Rodinnou vilu pro právníka Náhlovského navrhl architekt Dušan Jurkovič v roce...

Rodinnou vilu pro právníka Náhlovského navrhl architekt Dušan Jurkovič v roce 1907. Dokončena byla o rok později. | foto: Jiří Podrazil

Sama v hlavním městě. Jediná Jurkovičova stavba v Praze oslaví 110 let

  • 5
Když v zimě půjdete pražskou čtvrtí Bubeneč, překvapí vás v Suchardově ulici dům, který připomíná Vilu Vilekulu Pipi Dlouhé punčochy. Nechal si ji postavit právník Jan Náhlovský od svého přítele Dušana Jurkoviče. Jediná Jurkovičova stavba v Praze oslaví příští rok 110 let.

Vila dr. Náhlovského, jak je zapsaná v seznamu kulturních památek ČR, zcela vystihuje ducha své doby. V roce 1907 ji nechal navrhnout JUDr. Jan Náhlovský, pražský právník, který se v roce 1876 narodil v Jaroměři a po studiích už zůstal v Praze.

„Tehdy nebyly ještě koleje (první, Arnošta z Pardubic ve Voršilské ulici, vznikla až v roce 1901 - pozn. red.), a tak si vdovy z vícepokojových bytů braly studenty na byt. U paní Málkové v Žitné 10 spolu začali bydlet Náhlovský, Nováček a Jurkovič. Nováček si pak vzal dceru paní bytné, která později zemřela, a se svou třetí ženou Marií bydlel s Náhlovskými v jejich vile. Náhlovští neměli děti, strejček Nováček s babičkou Marií také ne, ale ona měla syna z předchozího vztahu, Aleše, a toho jsem si v roce 1956 vzala,“ vysvětluje rodinnou historii Svatava Kolářská, která se do vily přistěhovala v roce 1964.

Tehdy zemřela Luisa Náhlovská a Kolářským se podařilo vyměnit svůj byt za jeden pokoj ve vile. Po smrti Jana Náhlovského v roce 1958 se totiž do vily nastěhovaly tři dámy s patřičným kádrovým posudkem, každá do jednoho z horních pokojů, a Luisa se strejčkem Nováčkem a babičkou Marií obývali přízemí - hlavní pokoj s vyřezávanými motivy byl už chráněnou kulturní památkou, a tak jim zbyla bývalá kuchyň a jídelna. „Luisa byla skutečnou dámou z 19. století. Nosila dlouhé černé šaty a klobouky,“ vzpomíná Svatava Kolářská.

Přátelská podpora

Dušan Jurkovič se narodil v roce 1868 na Slovensku a odmala tíhl k folkloru. Jeho otec byl známý slovenský vlastenec, jeho děd spoluzakládal Matici slovenskou, matka se věnovala lidovému umění a Dušan Jurkovič se zajímal o lidové dřevořezby, folklorní motivy v architektuře a lidovou architekturu vůbec, kterou se snažil popularizovat.

Oheň ničí stavby Jurkoviče

Další zase chybějící peníze

Zrekonstruované Jurkovičovy stavby na Pustevnách

Architekt Dušan Jurkovič má docela smůlu. Řada jeho staveb je v dezolátním stavu, některé shořely, naposledy slavný Libušín na Pustevnách. Je to nespravedlivé. Pokud se dostanou Luhačovice na seznam UNESCO, bude to především zásluha architekta.

Ke konci 19. století vytvořil výletní ubytovny na Pustevnách nedaleko Radhoště, následoval dívčí internát Vesna v Brně, lázeňské domy v Luhačovicích a rodinná vila v Žabovřeskách. Dušan Jurkovič žil a tvořil v Brně a okolí a novátorsky a zároveň citlivě spojoval lidové prvky s vídeňskou modernou a britským způsobem bydlení.

„Jan Náhlovský chtěl svého přítele ze studií podpořit, uvést ho do Prahy a na své vile ukázat, co umí, zároveň mu však jeho divoké barvy, dřevořezby a lidové ornamenty v interiéru přišly až příliš folklorní a zdobné. Hodně mu do návrhu mluvil a při stavbě všechno hlídal,“ vypráví Svatava Kolářská. V porovnání s ostatními Jurkovičovými stavbami působí vila dr. Náhlovského vlastně docela střídmě.

Nová královská cesta

Koncem 19. století přednesl architekt Jan Koula návrh, aby ze Stromovky na Pražský hrad vedla druhá královská cesta. Nápad většinu pražské smetánky nadchnul a ti, kdo ještě neměli své vily, okamžitě začali skupovat pozemky podél budoucí třídy.

Při realizacích se sešli nejznámější architekti své doby a Jan Náhlovský mezi ně pravděpodobně chtěl uvést i Dušana Jurkoviče. Lidová architektura nepůsobila až tak výstředně, v sousedství už stála vila architekta a rektora ČVUT Jana Kouly, zdobená venkovskými motivy na fasádě a dřevěným vyřezávaným štítem, vedle se dokončovala vila sochaře Stanislava Suchardy s hrázděnými štíty a mansardovou střechou od Jana Kotěry.

Dušan Jurkovič vytvořil podle zadání rodinnou vilu s jedním nadzemním podlažím a zvýšenou půdou, na kterou odkazují okna v nejvyšším patře. Přízemí sloužilo společenským účelům, proto mu dominuje hlavní salon s výrazným schodištěm po obvodu dvou stěn, vedoucím na úzkou galerii.

Hlavní vchod. Do domu se vchází kulatým podloubím na zdobených sloupcích. Hlavní portál je z pískovce a tvarově s ním souzní skleněná výplň vstupních dveří, skrze kterou proniká dovnitř dostatek světla. Veškeré ornamenty je třeba jednou za pět let natřít, aby zůstala zachována jejich barva.

Odtud se vchází do tří pokojů. Velkolepý dojem z hlavní místnosti je umocněn zvýšeným stropem až v úrovni půdy se subtilním lustrem. Pod schody vznikla nika pro falešný krb, který prostor zútulňuje.

S tmavým modřínovým dřevem kontrastují světlá výmalba a smetanový nábytek před lomeným vyřezávaným portálem. Dvojitý masivní portál jakoby nese celý dům a symbolicky uvádí hosty dovnitř. Světlo zajišťuje veliké okno nad schodištěm přesahující dvě patra. Je dvojité a jeho čištění zabere nejméně tři hodiny. „Používáme k tomu velký zahradnický žebřík, který si postavíme na schodiště,“ prozrazuje Svatava Kolářská.

Bydlení v domě starém 110 let má svá specifika. Dispozice a stavební úpravy zůstaly původní, včetně topení nebo elektrických rozvodů. „V roce 1977 se předělávalo napětí ze 120 na 220 voltů, ale protože nebylo možné sehnat žádnou zkušenou firmu, světelný okruh zůstal beze změn, a proto dodnes používáme i původní osvětlení,“ ukazuje Svatava Kolářská.

V přízemí se také zachoval nábytek z počátku 20. století, který navrhl Dušan Jurkovič, například posezení včetně květinových stolků a polic má i původní pletené polštáře a našli byste ho i v zámku v Novém Městě nad Metují, který Dušan Jurkovič restauroval. Dům má svou duši a vyzařuje atmosféru doby, která nenávratně mizí.