho neokázalý ateliér v někdejším činžáku má okna do fantastické zahrady, kde rostou obrovské keře levandule, tymiánu, šalvěje a v květináči zde kraluje citroník obsypaný na konci léta velikými plody.
"Název našeho studia vznikl jako přesmyčka. New York nám na začátku devadesátých let velmi naivně připadal jako hlavní město modernity," směje se architekt. Absolvent VŠUP se ještě na škole přiživoval designem, ale později to stále více tlačil k architektuře.
Začínal ve čtyřčlenném kolektivu, dnes z tohoto kvartetu setrval v New Worku sám. Štiplavý poukaz na častou samolibost architektů a jejich sebestřednost potvrdí, ale vzápětí přizná, že ho s mladšími kolegy baví právě týmová práce.
"Na počátku jsme názvem ateliéru chtěli budit zdání, že jsme veliká firma. Těžce rozjížděný provoz přinesl dluhy a já zůstal jednou ve své zlínské kanceláři zcela sám," vzpomíná.
Jednoduchá terasa. Architekt miluje dřevo, v jeho bytě ho však moc nenajdeme
Leccos se změnilo. Jeho mladická záliba v industriálních prostorech, špinavých městských periferiích, povyšování nízkého na vysoké už prý u něj nedominuje.
Za největšího reformátora architektury považuje Adolfa Loose, který podle něj předstihl i legendárního Le Corbusiera či krasoducha Miese van der Rohe.
"Pro Loose byl alfou a omegou všeho prostor. Ten je zadarmo a je všude kolem nás. Když dělám stavbu, vždy se zajímám, co se dá z toho prostoru vydobýt. A překážkou by neměl být ani nevkus klienta," formuluje své principy.
Zpočátku si myslel, že architektura by měla být co nejabstraktnější. Dnes nachází zalíbení v jiných než architektonických souvislostech, zajímá ho kolem stavby i historie nebo třeba příběh, který má do okolí vyprávět.
"A to přitom nemám rád programní hudbu devatenáctého století, ale atonální muziku dvacátého věku, tedy ten domnělý bordel, který vrže, skřípe, rachotí. Když slyším tóny, jakože žbluňká řeka, vyletěl bych nejraději stropem," říká muž, který před několika lety na jedné své výstavě vytvořil termín figurkativní architektura.
Výrazné barvy. Architekt se nebál zkombinovat červenou, oranžovou, černou a bílou barvu
Od té doby nesou jeho stavby kouzelně hravá jména odrážející právě tvarosloví. Sládeček tak už postavil dům Monitor, vily Sysel, Pulec či Větrník. V Kroměříži stojí jeho Sfinga, Věneček, Robot či Květák.
"Fascinuje mne procházet vídeňský Ring, kde v devatenáctém století vymysleli úžasné, už zcela moderní prostorové koncepty a jednotlivými slohy potom vyjadřovali i funkci. Demokracii použitím antiky, městskost vyjadřovala gotika, divadlo renesance a tak podobně."
Figurkativní architektura je Sládečkův vynález, náhodný objev, který povýšil na záměr. Roztomile nazvané objekty prý při jedné výstavě studia New Work působily naskládané vedle sebe jako malý zvěřinec.
"Figurka se v návrhu vždy zabydlela bezmála proti naší vůli. Chtěli jsme tak říci, že ať dělá architekt co chce, není nad svojí stavbou vždy úplně stoprocentním pánem," komentuje přídavné jméno figurkativní a ukazuje obrázky vily nazvané Lahev nebo obytného bloku Hroch.
Nefunkční dům z konce 19. století opravil společně s kamarádem za půl roku
Beton a dřevo
Sládečkův záběr je obdivuhodný. Nenavrhuje jenom byty, domy a veřejné stavby, jako třeba naposled svou největší zakázku, tedy obrovskou zlínskou nákupní galerii Zlaté jablko.
V Chřibech stojí jeho rozhledna Kšiltovka, Bílé Karpaty přehlédnete z jeho Kovboje. Jeho studio dělalo do Paříže před čtyřmi lety cínovou pamětní desku Pavlu Tigridovi, která formátem připomíná stránku ze sešitu A4 a použitím písma starou novinovou sazbu z olověných liter.
"Dříve mě zajímalo vše industriální, v architektuře mne zajímaly její deformace, postižení, aby se nízké povyšovalo na vysoké. To je ostatně princip architektury od jejího počátku. Figura baziliky a její prostorové uspořádání byly také odvozené z obyčejné tržnice," vysvětluje.
Neobvyklé detaily. Ukázka, že úchytky jsou důležitý doplněk
Budova obrovského nákupního centra Zlaté jablko, která předloni vznikla ve Zlíně, v sobě má zvenku i jakousi honosnost, ale jedna její vnitřní stěna do dvorního traktu se spoustou okýnek připomíná a cituje neutěšené barabizny, které přesně tady stály před stoletím.
"Velmi se mi líbí beton, ale nepracuju s ním rád," říká. Důvodem je prý velmi obtížná uplatnitelnost a využitelnost tohoto stavebního materiálu v tuzemských klimatických podmínkách. Patří do teplého Středomoří. Je totiž výborným venkovním materiálem a slunné počasí tak zevnitř vlastně trochu skryje i jeho špatné tepelně izolační vlastnosti.
"Když chci beton použít z obou stran, vždy zvenku nebo zevnitř nevyužiju jeho kvality a spousta energie přijde nazmar," vysvětluje. A trapas je prý přiznat beton vně, ale z rubu budovy jej omítnout. O to více miluje dřevo. Kupodivu v jeho obydlí příliš dřeva nenajdete.
