1. Pasáž Lucerna
Šustící šaty slečen, které jdou poprvé do tanečních. Chlapácké podupávání mladíků, kteří s cigaretou v ruce překonávají strach z prvního valčíku. Batikované sukně studentek, které si jdou číst do kavárny, aby je s knihou v rukou našel chlapec, s nímž si dají (jeden) bílý střik z müllera a kohoutkovky.
Jindy opulentní filmové večírky, glitter, champagne, konfety, příště dunící koncert a třeba goth mládež v absurdních botkách před smrdutou čínskou restaurací vedle vchodu do velkého sálu. Nebo partičky alternativců, kteří chodí do Music Baru poslouchat kapely, které slavné teprve budou. Pasáž Lucerna žije uměním v každém milimetru čtverečním. Díky bohu za to.
Kam koukat
Majitelka Lucerny Dagmar Havlová zapůjčila prostor pasáže soše Davida Černého, která znázorňuje sv. Václava sedícího na mrtvém koni. Socha má Lucernu zdobit až do doby, kdy budou státy Koruny české zase součástí konstituční monarchie.
V Lucerně, která se dostala 20. února na seznam národních kulturních památek, jsou ale i skvělé výstavy, za všechny jmenujme fantastickou Ildikó Pálovou, která doprovázela sérii dokumentů o nejvýznamnějších muzikantech minulého století. A osobně mě těší, že zakázku na obnovu jedné z původních secesních vitráží získal Pasta Oner. Lucerna tak umně spojuje svou už trochu zašlou důstojnost s aktuálním uměním.
Nepůjdeme učebnicí, ale po emocích: když zavřu oči a ponořím se do vzpomínek, slyším rychlé dětské kroky a cinkutí tramvaje z Vodičkovy. Cítím chladný vzduch i teplou ruku, která mě vede na zmrzku. Takhle si pamatuju jednu z nejslavnějších pražských pasáží. Jak v nich život vypadá dnes?
2. Pasáž Světozor
Dnes je to místo, kam se nejčastěji chodí do kina. V kině ve Světozoru se totiž jako v jednom z mála kin pořád cítíte jako... prostě jenom jako v kině. Nesmrdí tu popcorn, reklamy nejsou vyhnané do bolestivé síly zvuku, navíc tu hrají pěkné filmy.
Můžete si dát skleničku vína, v klidu si ji vzít k filmu a cítit se tak jako doma. Taky tu není nikdo se jmenovkou na hrudníku, kdo by se vám snažil vydiktovat, kde si máte koupit medvídky za tisíc grošů za kilo. Jen s tou zmrzkou z dětství je to tu takové nedokonalé.
Cukrárnu sice provozuje osvědčená firma Hájek & Hájková (proč není dáma dřív?), ale jejich zmrzliny jsou příliš dobré. Postrádají onu vodovou, mile osmdesátkovou chuť. I barvy té točené jsou málo mdlé... No dobře. Jako privátní retro to podstupuje celá generace 40+, vsadím se.
Kam koukat
Samozřejmě na mozaiku Tesla Františka Hudečka a chvíli si představujte, jak by bylo cool, kdyby neexistovaly billboardy a céelvéčka a veškeré kampaně by musely být ztvárněny tak, aby byly oku libé... dobře, už se zase ovládám.
Pod mozaikou vyjdete z pasáže směrem k Františkánské zahradě, a když budete chtít, dejte si předtím kolečko po ochozu. Nebo si jen sedněte dolů k jednomu z červených stolečků, dejte si chlebíček a turka do skla a pohupujte nohou. V pasáži čas plyne jinak.
Šperkem pasáže Světozor je mozaika Tesla Františka Hudečka.
3. Pasáž Černá růže
Pasáž spojující ulici Na Příkopě s Panskou je mým osobním důkazem, jaká je paměť bestie. Když se řekne Černá růže, vyskočí mi před očima prostor se dvěma patry ochozů, kterou v roce 1932 postavili podle návrhu funkcionalistického architekta Oldřicha Tyla. Tehdejší dvorana měla taky obchodní prostory, sklobetonovou klenbu a ochozy.
Já vím, že už zřejmě nikdy nebudou u vchodu z Panské parkovat koně i s kočárem, ale stejně bych radši měla oválný vchod, který by podle původního vzoru korespondoval s oválnou horní hranou oken. Radši než eskalátory bych používala spirálově umístěné schodiště, které sem v roce 1959 vestavěl Josef Čihák. No nic. Tak zpátky k realitě, zase tak špatná není.
Kam koukat
V Černé růži se jako v jedné z mála obchodních pasáží, zde doslova, vyhnuli bolístce nově vystavěných malls: pocitu, že vás dav ušlape. Zřejmě s ohledem na členění interiéru tu sice je dost obchodů, kde můžete chutě utratit své peníze, na druhou stranu jsou velkoryse rozmístěné, takže si tu zkrátka s podobně naloženými nelezete po hlavě. A ještě jednu věc zkuste: kavárnu Cafe Livello. Ta staré dobré časy připomíná, byť ty staré dobré italské.
Pozdně secesní budova známá taky jako automat Koruna se sice stala předmětem mnoha divokých privatizací a následného přeprodávání, naštěstí v ní nevznikl nějaký další hotel.
4. Pasáž Koruna
Těžko hledat důvod, proč chodit na Václavák, když pominu kina a divadla. Obchody to nejsou. Hrdost na hlavní náměstí hlavního města už vůbec ne. Drogy neberu, s bílým masem neobchoduju... ale třeba Palác Koruna je na návštěvu dobrý. Pozdně secesní budova známá taky jako automat Koruna se sice stala předmětem mnoha divokých privatizací a následného přeprodávání, naštěstí v ní nevznikl nějaký další hotel.
Kam koukat
O. K., asi to není úplně normální a nejednou jsem kvůli tomu přišla k bouli nebo moje botky k úhoně, ale já se prostě nejčastěji dívám nahoru. Na nebe, do korun stromů, na průčelí domů, na sochy, které hlídají vchody starých činžáků... nebo na stropy pasáží.
V Koruně by pro podobné typy měli instalovat rovnou sedačku. Stála by přesně na půli cesty mezi Václavským náměstím a ulicí Na Příkopě. Chodila bych si tam lehnout a dívala se na mozaiku, která zdobí osmiúhlou kupoli složenou z 3 800 částí na ploše 170 m2. Odhalit všechna její skrytá kouzla je práce na několik let.
Jindy bych se vyšplhala na střechu, abych mohla hledět do očí trojici postav, které přivedl na svět Stanislav Sucharda. Anebo bych zavřela oči a přenesla se do doby mezi válkami, kdy se tady jako na jediném místě v Praze dal koupit chlebíček a limonáda z automatu.
5. Pasáž Adria
Spojuje Národní třídu s Jungmannovu ulicí a pro mě má charakter díry v časoprostoru. Pokud jdete ze strany od Národní, vylezete na krásně upraveném Jungmannově náměstí a užijete si výhled na věž kostela Panny Marie Sněžné, cestou z Jungmanky se vyloupnete na Národní, kde si můžete pohodlně koupit drogy, trdelník nebo holku.
Projděte párkrát tam a zpátky, uvidíte, co to s vámi udělá. Uvnitř je to ovšem hotový skvost. V roce 1923 si jej nechala vystavět pojišťovna Riunione Adriatica od architektů Zasche a Janáka a nešetřila ani na výzdobě: hledejte sochy Guttfreunda, Štursy, Anýže nebo Dvořáka.
Kam koukat
Jděte po detailech. Uprostřed pasáže, tak abyste měli výhled na obě strany, se postavte pod lustr ve tvaru zlatého hroznu. Je kouzelný: ob dva kroky se překryje polovina počtu jeho ramen. Pak sklopte hlavu a pokuste se přijít na to, kolik geometrických tvarů dokázali autoři veskládat do mozaiky, navíc tak, že dává smysl.
Pokud netrpíte OCD nebo aspoň její mírnější formou, přeskákejte (přejděte) pasáž z jednoho konce na druhý tak, abyste šli jen po jedné barvě. Užijte si prosklená půlkruhová okna nad divadlem, dokonale vymyšlené zlaté dveře nebo interiérové hodiny. Možná to zní dětinsky, ale jen dětskýma očima uvidíte víc než při dospělém svistu.
Pražské pasáže jsou unikátním fenoménem
29. prosince 2015 |
