1 / 23
Svět se k nim nezná, ale architektonické pozůstatky, které už neslouží žádnému účelu a přeci je někdo udržuje, mají své jméno. Říká se jim thomassóny. Což zní skoro jako „fantómy“. A přesně tím i jsou. Jde o zhmotnělé duchy někdejších staveb, drobné fyzické pozůstatky už dávno neexistujících objektů.
Autor: MessyNessy
Města jsou jako organismy. Když je budete pozorovat dostatečně dlouho, uvidíte jasně patrné projevy jejich života. Spatříte jejich divoké rozrůstání; metabolickou výměnu energie; odpad procházející jejich útrobami v podzemím. A dost možná spatříte i jejich odumírání, zánik.
Autor: ascofflaw
K tomu, co se dá nadneseně nazvat životem, pochopitelně patří postupná evoluce. Vývoj. Města se neustále mění. Nové budovy nahrazují staré, řízené demolice uvolňují místo další zástavbě. Budovy se renovují, přestavují a rozšiřují.
Autor: heriheri, Creative Commons
I z leteckého snímku poznáte, jestli lidské sídlo hluboko pod vámi zažívá prosperitu anebo pád. Rychlá výměna staveb a rozsáhlé developerské zásahy proměňující celé čtvrti většinou odpovídají ekonomickému boomu. Chátrající areály skladišť vypovídají spíš opak.
Autor: ja:User:Traveller, Creative Commons
Podstatné ale je, že po všech těch životních procesech změn zůstávají stopy. Tak jako za sebou živý člověk nezáměrně zanechává spadané vlasy anebo kousky suché kůže, i město „trousí“ drobné odštěpky, zlomky a fragmenty své stavební minulosti.
Autor: Hyperart: Thomasson, Creative Commons
Například? Obrys na fasádě, připomínající zazděné dveře. Nebo dveře ve druhém podlaží, které už nikam nevedou. Anebo torzo balkonu, který ční z holé stěny. Může to být schodiště končící prázdnou zdí anebo stará zídka, která lemuje nově vystavěnou zídku.
Autor: Henri Desbois
Jsou to střípky, maličkosti. Ale prakticky jsou všudypřítomné. Když si vybavíte svou každodenní cestu do práce, minete jich cestou bezpočet. Jen jsou tak všední, že si jich většinou nevšímáme. Přehlížíme je. Ale Akasegawa Genpei, umělec žijící v 80. letech v Tokiu, si jich všímat začal.
Autor: Hyperart: Thomasson, Creative Commons
Ty nepoužitelné relikty infrastruktury a staveb, všechny ty schody vedoucí do nikam a tunely uprostřed roviny, ho nezměrně fascinovaly. Začal je dokumentovat, fotit. A pak je na výstavě představil japonské veřejnosti, jako svérázný příklad konceptuálního umění.
Autor: Hyperart: Thomasson
Tvrdil, že ty fragmenty stavebních prvků jsou „umělečtější než umění“. Protože vznikaly samy od sebe, bez osoby tvůrce – umělce, jako součást života a evoluce měst. Jako něco, co je víc než umění. Ne obyčejný „art“ ale spíš „hyperart“.
Autor: Infrogmation of New Orleans
Představa, že nějaký nepoužitelný relikt nebo struktura, která byla zachována jako součást budovy nebo zastavěného prostředí, je uměleckým dílem, se v Japonsku zprvu příliš neujala. I když mají Japonci na naše poměry poněkud zvláštní vkus a „trhlé“ věci se jim obyčejně líbí.
Autor: Kunitaka NIIDATE, Creative Commons
Odkud se ale objevilo pro takové věci pojmenování thomasson (anebo, jak si tu počešťujeme) thomassón? Odkazovalo to na jméno profesionálního baseballového hráče, Garyho Thomassona, který podepsal v 80. letech smlouvu s tokijským týmem Yomiuri Giants. Za rekordní sumu.
Autor: David Curran, Creative Commons
Jenže baseballový hráč Gary Thomasson po tom draze zaplaceném přestupu strávil dvě sezony ne jako výkonnostní legenda, ale spíš jako živý maskot týmu. Šlo o draze zaplaceného hráče, který byl stále „udržován v sestavě“, přestože nepřinášel očekávaný užitek.
Autor: ButuCC, Creative Commons
Umělec Akasegawa kariéru Thomassona chápal jako analogický příměr svého hyperartu. Viděl nákladného hráče stejně jako objekt, část budovy, která byla udržována v dobrém stavu - ale zcela bez účelu - až do té míry, že se stala sama o sobě vystavovaným dílem.
Autor: usktamago
Jen pozor, ne každý libovolný „fragment“ městské zástavby je thomassónem. Klíčové je, že sice ztratil svou původní funkci, ale je stále udržován. Takže chátrající ruina thomassónem není.
Autor: KEN
Akasegawa objevil svého prvního thomassóna na železniční stanici Yotsuya v Tokiu. Bylo to schodiště, které za posledním stupněm nemělo žádný vchod. Ovšem zábradlí toho schodiště vykazovalo známky opravy, což naznačovalo, že bylo pořád udržované. I přes svou zjevnou nepoužitelnost.
Autor: Jr223, Creative Commons
Sbírka thomassónů se rychle rozrůstala, a postupně tento konceptuální hyperart začali střádat i další japonští umělci. Umělci dali těmto objektům názvy jako „Čisté schodiště Jocuja“, „Neužitečné okno Ekody“ a „Neužitečná brána Očanomizu“.
Autor: Ishikawa Ken
Společné těm objektům bylo, že stejně jako umělecká díla vlastně nemají ve společnosti žádný funkční účel, ale také jsou stejně jako umělecké dílo pečlivě uchovávány do té míry, že se zdají být vystaveny. Alespoň jako hravá kuriozita, pozůstatek života měst kolem nás.
Autor: Jan Engelhardt
Thomassóny často lidem připomínají, čím město kdysi bylo. Jsou to střípky poztrácených, ale ne zcela zapomenutých věcí.
Autor: petite-tomo
Fotografie těchto fantomových staveb a konstrukcí pochopitelně nejsou vlastní jen Japonsku, byť právě tam si jich umělci začali nejvíce všímat.
Autor: Seng Chen
Jako když bez znalosti souvislostí objevíte kost dinosaura a začnete přemýšlet, k čemu asi dřív mohla sloužit a jak asi vypadal živočich, kterému patřila.
Autor: Winni Wintermeyer
Je to nezáměrné, nečekané a překvapivé. Tedy, když si jich všimnete. V případě otevření dveří vedoucích do prázdna pak bude záhodno, pokud si jich všimnete včas.
Autor: flasksrw
Města neustále přepisují sama sebe. Bourají, staví, rozšiřují se a mění. Přitom na sobě zanechávají jizvy, stopy všech svých proměn.
Autor: RawheaD Rex
Až příště půjdete ulicí, zkuste se na chvíli dívat pozorněji. Možná objevíte schodiště vedoucí do prázdna, dveře bez smyslu anebo zábradlí chránící cestu, po které už nikdo nechodí. Nejsou to chyby architektů ani nedokončené stavby. Jsou to thomassóny. Tiché připomínky toho, že města mají svou paměť.
Autor: flasksrw
