Ocelová klasika
Mnoho lidí vzpomíná s láskou na staré litinové vany. Jakmile se v nich totiž už jednou voda ohřála, vydržela díky akumulačním vlastnostem materiálu teplá velmi dlouho.
Vany z ocelového plechu jsou jejich nástupcem. Jsou lehčí, jejich výroba je jednodušší a levnější: ve velké většině případů se řadí na spodní příčky pomyslného cenového žebříčku.
Jednotlivé výrobky se mohou lišit hlavně tloušťkou oceli a kvalitou (hladkostí povrchu) smaltu. Za minimum se považuje materiál o tloušťce 2 mm.
Čím silnější je totiž podklad, na který se smalt nanáší, tím lepší mechanic
ké vlastnosti vana má. Při instalaci a hlavně během užívání se pak pod vahou lidského těla neprohýbá.
Díky tomu se ve smaltu nevytvoří mikroskopické trhlinky, které po letech užívání řádně ztíží nebo dokonce znemožní údržbu vany.
Používání dostatečně silného materiálu je jedním z důvodů, proč si někteří výrobci můžou dovolit poskytnout třicetiletou záruku u svých van s tloušťkou materiálu 3,5 mm.
Tvarovatelný akrylát
První akrylátové vany se na trhu objevily v sedmdesátých letech minulého století. Akrylát je velmi dobře tvarovatelný, pružný a tvrdý termoplast.
Jeho nevýhodou je křehkost, proto jedním z hlavních pravidel pro instalaci je precizní usazení buď na nožičky dodávané výrobcem, anebo do speciálního polystyrenového lože, které vyplní prakticky celý prostor pod vanou.
Hlavní předností tohoto materiálu je snadná tvarovatelnost, není obtížné vyrobit prakticky jakýkoliv požadovaný tvar.
Období typické oblými liniemi tak střídá ostré tvarování, připomínající současné ostré lomy na karoseriích nejnovějších modelů automobilů.
Tvarované vany ale nejsou doménou akrylátu, lze koupit i ocelové varianty atypických tvarů. Vzhledem ke složité technologii výroby se ale ceny podobných modelů počítají v desetitisících korun.
Základní nabídku doplňují ještě zvláštnosti řadící se do kategorie luxusních van. Za cenu desítek až stovek tisíc lze koupit vanu z umělého mramoru nebo dokonce dřevěnou.
Sprchové kouty stále oblíbenější
Ačkoliv někdy můžeme sprchu v koupelně chápat jako nouzové řešení kvůli nedostatku místa, ve skutečnosti je to asi nejefektivnější, nejrychlejší, nejzdravější a nejpohodlnější způsob běžné denní hygieny.
Nejčastěji mají sprchové kouty čtvercovou základnu měřící od 750 x 750 do 900 x 900 mm. Nejmenší rozměry se doporučuje volit skutečně jen v případě nouze - je třeba si uvědomit, že do prostoru koutu hluboko zasahuje i sprchová baterie, držáky na mýdlo a kosmetiku a držák sprchy.
Špatným řešením není v podobných případech zvolit asymetrické řešení, kde základnu netvoří čtverec, ale obdélník.
Elegantním řešením prostým výrazných hran je oblý čtvrtkruh. Dveře bývají často posuvné, větší komfort ale poskytují otočné křídlové dveře.
Kompromis mezi elegancí a prostorem nabízejí pětiúhelníkové kouty. Všechna zmíněná provedení počítají s umístěním do rohu.
Pokud se v koupelně nenajde ani jeden roh volný, lze zvolit půlkruhový kout, který je konstruován k usazení zády ke zdi.
Vaničkové dilema
Každý jen trochu konzervativně založený člověk by měl zvolit smaltovanou ocelovou vaničku. Obvyklé tloušťky materiálu se pohybují mezi 2,3 až 3,5 mm.
Čím silnější materiál, tím je větší pravděpodobnost tvarové stálosti. Pokud se při zátěži vanička neprohýbá, nevznikají ve smaltu drobné trhliny, které se časem "odmění" ztíženou údržbou.
Velmi populární jsou v posledních letech i akrylátové sprchové vaničky, které rozhodně nelze považovat za méně hodnotný materiál. Kromě protiskluzové úpravy dna nabízejí příjemný teplý dotyk a jen s minimem péče poslouží stejně.
Podstatnou podmínkou pro dlouhodobé užívání akrylátových vaniček je správné zabudování. Proto se vyplatí mírně si připlatit za originální příslušenství - nožičky k podepření konstrukce.
Někteří výrobci jdou tak daleko, že se snaží vyrobit ji takzvaně "instalatérovzdorně" - v praxi to znamená, že je vanička samonosná, vypěněná polyuretanem, takže se jen přilepí k podlaze a připojí na odpady.
Na masáž i s hlavicí
Sprchový kout nebo box může posloužit i k masáži. Každý výrobce baterií zároveň nabízí i sprchové růžice, které za ceny do tisícikoruny odvedou kus masážní práce. Nabízejí několik druhů proudů, plastové trysky nedovolí usazování vodního kamene.
Do vyšší cenové kategorie se řadí sprchové masážní panely. Některé lze nainstalovat na současné rozvody vody.
Před koupí je ale třeba se ujistit, že rozteč panelu odpovídá rozteči sprchové baterie. Tímto způsobem lze jednoduše nahradit stávající sprchovou baterii sprchovým panelem.
Podle mnohých prodejců se ukazuje jako efektivnější, když jsou masážní trysky dále od těla, proto je výhodné umístit panel do rohu.
Z tohoto důvodu se mnoho modelů vyrábí paralelně pro montáž na rovnou zeď, ale i v rohovém provedení.
Zatímco sprchové panely se hodí pro zabudování prakticky do každého sprchového koutu, hydromasážní boxy (u některých firem se označují jako altány nebo kabiny) tvoří kompaktní celek.
Postaví se kamkoli - stačí přivést vodu, nemusí se obkládat zdi. Provedení s párou bývá vybaveno střechou.
Kolik trysek?
Zatímco dražší sprchové panely mívají šest trysek, sprchové boxy jimi tak nešetří. A hlavně - všech šest panelových bývá umístěno blízko jedné osy na panelu, kdežto box může využít svého rohového či kruhového půdorysu a vodu na tělo stříká téměř z protilehlých stran.
Pokud tedy prodejci mluví o skutečném masážním efektu, automaticky listují katalogy až na stránky věnované boxům.
Nejenže se v této kategorii nabízejí i dvojmístná provedení, ale oproti sprchovým panelům jsou k dispozici doplňky - větší boxy bývají vybaveny sedátkem a tryskami k masírování zad nebo nohou.
Zajímavým detailem pro někoho může být přepad - jakási vanička, která se postupně plní vodou přetékající na tělo jako ze splavu.
Podobného efektu lze dosáhnout i u boxu nabízejícího výpusť ve tvaru široké štěrbiny, která napodobuje stejný výsledek.
Ovládání se už neomezuje na mechanickou pákovou nebo termostatickou baterii, ale ve výbavě modelů je i elektronické ovládání, které rozšiřuje mechanické schopnosti jednotlivých trysek.
Zatímco tryska samotná dokáže vyrobit pulzní proud (podobný třeba stříkání vody ze zahradního zavlažovače), jedině elektronika dokáže střídat v několikavteřinových intervalech teplou a studenou vodu napodobující skotské střiky, druhy proudu vody od měkkého až po bodající.
Více se dočtete v časopise Dům a zahrada 11/2007.
