Kovařina je kouzelné řemeslo, tedy až na popáleniny, tvrdí Echtkovář

Ačkoliv Anton Vadovič oslavil teprve pětadvacetiny, pohybuje se v kovářském oboru jako mistr a jeho návrhy ukazují na kvalitní nadčasový design. Nože, příbory, břitvy, ale také interiérové doplňky nebo šperky vyrábí pod značkou Echtkovář.

V čem je pro vás řemeslo uměleckého kováře přitažlivé?
Především v tvoření, které je u kova­řiny dost specifické. Za tepla si můžete s ocelí doslova hrát, a když se daří, tak ji tvarovat podle představ. Pak to celé zchladne a už s tím nehnete. I přesto, že znám důvody, proč tomu tak je, stále nad tím trochu žasnu.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.

Krom toho, ko­vařina je kouzelné řemeslo, tedy až na popáleniny, kterým se člověk prostě nevyhne. Děláte s ohněm a vaše práce je v porovnání s jinými materiály trva­lá. Zároveň máte nepřeberné možnosti, jak materiál tvarovat, spojovat nebo si hrát s povrchem.

Nože a příbory patří mezi vaše velká témata. Pracujete s mnoha materiály, dokonce vyrábíte i z betonu. Co je vám inspirací?
Snažím se stále dostat někam dál. Sa­mo sebou jsou věci, se kterými asi jen tak nehnu, například nůž bude mít vždy čepel a rukojeť, ale možností in­vencí je stále dost. Od různých tvaro­vých modifikací, které ale nesmí být na škodu užitku, až po použití nových, nebo na danou věc netradičních mate­riálů.

Tak došlo k vytvoření prototypů nožů s betonovou rukojetí ve spolu­prá­ci s firmou Gravelli, vývrtek se skleně­nou rukojetí s čedičovými vlákny od Petry Vojtíškové nebo sady na holení kombinované s porcelánem, na které právě pracuji s Kristýnou Plesko­vou.

Tvar je pak mnohdy ovlivněn právě těmito materiály a technologií jejich výroby a zpracování. Inspirací je pak mnohdy právě materiál a jeho možnosti. Snažím se zjednodušovat, odlehčovat, vyčistit tvary tak, aby prá­vě tyto materiály vynikly. A mnohdy tyto kombinace vyjdou mnohem lépe, než by člověk čekal.

Co vše lze z kovu vyrobit?
Snad vše. Zda to bude funkční, to je věc druhá. Kov jako takový vám dává nepřeberné množství variant. Může se jednat o drobný, ryze funkční doplněk, kterého si ani nevšimnete, až po výraz­ný prvek celé místnosti nebo exteriéru. A nemusí jít jen o užitkovou věc. I me­zi kováři je několik „sochařů“, jejichž díla jsou skutečným uměním, jak po řemeslné, tak i po výtvarné stránce.

Jaké praktické rady pro výběr i údržbu kovových prvků v interiéru doporučujete?
Železu obecně vadí vlhko, zato olejem nebo voskem povrchu prospějete. A to někdy i v případě nerezové oceli. Právě u nerezové oceli panuje mýtus, že vydrží vše. Nerezových ocelí je celá řada, každá jiné kvality, a lepší je spíš ozna­čení ocel se zvýšenými korozivzdorný­mi účinky.

Jinými slovy, i nerez může zreznout. V mém oboru, který je té­měř celý o zakázkové tvorbě, se tyto věci řeší jako součást práce. Povrchová úprava mnohdy úplně změní výraz materiálu, takže se s ní počítá většinou už od začátku.

Zároveň se zohledňují požadavky zákazníka, umístění i to, aby celá věc fungovala tak, jak má, a nepři­nášela naopak více starostí. I když ob­čas je to zapeklitý oříšek.

Břitvu z vysokouhlíkové oceli zdobí lept od Heleny Marešové, rukojeť je vyrobena z buvolího rohu.

Které novinky připravujete a jaké jsou vaše umělecké cíle?
Doufám, že se už brzy povede dodělat sadu na holení s porcelánem, rád bych posunul ještě o kus dál vývrtky, které navrhuji, mám v plánu další konstruk­ci zavíracího nože, chtěl bych zase udě­lat alespoň prototyp jednoho příboru, který mám na papíře... Je toho dost, jenže času je pomálu.

O autorovi

Anton Vadovič, DiS., *1992

Vystudoval SPŠ a VOŠ technickou v Brně (obor umělecký kovář a zámečník) a SUPŠ a VOŠ v Turnově (konzervování a restaurování kovů, minerálů a organolitů).

Současné studium: VŠCHT v Praze (konzervování-restaurování uměleckořemeslných děl z kovů)

Absolvoval praxe a stáže u nás i v zahraničí (např. Ybbsitz – Rakousko), účastní se veletrhů a výstav (Designblok, Prague Design Week).

Další zajímavé rozhovory a návštěvy najdete v časopise Domov.