Kopec Morro da Providência leží nedaleko pobřeží v brazilském Riu de Janeiru, jen kousek od starého přístavu. Na výšku měří dobrých 115 metrů, což z něj činí výraznou terénní překážku. Ten žulový kopec fakticky rozděluje čtvrti Santo Cristo a Gamboa a je z něj dobrý rozhled do okolí. Právě díky tomu si jej v roce 1897 vybrali nazlobení veteráni, kteří se vraceli z války.
Proč nazlobení? Za účast v bojích jim totiž byla slíbena půda a domy v hlavním městě. Ale po jejich návratu ministerstvo války nikterak nepospíchalo ty závazky vyplnit. Proto se usadili na tomto kopci. Jejich pobyt na Morro da Providência měl protestní i výhrůžný charakter, protože úředníci z ministerstva měli ten kopec přímo před okny vládních budov. Kdykoliv vyhlédli ven, mohli vidět tu armádu nespokojených bezdomovců. Důsledek svých nesplněných slibů. Nahánělo jim to strach z revoluce a vojenského převratu. Proto se je nepokusili vyhnat.
K tomu všemu se hodí ještě dodat botanickou zajímavost. Celý kopec obrůstal bíle kvetoucí plevel. Rostlinka, která se latinsky jmenuje Cnidoscolus. Česky se jí říká prhloun, ovšem portugalsky je nazývána favela. Když tedy obyvatelé Rio de Janeira mezi sebou chtěli hovořit na toto kontroverzní téma a jak to vypadá s nesplněnými sliby, které vláda dala válečným veteránům, ptali se opatrně: „Co se děje na tom místě porostlém favelou?“. A tam se skutečně děly velmi zajímavé věci.
 |
Bývalí vojáci se totiž vůbec neměli k odchodu. Naopak se začali na svazích kopce zabydlovat. Koneckonců, byly to jediné dostupné nezastavěné parcely v hlavním městě. Nikdo jim k tomu oficiálně ubytovací dekret nebo pozemky nepředal. Prostě si je vzali sami. Z původního dočasného polního ležení před očima všech rostla kolonie na sebe nalepených chýší, nuzných domků a baráčků, sestavených z nejrůznějšího odpadního materiálu, které se v okolí nabízel.
Plevel se šíří snadno
Bělokvětá favela je hodně nepříjemný plevel. Když na ni sáhnete, může vás požahat bolestivěji, než naše kopřiva. Na favelu se rukou nesahá. A přesně tak to chápali i radní a představitelé vlády v Riu. Snaha vypudit veterány by byla veřejností interpretována nelibě, vedla by k nepokojům. Bolela by. A tak se raději rozhodli celou tu záležitost s favelou preventivně neřešit, ale velkoryse ji ignorovat. Blízká budoucnost ukázala, že úplně šťastné rozhodnutí to nebylo.
Devět let před tím, než se na Morro da Providência usadili veteráni, bylo v Brazílii zrušeno otroctví. S o dost menší pompou, než třeba ve Spojených státech amerických. Pro jihoamerický stát to znamenalo víceméně jen to, že zhruba 700 tisícům lidem, bývalým otrokům, bylo třeba začít za vykonávanou práci platit a snažit se je ubytovávat o něco důstojněji. A s tím movití statkáři z haciend a plantáží, kteří na otrocké práci dosud bohatli, nepospíchali.
Osvobození otroci, kteří nechtěli zůstat u svých bývalých pánů a dřít na ně dál za směšnou almužnu a střechu nad hlavou, se tak fakticky stali sice svobodnými, leč nezaměstnanými bezdomovci. Roky bezútěšně migrovali venkovem, než dorazili do velkých měst na pobřeží, v nichž hledali příležitost. Naději na lepší život. Do Ria začaly v zástupech proudit krátce poté, co se usadila situace s vojenskými veterány. A ten jednou osvědčený model pohotově přebrali za vlastní.
Češi bydlí na Papui již tři roky. Byl to ze začátku šok, ale nelitují |
Bývalí otroci začali kolonizovat strmé svahy dalších kopců ve městě. Morro da Saudade, Morro do Cantagalo, Morro Azul. Seznam adres se rozrůstal, kolonie se šířily městskou krajinou. Zabydlovali se v nich lidé, kteří sem na přelomu 19. a 20. století připutovali z Evropy. Ve městě, které nedokázalo zajistit příležitosti k bydlení, se zkrátka „favela“ postupně normalizovala jako nejsnáze dostupné řešení.
Chudinské čtvrti a nuzné barákové kolonie nejsou ve velkých městech ničím objevným. Zpravidla vznikají na předměstích, jsou vystrčené vně jádra města. Situace v Riu byla odlišná v tom, že první favely fakticky vznikaly v centru, na nepřístupných a obtížně zastavitelných vrcholcích. A snad proto vypadaly trochu jinak, než nouzová obydlí v jiných metropolích.
Nejen svou terasovitou a překrývající se architekturou. Ale celkově působily udržovaněji. Protože jejich obyvatelé byli víceméně výdělečně činní a měli přístup ke kvalitnějšímu stavebnímu materiálu. Postoj Cariocas, tedy starousedlíků, vůči obyvatelům favel, také nebyl zprvu tak vyhrocený. Žili s nimi v nepřetržitém kontaktu, tolerovali se. Favely nevytvářely „moře bídy“, byly to jen takové dvou až tříhektarové ostrůvky místního svérázu, čnící z blahobytu velkoměstského života.
Božské řešení vedlo k problémům
Ne, že by tedy byly úplně bezproblémové. Kvůli neexistující infrastruktuře se o nich docela oprávněně hovořilo jako o semeništích chorob. Sama chatrná statika domků z favel začala být považována za komplikaci až mnohem později. Brazílie totiž přijala svůj první stavební zákon až v sedmatřicátém roce.
|
Ani během válečných let se ve favelách Ria nežilo špatně, protože Brazílie potřebovala pracovní síly v průmyslu. Do velkých měst se za prací stahovaly desítky tisíc lidí a dávali vzniknout dalším favelám. Zlom nastal až v 50. letech. Poptávka po pracovních silách totiž recesí výrazně poklesla, zvýšila se nezaměstnanost. Obyvatelé favel, kteří v Riu tvořili deset procent populace, začali být místními vnímáni jako konkurence. Ruku v ruce s tím šla snaha o jejich vytlačení, kamsi mimo městské jádro, do okrajových distriktů.
Tou dobou už zcela nepokrytě působící vojenská vládní diktatura, ve snaze zavděčit se střední třídě, rozběhla projekt eradikace (vymýcení) favel. Vznikalo pro ně „náhradní“ sídlo nazvané Cidade de Deus. Město bohů, kam byli nuceně vystěhováváni.
Vystěhování favelados, obyvatelů favel, do sídlišť dál od centra města, je odtrhl i od těch zbývajících pracovních příležitostí a jakéhokoliv zájmu městské administrativy. Ve favelách nebývale narostla chudoba, sociální konflikty, kriminalita. A situace se horšila tím, jak mezi nimi přibývalo sociálně a na městské prostředí neadaptovaných migrantů z ostatních částí Brazílie.
Na konci 70. let minulého století se tak favely v Riu – ty přežívající v centru, ale především ty po obvodu města – staly přesně tím, co známe z akčních kriminálních filmů. Prostředím, kterým naprosto prorůstal zločin. Kontrolu nad zdroji, dopravou, prací i životy obyvatel tu prakticky přebraly lokální kriminální organizace, které favely využívaly a využívají jako svá soukromá hájemství. V nichž například vyrábí, skladují a k přepravě do světa připravují zásilky drog.
Světlo v temnotách
Určitým paradoxem je, že tyto gangy se soustředěně nevěnovaly jen trestné činnosti. Protože ve favelách také žily, o osudy místních se pořád staraly více, než zástupci radnice a střídajících se vlád. Do té míry, že se staly jakousi paralelní samosprávou vyloučených oblastí.
Lokální vůdci podsvětí dnes jen v Riu „protočí“ na obchodu s drogami okolo 150 milionů dolarů měsíčně a část z toho nelegálního zisku reinvestují do prostředí, v němž operují. Starají se o to, aby obyvatelé favel měli jisté bydlení, vodu, energie. Za příslib vzájemného respektu, loajality. Ze strany gangsterů to nejsou planá gesta: k elektřině má přístup 99,7 procent obyvatel favel. K pitné vodě se dostane 88,3 procent z nich; 67,3 procent má připojení ke kanalizační síti.
Ve favelách funguje sběr a svoz odpadu, školy, knihovny, kavárny, dílny a obchody, misie a charity. O provoz služeb a další výdobytky se přitom nezasadila radnice Ria, ale drogový byznys. Který obyvatelé favel vnímají s o dost menší naléhavostí. Navíc se cítí na „svém území“ bezpečněji, protože ve favelách stabilně kontrolovaných ozbrojenými gangy je kriminalita nižší, než mimo ně.
Násilí, přestřelky a mrtvé tu zažijí zpravidla jen při pokusech jednotek státní policie nebo oddílů armády, když zatouží proniknout dovnitř favel, zatýkat a zjednávat v nich zákonný pořádek.
Brasília slaví 60 let. Úchvatné město postavil Kubitschek za tři roky |
Představitelé administrativy Ria by nejspíš rádi házeli favely a jejich obyvatele do jednoho pytle, ale patrné rozdíly tu existují. O četných favelách na jihu města to špatné v zásadě platí. Ty na severu jsou povětšinou spravovány zvláštními útvary místních polovojenských milícias. A byť je jejich vnitřní prostředí o poznání víc anarchické a pro nezasvěceného pozorovatele naprosto chaotické, s výrazně nižší mírou násilí to tu „nějak“ funguje. Což se o zbytku Ria úplně říct nedá.
V roce 1969 bylo v Riu de Janeiru kolem tří stovek jednotlivých favel. Snaha potlačit je a odsunout mimo městský plán selhala, dnes jich existuje téměř dvakrát tolik. Zatímco dříve favely nezabíraly víc než jednotky hektarů rozlohy, ta největší – Rocinha – dnes pokrývá plochu 144 hektarů.
Pokud v šedesátých letech žil v nějaké favele každý desátý obyvatel Ria, dnes je to každý čtvrtý. A varovná je i demografie osídlení brazilské metropole. Míra růstu populace Cariocas se snížila na osm procent, zatímco počet favelados roste o jednačtyřicet procent.
Favelizace brazilských metropolí, jak je ten proces odborně nazýván, se už zkrátka zastavit nedá. Kdyby se v roce 1897 rozhodla brazilská vláda jinak a zkusila vyhovět veteránům, kteří se začali zabydlovat na Morro da Providência, vypadalo by to dnes možná jinak.
Teď už se ale nepoddajný „plevel“ kolonií v urbánním plánu rozšířil natolik, že vymýtit nelze. V době, kdy každý čtvrtý volič v Riu žije uvnitř podobné kolonie, bolí zásah do uspořádání favel politicky víc, než vytrhávání bělokvětého prhlounu holou rukou.
