Pekáče jsou ve většině domácností němým svědkem časů, kdy se zařizovala. Podle toho, jaký druh nádobí tehdy "letěl", se v jednotlivých rodinách používá klasický smalt, skleněný Simax či litina.
V současné době se ale na trhu najdou i další, modernější varianty. Typickým případem jsou nové plastové pekáče Ultra plus. Vyrábějí se z krystalického polymeru, který byl původně vyvinutý pro kosmické použití.
Má velkou odolnost proti teplotním šokům, snáší teploty obvyklé v mrazničce, troubu lze rozpálit až na 230 °C. Proč kupovat plastový pekáč? Je lehký, proto se s ním dobře manipuluje.
Funguje tak trochu jako římský hrnec, není třeba podlévat, maso se nevysušuje a zachovává se chuť suroviny, lze jen minimálně solit.
Oproti klasice má jedinou nevýhodu: nelze ho po pečení vyjmout a postavit na rozpálenou plotýnku, což se často využívá pro konečné zaprášení šťávy.
Silikonové formy
Do hájemství plastů zasahují také silikonové formy, které jsou v poslední době stále populárnější. Mají nepřilnavý povrch, jsou velmi pružné, mohou být složeny či srolovány, vždy se vrátí do původního tvaru.
Pokrmy se pečou zdravě bez vymazávání a pomoučení stěn, po pečení se výsledný produkt snadno vyklopí.
Podle výrobců stěny velmi dobře vedou teplo, což zkracuje dobu pečení až o třetinu. Nepohlcují pachy a velmi snadno se myjí, ať už ručně nebo v myčce nádobí.
Nepřilnavé jako trend
Ačkoli naši předkové dokázali upéct husu v čemkoliv, trend velí používat moderní nepřilnavé materiály, které usnadňují čištění, svou roli hraje také panický (zdravotní) strach z čehokoliv připáleného.
A tak se už po pánvích i hrnce a pekáče vybavují nepřilnavými povrchy. Obecně se pro ně nejčastěji používá teflon, což je patentovaný materiál firmy DuPont umožňující vařit a péct s minimálním množstvím oleje bez připálení.
Označuje se také jako povrch PTFE - PolyTetraFluorEtylen. Problém je v tom, že všechny nepřilnavé materiály vypadají v obchodě stejně, takže jediná šance jak poznat, zda jde o originální kvalitní materiál, je "spojit si ho" se značkou hrnce, která deklaruje použití originálu.
Anebo vsadit na značku, která sice používá své výrobní postupy, ale obecně nemá problémy s kvalitou, jako například Tefal, který používá sice stejnou chemickou látku, upravenou ale podle svých výrobních receptů.
Všichni vědí, že povrchy na bázi PTFE sice nepřipalují, jsou ale velmi citlivé na poškrábání kovovými pomůckami - naběračkami, vidličkou, nožem. Proto se doporučuje používat dřevěné nebo plastové náčiní.
Tyto neduhy odstraňuje povrch, který se do kuchyní dostal v posledních letech. Funguje na bázi keramiky, někdy i s přídavkem titanu.
U nás je vyrábí například Top Moravia, ze zahraničních patří mezi nejznámější Fissler či Silit. Mají společný jeden rys - na kovový podklad se nanese vrstva keramiky, do které se nadzvukovou rychlostí nastřelují částečky titanu.
Ty vytvoří absolutně tvrdou povrchovou vrstvu odolnou proti poškrábání a veškerému mechanickému poškození. Keramika se několikrát vypálí, obvykle dvakrát či třikrát.
Podobné nádobí mívá záruku od deseti let výš, tomu ale odpovídá i cena, která o řád převyšuje běžné nádobí.
Kdo vsadí na klasiku
Není ovšem třeba platit tisíce za pečení s minimem tuku. Stejně dobře vyhoví i římský hrnec. Je to nádoba tvaru podobného plechovému pekáči vyrobená z neglazované keramiky, která má schopnost nasáknout vodu.
Hliněná nádoba je totiž i přes vypálení porézní. Když se hrnec ponoří do vody, póry nasáknou vodou, která z hrnce během pečení a vaření uniká v podobě páry, čímž zajišťuje pokrmu vlhkost na provaření.
Jídlo se tak nepřipálí a zároveň se každé jídlo podaří. Takže si vyberte: buď si koupíte vestavnou parní troubu za 30 tisíc korun, anebo římský hrnec za necelou tisícikorunu s tím rozdílem, že v hrnci bude mít kuře i kůrku.
Má to ale své nevýhody: ztratíte 30 minut, což je doba, po kterou by hrnec měl být ponořený do vody, aby se stačil nasáknout, pracněji se čistí než moderní materiály. A rozpálený nelze položit na chladný povrch, mohl by puknout.
Více se dočtete v časopise Living Kuchyně 4/2007.
