Balíme! Ihned! Tak zněl pro služebnictvo nečekaný pokyn, který v únoru 1938 po návratu z lyžování ve švýcarském Davosu vyslovil Alfred Stiassni.
Hned druhý den známý podnikatel opustil svůj obrovský dům v Brně v Hroznové ulici číslo 14 a emigroval před nebezpečím ze strany německých nacistů. Do ciziny zamířil společně se svojí manželkou Hermine a dcerou Susanne.
V jednom z mnoha pohnutých příběhů českých Židů, který skončil smrtí Alfreda a Hermine na počátku šedesátých let minulého století v americkém Hollywoodu, tehdy nastal velký zlom.
Přitom osud nádherné vily Stiassni, kterou bohatá židovská rodina spěšně opustila, skutečně připomíná hollywoodský film. Je však málo pravděpodobné, že by někdo podobný scénář dokázal napsat.
Gestapo, Rusové, Beneš, Castro a komunističtí papaláši
"Dodnes vlastně není přesně jasné, co rodina Stiassných v případě své vily sama po svém odjezdu udělala. Říká se, že přes prostředníka ji darovala československému státu. Ale jak to proběhlo a zda vůbec, to nevíme. Příslušníci rodiny se totiž o svůj majetek oficiálně nepřihlásili," říká historik architektury z brněnského Národního památkového úřadu Petr Czajkowski, který je považovaný za jednoho z největších znalců tohoto fascinujícího a pozoruhodného místa.
Místo rodiny však konali od roku 1938 jiní. Často bez ohledu na to, jaké bylo právo a majetkové vztahy. Po odjezdu Stiassných ve vile sídlili vojáci z generálního štábu prvorepublikové československé armády.
Dcera místního zahradníka Marie Straková, které je dnes pětaosmdesát let, vzpomínala například na generála Františka Moravce, jenž někdy v roce 1939 volal na jejího otce z okna vily: "Bude válka, odvezte všechno, co můžete." Neodvezli.
Nemovitost naopak zabavilo jako židovský majetek 30. listopadu 1939 německé gestapo, ale formálně se majitelem domu stala v druhé polovině ledna 1940 Mährische Eskomptenbank.
Na první pohled to pak vypadalo, že němečtí okupanti majetek nezabrali, ale že jej někdo koupil. I když se ve vile střídali různí vojáci, dodnes je část původního vybavení zachována. Dá se to považovat až za malý zázrak.
Pořádný "zářez" do zařízení však udělali zřejmě opilí ruští vojáci-osvoboditelé, kteří na jaře 1945 například uřezali v prvním patře velký gobelín, který původní majitelé přivezli ve 30. letech z Francie.
Slavné dny si vila užila zejména od 12. do 16. května 1945. Prezident Edvard Beneš se v ní zastavil, bydlel a úřadoval těsně po skončení druhé světové války při své známé cestě z Košic do Prahy.
V červnu 1946 přešel dům i celý pozemek pod národní správu a v srpnu 1952 si je uzmul komunistický krajský národní výbor. Na rozdíl od mnoha jiných památek, které minulý režim dokázal důsledně zdevastovat, se zcela paradoxně ukázalo, že toto řešení mnohé zachránilo.
Brněnští papaláši se totiž rozhodli, že vila Stiassni bude využívána pro schůzky a ubytování významných politiků, kteří přijedou do moravské metropole. Od té doby se o ní mezi místními obyvateli hovoří jako o "vládní vile". Toto pojmenování přetrvalo až do dnešních dnů.
"Za komunismu se tady mnohé změnilo, například na většině míst, především na toaletách a v koupelnách, zmizelo obložení z drahého mramoru. Při rozsáhlé a zásadní rekonstrukci a dostavbě v první polovině osmdesátých let bylo naštěstí rozhodnuto i o renovaci a zachování mnoha původních prvků," vysvětluje Petr Czajkowski.
A kdo byl nejvýznamnějším hostem vily v dobách komunismu? V roce 1972 kubánský diktátor Fidel Castro. Podle některých spekulací zde hostil i zpěvačku Evu Pilarovou, kterou prý obdivoval.
Různí významní hosté však byli ve vile ubytováváni i po revoluci. Teprve loni přešla budova do majetku Národního památkového ústavu. Důvod?
Jedná se o velmi pozoruhodný objekt, který svými rozměry nemá v Brně obdoby.
Slavnější a daleko známější vila Tugendhat je mnohem menší. Pokud jde o meziválečnou architekturu u nás, jedná se také z mezinárodního hlediska o významný dům.
Zcela unikátní stavba na rozlehlém pozemku
Zajímavé jsou podle památkářů především důvody, proč je dům tak rozlehlý, tak reprezentativní a proč jeho vnitřní dispozice ukazují na mimořádně velké investice.
Manželé Alfred (1883-1961) a Hermine (1889-1962) Stiassných pocházeli z rodin významných židovských průmyslníků předválečného Československa. Z účetních záznamů vyplývá, že na projektu i stavbě se finančně podíleli oba.
Hermine, rozená Weinmannová, pocházela z rodiny severočeských uhelných podnikatelů a rodina Alfreda Stiassného se tehdy věnovala hlavně textilnímu průmyslu.
Obě rodiny vlastnily i neobvykle velké množství akcií českých i zahraničních firem. Manželům Stiassným se v roce 1923 narodila dcera Susanne (zemřela v roce 2005 ve Spojených státech).
Pro svůj dům si vybrali rozlehlou tříhektarovou parcelu v brněnském Pisáreckém údolí, které bylo v té době jakousi prestižní zónou města.
Velkolepý projekt rozděloval dům na obytné a provozní prostory, takže členové rodiny nebyli rušeni služebnictvem a zároveň veškeré zázemí bylo dokonale propojeno. Domácí personál měl vlastní vchod, případně i vlastní bydlení na pozemku.
Stiassných byli sportovně založení. Na zahradě byl proto bazén i tenisový kurt, ve sklepě velká tělocvična (dnes zcela prázdná). Také vlastnili čtyři koně.
V přízemí se nacházely pokoje pro služebnictvo, kuchyně s přípravnou a výtahem na jídlo. Pro ilustraci noblesnosti domu zde například byly samostatné dřezy na mytí skleniček, aby nepřišly do kontaktu s jiným nádobím.
Samozřejmostí je reprezentativní jídelna, salon, v patře samostatné ložnice pro oba manžele či dětský pokoj s hernou. Nechyběly místnosti pro zavazadla a skladování kožichů... Stiassných si však domu užívali jen deset let, než uprchli před nacismem.
Byla to sice velmi významná brněnská rodina, ale přece jen její členové byli v kontaktech omezeni svým židovským původem. Nesmíme totiž zapomínat, že až do vzniku Československa bylo Brno v podstatě německé město, až pak se začalo "počešťovat".
Odborníci proto říkají, že vila měla ukázat možnosti a bohatství rodiny, která se i tímto způsobem chtěla ještě více prosadit v místní hierarchii. "Styl domu, dokonalé vnitřní uspořádání i velký pozemek měly vyjádřit to, po čem Stiassných toužili a někdy jim asi nebylo ostatními dopřáno," říká historik Czajkowski.
Emigrace, pobyt ve Spojených státech a co dál s vilou?
Rodiny Weinmannů a Stiassných, které dokázaly rozeznat už v roce 1938 nebezpečí nacismu pro Židy, se po emigraci shledaly v Londýně, odkud pak Hermine s Alfredem i dcerou vycestovali do Kalifornie.
V roce 1946 se dcera Susanne ve Spojených státech provdala za syna ruských židovských emigrantů Leonarda, se kterým měla čtyři syny.
Protože se o vlastnictví vily rodina nepřihlásila, zdálo by se, že se o historii domu příliš nezajímá.
Opak je pravdou. Například osmnáctiletá Yenny Martinová, která je vnučkou Susanne Stiassné, má na internetu blog s názvem Polozapomenuté vzpomínky. Vychází v něm ze vzpomínek svého otce a také z deníků, které si psala její babička narozená v Československu.
Blog je součástí filmového projektu, který se věnuje židovské identitě. "Snažím se i tímto způsobem oživit vzpomínky na velmi pohnutý osud své rodiny," napsala Yenny v e-mailu pro MF DNES.
O to se svým způsobem chtějí pokusit i v Brně. Tamní památkáři odevzdali v lednu projekt, v němž žádají o 189 milionů korun z evropských fondů na rekonstrukci vily Stiassni.
"Vzniknout by tady mělo metodické centrum pro výzkum a dokumentaci architektury 20. století. Také chceme lidem umožnit, aby se mohli do vily a zahrady podívat. Třeba na výstavy či posedět si v kavárničce," říká Petr Kroupa, ředitel Národního památkového ústavu v Brně.
Pro veřejnost se poprvé vila na pár dní otevřela v srpnu 2009. Plánuje se, že by za pár let mohl vzniknout turistický trojúhelník: vila Tugendhat-Stiassni-Jurkovičův dům. Zkrátka lákadlo pro návštěvníky na skvosty moderní brněnské architektury.
Co všechno bude okruh obsahovat a jak to bude fungovat, ještě není úplně jasné. Známé je jen to, že vilu Stiassni možná čeká konečně daleko důstojnější osud, než jaký měla v posledních několika desetiletích.
Přes mnohé nové poznatky čeká život významné rodiny Stiassných stále na podrobné zmapování. Například paní Frederika, maminka původního majitele vily Alfreda, zůstala v Československu a zemřela v Terezíně.
Podle dostupných informací se její syn do poslední chvíle snažil dostat ji za hranice. Nepodařilo se. V posledních měsících svého života Frederika, které bylo přes 85 let, byla velmi nemocná a psala například německé okupační správě žádosti o uvolnění peněz ze svého mnohamilionového konta. "Uf! Kdyby to nebyla tak strašně smutná realita, byl by to i v jejím případě silný románový příběh," říká historik Petr Czajkowski.
VILA STIASSNI, BRNOProjekt: Ernst Wiesner, 1927. |