Nabízelo by se říci, že modlitbám i odříkání dávno odzvonilo. Jenže to by církevní řády musely ukončit činnost nebo změnit poslání, které jim je nejbližší – pomoc bližnímu svému, milosrdenství či rozdávání naděje. Vše, co si se sebou po staletí tak pečlivě nesou, stejně jako tíhu vin za vlastní hříchy.
A i přestože data Českého statistického úřadu hovoří jasně a dvě třetiny českého národa se hlásí k ateismu (někteří občané dokonce hrdě, jiní víru vyznávají spíše skrytě), spiritualita je v nás zakořeněná hluboko.
Možná proto vzbuzují sakrální stavby stále tolik respektu a i ten, kdo tvrdí, že se ho boží stánky a připomínky existence všemohoucího nedotýkají, v nich sundává pokrývku z hlavy. Pak jsou ale také momenty, kdy všichni svlékáme kdeco, třebaže o to nijak zvlášť nestojíme. Nemusí jít nutně o zpovědnici, zpravidla jde spíš o nemocnici.
Výraz špitál, používaný dodnes jako synonymum pro zdravotnická zařízení, je odvozen od latinského slova hospitale, vztahujícího se k hostům a pohostinství, a odkazuje k útulkům pro pocestné, nemocné, staré a chudé, které od středověku provozovaly kláštery.
Nejstarší útulky byly při klášterech zřizovány od 8. století, přibližně od 12. století vznikaly i z iniciativy měšťanů, šlechty a panovníků. Z některých špitálů se postupně stávala zařízení, která bychom dnes mohli připodobnit k dlouhodobým léčebnám, domovům důchodců a hospicům.
 |
Prvním doloženým špitálem v Praze byl tzv. týnský špitál Panny Marie, zmínky o něm pocházejí už z 12. století, kdy ho kníže Soběslav I. i se všemi statky daroval Vyšehradské kapitule. Na konci 14. století se v souvislosti s výstavbou gotického kostela Matky Boží před Týnem proměnil ve farní dům a tomuto účelu slouží dodnes.
Špitál poskytoval mimo jiné péči obchodníkům, kteří cestovali zdaleka na místní vyhlášený trh, část výnosů z kupeckého dvora proto putovala i do špitální kasy, další finance na provoz zajistily i desátky z hospodářských dvorů náležících také ke špitálu. Původně tedy tato zařízení sloužila k ošetření nemocných či raněných kupců a jejich doprovodu, později poskytovala azyl i zdravým, kteří z různých důvodů nemohli pokračovat v cestě.
Stopy svaté Anežky
Na českém území můžeme zhruba o půl století později narazit na další špitály, například johanitské (maltézské), templářské i řádu německých rytířů. O vznik nejslavnějšího a nejdéle existujícího útulku pro potřebné se zasloužila naše národní patronka Anežka Česká.
Legendární žena z rodu Přemyslovců v prostředí klášterů vyrůstala, což nepochybně vedlo k tomu, že se rozhodla pro řeholní život navzdory tomu, že o nápadníky nouzi rozhodně neměla. O její ruku dokonce žádal i sám císař Fridrich II.
Anežku uchvátila filozofie právě vznikajícího řádu klarisek (ženská odnož františkánů), který si jako svoji prioritu dal právě péči o potřebné, stala se proto jeho první tuzemskou průkopnicí. Společně s bratrem, knížetem Václavem, se zasloužila o vznik špitálu sv. Františka, který měl strategickou polohu u řeky a dostal se až pod ochranu papeže, takže i z bratrstva, které se o chod zařízení staralo, mohl vzniknout nový řád křížovníků s červenou hvězdou.
V těsném sousedství špitálu pak vyrostly i dva kláštery, které tvoří nepřehlédnutelný komplex. Jedna z nejstarších gotických staveb v českých zemích je unikátní také tím, že v sobě sdružovala mužský i ženský řád, oba založené ženou. V rudolfinské době jeho správu převzali dominikáni, což způsobilo, že zanikl Klášter menších bratří.
Klášterní pozemky se rozprodaly a postupně na nich vyrostla nová městská čtvrť. Klarisky se sice do kláštera v 17. století vrátily, jeho úpadek však nezastavily. Areál má za sebou dlouhé dekády chátrání, obnova započala už na začátku minulého století, zachránila ho velká rekonstrukce v 80. letech, která umožnila jeho zpřístupnění, stavební úpravy však probíhají s pauzami dodnes.
V unikátních prostorách vystavuje část svých sbírek Národní galerie, která si klášterní prostory vzala pod křídla v 60. letech. Zahrada a nádvoří jsou volně přístupné a zdobí je instalace téměř dvou desítek sochařských děl současných českých autorů.
Klášter koupili za korunu. Chátrající komplex zachránil gejzír nápadů |
Alžbětinská obětavost
Ve stopách svaté Anežky a krále Václava šla i jejich sestřenice, uherská princezna Alžběta Durynská. Rozprodala svůj majetek, aby mohla pomáhat chudým, a nechala postavit dokonce dva špitály. Poté, co ovdověla, plně se oddala zbožnému a asketickému životu, v magdeburském útulku dokonce sama denně ošetřovala nemocné, vařila a posluhovala chudým.
Alžbětinky tedy vznikly v Německu, do Prahy se dostaly poté, co jim císař Karel IV. roku 1722 povolil zakoupit pozemky Na Slupi, aby mohly vybudovat klášter společně s nemocnicí. Můžeme to považovat za jakousi feministickou vlaštovku: šlo o první nemocnici v Praze určenou čistě ženám, v níž nalézaly útočiště zejména ty chudé a opuštěné.
Péče alžbětinek byla vysoce profesionalizovaná, fungovaly jako ranhojičky a chirurgyně, zvládly obstarat komplexní léčbu, součástí zařízení byla dokonce i lékárna.
Za prvních sto let existence sestry ošetřily přes 60 tisíc žen, v dalších sto letech 97 tisíc. V době svého největšího rozkvětu ve 30. letech 20. století se nemocnice modernizovala a stala se známým vědeckým a fakultním pracovištěm.
V roce 1948 byla nemocnice znárodněna, řádové sestry byly internovány v Broumově. V 90. letech se sice areál sestrám vrátil, jeho provoz však zůstal v soukromých rukou a skončil s obrovskými dluhy. V roce 2019 se sestrám po složitých jednáních podařilo získat i provoz nemocnice.
Kvetoucí klášter v Doksanech zrušil císař. Zchátralá ruina opět žije |
Špitál pod Petřínem
Boromejka patří Bohu a slouží trpícím. To je motto řádu, jenž sídlí na Malé Straně a provozuje zde i nemocnici. Jeden z bývalých viničních domků na úpatí strahovských zahrad koupila Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v roce 1842 s cílem vybudovat areál, který bude sloužit jako sídlo řádu a zároveň i poskytovat péči potřebným.
Stavba byla dokončena roku 1854 a začala fungovat jako nemocnice pro ženy. Už o dva roky později byla tak vytížena, že nestačila pojmout množství pacientů a muselo se přistavovat nové křídlo. Další rozšíření nemocnice následovalo v roce 1893, a to volným pavilonem na jihozápadní straně a připojením severního křídla (nový mateřinec) k západnímu, takže se vytvořil druhý otevřený dvůr. Součástí areálu byla také ošetřovatelská škola.
Během konce druhé světové války se sestry staraly o raněné z Pražského povstání i o vězně propuštěné z koncentračních táborů. Po únoru 1948 byla nemocnice znárodněna, sestry zde pracovaly do roku 1952, kdy byly vyhnány. Po sametové revoluci se jeptišky postupně vrátily, pečovaly i o nemocného exprezidenta Václava Havla.
Léčba ducha
Nezaměnitelnou součástí panoramatu nad vyšehradskou skálou je i Emauzský klášter benediktinů slovanské liturgie. Impozantní areál byl založen na základě papežského privilegia císařem Karel IV., dokončen byl v roce 1372, kdy proběhlo i vysvěcení kostela.
Slavnost se konala na Velikonoční pondělí; ve středověku se v ten den při bohoslužbě vždy předčítala část evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům putujícím do Emauz. Každý rok pak byla tato událost připomínána velkou poutí, až název „Emauzy“ zlidověl a Pražané klášteru již jinak neřeknou. Sice neměl se špitálním posláním pranic společného, nicméně jeho význam nelze podceňovat. Sloužil totiž jako centrum cyrilometodějského vzdělání a kultury.
Během husitských válek se z kláštera stala ubytovna utrakvistů, jeden z nich si zde dokonce otevřel i hospodu a v klášterní zahradě si zřídil střelnici.
Na přelomu 16. a 17. stolu dochází ke snahám o obnovu katolické komunity, v době pobělohorské přicházejí španělští benediktini, kteří dali klášteru barokní podobu. Po roce 1880 se stal útočištěm beuronských mnichů a došlo k obměně barokních prvků za méně zdobné v tzv. beuronském stylu. V 50. letech připadl klášter Československé akademii věd.
Klášter v Milevsku opravují už třicet let. Majitel může být právem hrdý |
Rajská zahrada v klášteře
Beuronští mniši se podíleli i na výzdobě další pozoruhodné budovy stojícího v těsné blízkosti Kinského zahrady. Ten sice na první pohled může připomínat rozlehlá panská sídla v anglikánské stylu, ve skutečnosti jde o bývalý ženský klášter, který sloužil jako ústav pro výchovu dívek ze šlechtických a zámožných rodin.
Významnou zásluhu na jeho vzniku má hraběnka Gabriela Sweerts-Sporck, která ho dotovala částkou milion zlatých, proto po ní byla stavba pojmenována. Výstavba v novorománském stylu trvala čtyři roky 1888 – 1891, hraběnka se bohužel dokončení nedožila, práce na specifické podobě interiérů pokračovala až do první světové války.
Mniši z Belgie, Gislen Béthun a Hildebrand de Hemptinne, se na výstavbě také podíleli a do kláštera zakomponovali mnoho stejných prvků ze své předchozí stavby z Belgie. Ojedinělá je i dispozice: centrum Gabriel Loci, jak se komplex dnes nazývá, tvoří čtverhranná místnost připomínající dvůr, okolo ní se dokola vinou chodby a vše je navzájem průchozí. Kdysi na jeho místě stávala Rajská zahrada s květinovými záhony a keři.
Dnes je zasklený prostor nejčastěji využívanou místností pro různé firemní, soukromé nebo veřejné akce, za loňský rok jich bylo v objektu uspořádáno přes 88. Lidé jej znají především z několika ročníků Designbloku, proběhl zde i pražský týden módy a konají se zde pravidelně divadelní představení. V létě pak funguje letní scéna, kino a venkovní bar. Konají se zde i výstavy a festivaly.
