1 / 42
Na recepci úslužný personál, pokoje čisté a uklizené. Na poměry sovětského Estonska nadstandard. Na kvalitu hotelu Viru v Tallinnu si nikdo nestěžoval. Zahraniční hosté ale netušili, že jejich pokoje jsou plné štěnic, těch elektronických. Každé slovo pečlivě nahrávala KGB.
Autor: Janis Berzins
V 60. letech minulého století se Estonsko zrovna nepočítalo k oblastem, které by stály za návštěvu. Území dnešního pobaltského státu bylo už v roce 1940 násilně vtěleno do Sovětského svazu, a podle toho to tu i vypadalo.
Autor: Profimedia.cz
Snahu pozvednout úroveň zdejšího cestovního ruchu, nabídnout případným devizovým turistům v Tallinnu i nějaké lepší ubytování, chápali Estonci jako krok správným směrem. Na okraji historického jádra estonské metropole tak začala růst stavba, která působila neuvěřitelně.
Autor: Profimedia.cz
Podle zadávací dokumentace se jednalo o stavbu s výměrou 47 700 metrů čtverečních užitné plochy. Na území Estonska byla naprostým kolosem. Na výšku měla čtyřiasedmdesát metrů. Stala se první skutečnou výškovou budovou Tallinnu.
Autor: Profimedia.cz
Co že to bylo za objekt? Hotel. Přesněji řečeno: Hotel Viru. Jeho projekt navrhli estonští architekti Henno Sepmann a Mart Port, jako modernistickou výškovou desku, doplněnou nízkým horizontálním křídlem. Hotová byla v roce 1972, i když úplně bez komplikací její dokončení nebylo.
Autor: Jaan Künnap, Creative Commons
Stavět se začalo s velkým zápalem už v červenci 1969, ale už na podzim bylo jasné, že to takhle dál nepůjde. V celém sovětském Estonsku nebyly potřebné kapacity ani dostupný stavební materiál.
Autor: Liilia Moroz, Creative Commons
Zakázku na realizaci tak převzala finská firma Repo Oy. A po ní nastoupila další finská stavební společnost, Haka Oy. Tenhle sovětský hotel v Estonsku museli postavit Finové.
Autor: Marion Golsteijn, Creative Commons
To, že Hotel Viru vznikal ze stavebnin a technologií, které se sem navozily z druhé strany Železné opony, se pochopitelně v SSSR nechlubili. Stavba byla prezentována jako další výkladní skříň pokroků socialismu.
Autor: Marion Golsteijn, Creative Commons
Po dokončení Hotel Viru spadal pod organizaci Intourist, sovětský státní monopol na zahraniční turistiku. Hlavní klientelu tvořili návštěvníci ze zahraničí, zvláště z nedalekého Finska. Západ se tu setkával se sovětským světem.
Autor: Mike Peel , Creative Commons
Hotel měl nabídnout standard, který by případný západní cestovatel v 70. letech považoval za přinejmenším přijatelný. Byla tu restaurace, kavárny, bary, konferenční prostory, sauny, noční klub a varieté. Na poměry tehdejšího Tallinnu to byla dost nezvyklá koncentrace luxusu.
Autor: Profimedia.cz
Nebyla to jen otázka nějaké prestiže. Zahraniční turisté sem přiváželi tolik potřebnou „tvrdou“ měnu.
Autor: Profimedia.cz
Číselné údaje jsou plné rozporů, protože Viru byl několikrát přestavován. Nejčastěji se zmiňuje, že hotel nabízel 423 pokojů a v nich 829 lůžek. Pracovalo zde přes tisíc lidí a zařízení disponovalo rozsáhlým vlastním provozním zázemím.
Autor: Sakari Nupponen
Kvalita ubytování byla víc než slušná. Kuchyně prý až vynikající. A personál milý, úslužný. Hotel Viru na první pohled neměl chybu. Jenže jedna taková docela zásadní tu byla. Skrytá, a přesto všem na očích.
Autor: Profimedia.cz
Stačilo se postavit před hotel a začít počítat podlaží. A pak se podívat na to, kolik tlačítek má číselník ve výtahu. Zvenku jste viděli budovu o třiadvaceti patrech, ale výtah „končil“ u dvaadvacátého. To nejvyšší podlaží totiž bylo tajné, s omezeným přístupem.
Autor: ČTK
Zaměstnanci hotelu do něj nesměli, a neměli se na něj ani ve vlastním zájmu moc vyptávat. Otázky po tom, co se nahoře nachází, se odbývaly tvrzením o technických prostorách a varováním, že nemístná zvědavost škodí kariérnímu postupu.
Autor: ČTK
Co se tedy nacházelo v patře, které oficiálně neexistovalo? Právě v něm si sovětská tajná služba KGB zřídila své přísně střežené radiové a komunikační pracoviště. Fungovalo za fasádou hotelu, který využívalo jako krytí i coby nastraženou léčku.
Autor: ČTK
Z dnes už zveřejněných materiálů plyne, že šedesátka zdejších hotelových pokojů byla kompletně „vybavena“ integrovanou odposlechovou technikou. Mikrofony se skrývaly v obkladech stěn, v otvorech vzduchotechniky v koupelnách, v telefonech či květináčích.
Autor: Sakari Nupponen
Některé prostory pokojů umožňovaly hosty také vizuálně pozorovat či fotografovat skrze připravené otvory. Právě do takových hotelových pokojů bývali cíleně ubytováváni lidé, na nichž měla sovětská tajná služba nějaký zájem.
Autor: Profimedia.cz
Pokud jste byli například zahraniční novináři, obchodníci, vedoucí zahraničních turistických skupin anebo emigranti estonského původu přijíždějící ze Západu, bylo velmi pravděpodobné, že by vás v Hotelu Viru ubytovali právě v některém z těchto speciálních pokojů.
Autor: Marion Golsteijn, Creative Commons
Proč? Aby mohli pánové z KGB v třiadvacátém patře dobře slyšet a zaznamenat, o čem si povídáte. O vašich cestovních plánech, skutečných záměrech i neveřejných tajemstvích se tak dozvěděli hned, co jste je neopatrně vyřkli nahlas.
Autor: JIP, Creative Commons
Západní obchodníci někdy zjistili, že jejich sovětské protějšky při jednání následujícího dne až podivuhodně dobře vědí, o čem se předchozí večer soukromě mluvilo.
Autor: János Ember
Odposlechy se tu neomezovaly jen na vybrané pokoje. Mikrofony bylo možné ukrýt do předmětů, které na stole působily naprosto nevinně. Muzeum, které dnes v hotelu působí, vystavuje například těžké popelníky a neobvykle silné talířky na pečivo, napěchované štěnicemi.
Autor: ČTK
Zařízení pro odposlechy bývaly podle situace instalovány také v dalších sdílených společenských prostorách. Zaměstnanec hotelu mohl dostat příkaz položit konkrétní „tlustý“ talíř nebo vázu na konkrétní stůl.
Autor: ČTK
Odposlechy byla dokonce vybavena i místní sauna. Tedy místo, kde by si asi většina uživatelů byla jistá, že je nikdo odposlouchávat nebude. Komfort tu sice nechyběl, ale soukromí se tu nekonalo.
Autor: Sakari Nupponen
Špionáž tu nebyla jen elektronická, založená na odposleších. Technika představovala pouze jednu vrstvu rafinovaného systému. Tou druhou vrstvou byli sami lidé.
Autor: Janis Berzins
Na hotelových patrech seděly dozorkyně, které sledovaly příchody a odchody, návštěvy pokojů a neobvyklé chování hostů, zatímco průvodci Intourist podávali zprávy o průběhu výletů i zvídavých otázkách turistů.
Autor: Sakari Nupponen
Jak prozradil bývalý generální ředitel hotelu Viru Jaan Orra, důstojníci z KGB tu zasahovali i do výběru personálu, a na některé profese delegovali politicky prověřené a důvěryhodné zaměstnance. Vlastní lidi. Vedení hotelu do těchto personálních změn nemělo právo nějak zasahovat.
Autor: Janis Berzins
Hotel tedy navenek provozoval sovětský Intourist. A KGB si z něj udělala odposlechovou centrálu. Šlo o paralelní systém uvnitř „naoko normálně“ fungujícího hotelu.
Autor: Dyanne Purcell
Proč tohle všechno? Zjednodušeně řečeno, pro sovětskou moc představoval zahraniční turista paradox: přivážel žádoucí dolary a marky, ale zároveň informace, kontakty, západní zboží a politické názory, které režim považoval za nebezpečné.
Autor: Roel Plujimen
Obzvlášť zajímaví byli pro KGB Estonci z emigrace. Ti se mohli chtít setkávat s příbuznými a přáteli žijícími v okupovaném Estonsku, a předávat jim informace ze světa nezávisle na sovětské propagandě. Na hotelovém pokoji poslouchali televizi, a televize poslouchala je.
Autor: Sergiu Siminiuc
Jednou z nejtemnějších kapitol minulosti Hotelu Viru byly takzvané honey traps, medové pasti. V řeči zpravodajců tím bylo například myšleno, že západní turista může snadno podlehnout kouzlu nějaké krásky, kterou jakoby náhodou potká na baru.
Autor: Hotel Viru & KGB Museum
Není ani tak důležité, co s ní pak bude nebo nebude na hotelovém pokoji dělat. Důležitější pro KGB je, že z toho vznikne fotografický a zvukový záznam. Který se dá skvěle zhodnotit jako nástroj vydírání.
Autor: FrDr, Creative Commons
Hotelový románek, večer strávený nezávazným dováděním, tak mohl takového turistu přijít víc než draze.
Autor: Dyanne Purcell
Vlastním přičiněním se zkompromitoval před sovětskou tajnou službou, a ta na něj kdykoliv mohla vyrukovat se snímky, za které by ho doma asi nepochválili.
Autor: FrDr, Creative Commons
Smyslem takového kompromitujícího materiálu nebyla erotická senzace sama o sobě, nýbrž účinná páka do budoucna: ženatého zahraničního obchodníka bylo možné pod hrozbou skandálu snadno přimět k poskytování informací, spolupráci.
Autor: FrDr, Creative Commons
Tajné horní podlaží nebylo jen ústředním mozkem špinavých her. Výška budovy a její poloha u Finského zálivu byly vhodné pro radiové spojení a zachycování signálů; antény dokázaly přijímat vysílání z Finska a čilý radiový provoz souvisel také s komunikací mezi Moskvou a severozápadním směrem.
Autor: Marion Golsteijn, Creative Commons
Práce ve Viru byla v sovětském Tallinnu mimořádně žádaná. Znamenala kontakt s cizinci, se západním zbožím, spropitným a tvrdou zahraniční měnou. KGB prověřovala zaměstnance a kontrolovala, zda se nenechávají až příliš zlákat možnostmi, které hotel nabízel.
Autor: Hotel Viru & KGB Museum
Pracovat tady tak znamenalo neustálou paranoiu. Zaměstnanci pozorovali zahraniční hosty, bezpečnost dohlížela na hosty a zaměstnance, a nikdo si nikdy nemohl být úplně jistý, zda člověk vedle něj není informátor nebo provokatér.
Autor: Profimedia.cz
Přes všechnu tu kontrolu a dozor se Viru nikdy nepodařilo hermeticky uzavřít. V jeho okolí kvetl černý trh se západním oblečením, cigaretami a valutami. Do sovětského Estonska odtud pronikaly západní věci, informace i představy o způsobu života za železnou oponou.
Autor: Quintin Soloviev, Creative Commons
Systém rozvětvené hotelové špionáže tu fungoval prakticky až do rozpadu sovětské moci v Estonsku. V srpnu 1991, v době obnovení estonské nezávislosti, pracovníci KGB hotel narychlo opustili; značnou část zařízení odvezli a další techniku podle estonských pramenů úmyslně poškodili.
Autor: Original Sokos Hotel Viru
Dochované přísně střežené radiové a komunikační pracoviště se v roce 2011 otevřelo veřejnosti, pod názvem Hotel Viru & KGB Museum.
Autor: Meelis.bramanis, Creative Commons
Estonsko se dnes počítá k zemím, kam se rozhodně vyplatí cestovat. Je tu opravdu na co koukat. A Hotel Viru? Ten už svým servisem pokročil do nového tisíciletí. A má štěstí. To kdysi tolik tajené centrum KGB, muzeum v nejvyšším podlaží, z něj pořád dělá místo hodné návštěvy.
Autor: Guillaume Speurt, Creative Commons
