Stojí mezi obdělanými políčky, ostatní stavby roztroušené v pozadí převyšuje o jedno patro, okolí působí hole a dost neutěšeně. Ne, není to další povídání o tom, jak moderní architektura ničí krajinu, i když jistým pohledem ano.
Tenhle příběh se začíná psát na přelomu minulého tisíciletí v realitě příměstského venkova. Strašnice tehdy byly typickou zemědělskou vesnicí, ve které se hojně pěstovalo zelí. Sousedily s vinicemi Královských Vinohrad. V roce 1906 obecní zastupitelé dosáhli vybudování vozovny na Vinici a spojení vsi s hlavním městem tramvajovou linkou, druhou periferní hned po Střešovicích.
Pan řídící František Trmal si tu pozemek pro venkovské sídlo vybral i proto, že chtěl být nablízku svým bratrům. Jan, řezník, měl pohostinství v dnešní Starostrašnické ulici, Lambert si založil obchod uhlím a Josef se stal účetním.
František Trmal byl uznávaným pedagogem, na začátku století odešel z Kolína do Prahy a téměř 30 let byl ředitelem Veřejné obchodní školy Grémia pražského obchodnictva, psal učebnice obchodních předmětů, později se stal ministerským inspektorem obchodního školství. S manželkou Růženou, dcerou ředitele cukrovaru v Poděbradech, měl tři syny: Jiřího, Jana a Bohuslava.
Ve spojení s přírodou
S návrhem rodinného domu a zahrady oslovil František Trmal Jana Kotěru. Třicetiletý architekt se vrátil do Prahy ze studií architektury na Akademii výtvarných studií ve Vídni a studijního pobytu v Itálii. Pracoval na průčelí Peterkova domu na Václavském náměstí, jehož moderní fasádu, tady první secesní, odsoudili staří pražští profesoři.
„Nelíbilo se jim přílišné novátorství, zahraniční studia ani to, že se Jan Kotěra stal v pouhých 27 letech profesorem dekorativní architektury na UMPRUM,“ vysvětluje Oldřich Janota, ředitel obecně prospěšné společnosti Kotěrovo centrum architektury, která v Trmalově vile sídlí.
Po veřejném odmítnutí, ačkoli se ho tisk a mladí umělci zastali, se Jan Kotěra realizoval v navrhování rodinných vil. Trmalova byla první z řady výrazných staveb spjatých s přírodou. Tehdejší společnost ji znovu objevila a z center měst se stěhovala na okraj do zeleně. Předobrazem byly zámky v parcích, italské paláce v zahradách a anglická venkovská architektura.
Každá společenská vrstva volila dům dle svých možností. Cukrovarnická rodina Mandelíků si v Ratboři nechala vystavět zámeček, středostavovskému ministerskému inspektorovi Trmalovi stačila vila s šesti místnostmi, kde měl každý své soukromí.
„Inspirace anglickým venkovem se nezapře v členění domu. Vstupuje se do prostorné haly s velkým schodištěm a vysokým oknem, které do prostoru přivádí denní světlo. V době výstavby vily sem nebyla zavedená elektřina ani voda, přesto má dům dvě toalety a koupelnu,“ popisuje Oldřich Janota.
Díky dostatečně velkým oknům je dům velmi světlý a působí vzdušně.
V přední části zahrady měl původně tři vchody - hlavní, kterým se vstupuje do haly, užitkový pro vstup do produkční části zahrady a reprezentativní pod skrytým loubím, který však další majitelé zazdili.
Jako jedna z prvních staveb je celá podsklepená, do sklepa a spíže v přízemí se ukládala sklizeň z přilehlých záhonů a zahrady. Dnes tyto prostory slouží jako archiv.
Dům pro rodinu
Ač dnes nevypadá vila jako veliká, poskytovala svým obyvatelům komfortní bydlení. Jako ve většině prvorepublikových domů bylo přízemí určeno pro společenské účely, patro pro soukromé. Nahoře se nacházely dvě malé ložnice pro rodiče a děti se vstupem na terasu a koupelna.
Časem zde vznikl ještě jeden dětský pokoj z bývalého vstupu na půdu. Pokoje jsou rozmístěné po obvodu galerie nad schodištěm, a tak hala tvoří pomyslné centrum domu. Vchází se z ní do kuchyně, za kterou nechybí přípravna pro hospodyni, do jídelny, salonku a na toaletu, kolem které se projde ven do užitkové zahrady.
Jan Kotěra totiž navrhl současně s domem i zahradu a venkovní stavby. V odpočinkové části se organicky vlní cestičky mezi trávníkem a květinovými záhony, které oddělují vzrostlé stromy a keře. K odpočinku slouží altánek, který byl však postaven až během rekonstrukce v 90. letech. Za domem stojí chlívek pro prasátko a další domácí zvířata.
Kotěrův smysl pro estetiku a detail je patrný i tady: vyřezávaný chlívek zdobí červená srdíčka, stejně jako plot, zábradlí a sloupky na balkoně. Fasáda domu je koncipována zevnitř, není symetrická, ale maximálně účelná, protože pouze kopíruje vnitřní uspořádání domu.
Typický pro anglickou venkovskou architekturu je vysoký krov, kónické komíny nebo naznačené hrázdění. „Jan Kotěra přidal ještě prvky rostlinné secese a výrazné barevné dekorace v interiéru i na fasádě a výsledkem je unikátní rodinný dům a významná kulturní památka,“ vysvětluje Oldřich Janota.
Trmalovi si vilu užívali 10 let, než ji prodali rodině Wálkových. Ti zazdili verandu s podloubím a vytvořili tak zimní zahradu u jídelny a sklad pro zahradní náčiní.
Po roce 1945 ve vile sídlila lidová umělecká škola, v letech 1999 - 2002 proběhla rozsáhlá rekonstrukce s cílem vrátit cenné vile její zašlou krásu. Jak se to povedlo, můžete posoudit sami. Trmalova vila je otevřená od úterý do pátku od 14 do 16 hodin.
