Jak rychle a za relativně slušné peníze postavit bydlení pro tisíce obyvatel najednou? V představě očekávané odpovědi většina lidí nejspíš sklouzne pohledem ke „konstrukčnímu stěnovému systému z prefabrikovaných panelů“. K panelákům. Jenže Moše Safdie jako většina lidí nepřemýšlel.

Autor: Hubert Figuière, Creative Commons

Architekt a urbanista izraelsko-kanadského původu, Moše Safdie, smýšlel o bydlení pro masy obyvatel jinak. Nepopíral výhody průmyslové prefabrikace stavebních dílů, to určitě ne. Ale hrubě mu neseděla představa těch tradičních betonových králíkáren, paneláků. Městskou krajinu chtěl formovat jinak.

Autor: Ziko, Creative Commons

Už od počátku svých vysokoškolských studií na McGillově univerzitě přemýšlel o tom, jak spojit výhody rodinného domu s průmyslovou efektivitou výstavby nové městské zástavby. Pojednával o tom ve své diplomce i svých raných projektech; kreslil si divoce vypadající plánky.

Autor: Erwan, Creative Commons

Safdie vlastně nechtěl stavět domy. Chtěl stavět města poskládaná z domů.

Autor: Profimedia.cz

V krátkosti řečeno, Safdie odmítal představu, že obyvatelé měst si musí zvolit mezi zahradou na předměstí a bytem ve věžáku. Přistupoval k tomu tak, že v principu mohou mít obojí. Dostatek čerstvého vzduchu, denního světla, výhledů do okolí. Ale taky vlastní zahrádku, balkon.

Autor: Ziko, Creative Commons

Že města nemají místa nazbyt, aby mohla každému z obyvatel dopřát dům se zahrádkou? Že zkrátka nemůže existovat prostorem maximálně úsporně řešený byt „panelákového typu“, který si může dovolit mrhat místem na nějaké terasy?

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Safdie to viděl jinak. Tvrdil, že ani vysoká hustota městského bydlení nemusí znamenat život v anonymních panelových domech. A že místa je dost, když se dosud stavěné paneláky zbaví zbytečností. Například dlouhých koridorů chodeb, výtahových šachet a schodišť. Do výšek by mohly růst i tak.

Autor: Dllu, Creative Commons

Safdie ale neměl jen nekonkrétní sny, vzdušné zámky. Představoval si jakési univerzální „domy“, které budou mít svou identitu a jejich obyvatelé vlastní soukromí, ale přitom půjde o prostorově nahloučené, koncentrované bydlení. Zkrátka mělo jít o docela novou formu městského bydlení.

Autor: Gunnar Klack, Creative Commons

Kombinace hustoty městské zástavby s kvalitami bydlení v rodinném domu jej pak vedla až k vytvoření projektu, o němž se bude psát po celém světě. A na který se lidé s údivem jezdí dívat i dnes, bezmála šedesát let po dokončení.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

To dílo se jmenuje Habitat 67, a na první pohled připomíná gigantickou stavebnici z kostek, které někdo zapomněl uklidit. Není divu. Ty kostky jsou poměrně masivní, z betonu. Každá váží desítky tun.

Autor: Gunnar Klack, Creative Commons

Habitat 67 vznikl na poloostrově Cité-du-Havre v Montréalu u příležitosti světové výstavy Expo 67. Kanada se chtěla vytáhnout něčím opravdu originálním a Moše Safdie se tehdy ukázal s hodně neotřelým nápadem. Přišel s ním ve správný moment, a tak mu jej schválili.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Habitat 67 stojí přímo u řeky svatého Vavřince a z mnoha teras se otevírá výhled na panorama centra Montréalu. Umístění nebylo náhodné – Expo 67 mělo představit moderní tvář Kanady a právě poloostrov Cité-du-Havre se stal jednou z hlavních výkladních skříní celé výstavy.

Autor: Boris Kasimov, Creative Commons

Hodí se asi zmínit, že jeho návrh byl mnohem velkolepější, než jaká je ve skutečnosti dnešní podoba projektu. Původní návrh počítal s vytvořením 1200 bytových jednotek. A též s tím, že součástí Habitat 67 budou i školy, obchody. Kompletní městská čtvrť.

Autor: Bohemian Baltimore, Creative Commons

Zase tak moc ale investory nenadchnul. Místo rozpočtu pětačtyřicet milionů dolarů mu dali jen čtvrtinu. Ať s nimi ukáže, co umí. Habitat 67 v Cité-du-Havre tak od počátku vznikal v hodně ořezané verzi, realizovala se jen obytná část projektu.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Do země se na staveništi poprvé koplo v roce 1964, a spěchalo se. Protože termín mezinárodního Expo 67 se neúprosně blížil. Omezení nákladů a spěch se pochopitelně do celého výsledku dost promítly, a ne zrovna pozitivně.

Autor: Dllu, Creative Commons

Celá ta výstavba představovala hodně odvážný experiment s průmyslovou prefabrikací. Už to, že jednotlivé železobetonové moduly vznikaly přímo na staveništi, bylo průlomové. „Továrna“ na výrobu betonových kostek byla součástí areálu. Co z ní vypadlo, to jeřáby usazovaly na místa.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Celkem bylo vyrobeno 354 identických betonových modulů, z nichž vznikaly – byly seskládány - byty různých velikostí. Každý modul měřil přibližně 11 × 5 metrů a vážil okolo 90 tun. A kombinováním jednoho až čtyř (a někdy až osmi) modulů vznikalo patnáct různých dispozic bytů.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Trefnější je ale říct, že žádné dva byty v Habitat 67 nejsou stejné. I když se třeba podobají svými dispozicemi, každý má trochu jinou orientaci, výhled i odlišně řešený přístup. Vypadalo to, jako kdybyste klasický panelákový blok rozebrali na dílky jednotlivých bytů, a hráli si s nimi.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Aby bylo možné moduly bezpečně poskládat do neobvyklých konzolových sestav, využili stavitelé tzv. předpínané tažené ocelové kabely a důmyslný systém spojů. Statiku řešil renomovaný konstruktér August Komendant. Díky tomu se některé bloky zdánlivě vznášejí ve vzduchu.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

S čísly je vždycky potíž. Je s nimi těžké si jen představit, jak Habitat 67 vlastně vypadá. Na 158 „bytů“ tu totiž připadají jen tři výtahy, ačkoliv počet vystavěných podlaží místy dosahuje dvanácti pater.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Jsou to tři děravé zikkuraty, které mají 29 700 metrů čtverečních užitné plochy.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Zprvu to vypadalo, že ani sám architekt pořádně neví, co s tou skládačkou z betonových kostek zamýšlí. Ale vize architekta se už brzy odhalily. To nepravidelné skládání modulů na sebe totiž nemělo být jen efektním architektonickým gestem.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Každé odsazení vytváří střechu nebo terasu pro byt pod ním, takže téměř všechny domácnosti získaly vlastní venkovní prostor. Tu vlastní zahrádku pro byty na sídlišti. Zeleň byla od začátku považována za stejně důležitou součást bydlení jako samotný interiér.

Autor: Ziko, Creative Commons

Každý ten „byt“ má alespoň jednu zahradu, ale klidně jich může mít i víc. Narazíte tu na bytové jednotky, které se mohou pyšnit 20 – 90 metry čtverečními teras a venkovních zahrad.

Autor: Ziko, Creative Commons

Habitat 67 skutečně není klasický bytový dům s dlouhými chodbami. Obyvatelé se v něm pohybují po systému lávek, mostků a venkovních komunikací, které připomínají spíše malé ulice než společné chodby. Celý komplex tak vytváří pocit sousedství, nikoli anonymního panelákového sídliště.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Každý prefabrikovaný modul byl už ve výrobní hale vybaven koupelnou, kuchyní, rozvody elektřiny, vody i vzduchotechniky. Na staveništi se proto jednotlivé bloky především usazovaly a propojovaly. Tento princip dnes připomíná současnou modulární výstavbu, která se znovu dostává do popředí.

Autor: Bohemian Baltimore, Creative Commons

Hlavní myšlenkou bylo vytvořit dostupné, sociální a finančně méně náročné ubytování a zároveň zkomponovat zajímavou a novou architektonickou a hmotovou strukturu. Zakomponovat urbanismus do samotné architektury. Povedlo se to? To bohužel úplně ne.

Autor: Profimedia.cz

Habitat 67 měl být ukázkou levnější sériové výstavby, ale dopadlo to spíš opačně. Mohla za to složitá výroba prototypu, poměrně náročná montáž. A vlastně i ten od počátku omezený rozsah projektu. Pokud by se továrna na staveništi budovala pro větší bytový komplex, vyšlo by to s náklady lépe.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Takhle ovšem konečná cena dosáhla přibližně 22,4 milionu kanadských dolarů. Rozpočet tím byl silně přestřelen, a investoři výrazně nepotěšení. Celý ten experiment tak vlastně ukázal, že jen samotná prefabrikace nestačí. A že rozhodující je i dostatečný „objem výroby“.

Autor: Stilfehler, Creative Commons

Město Montréal nicméně chtělo klenot moderní architektury pro Expo 67 a na Cité-du-Havre jeden takový skutečně vznikl. Teď ještě, kam si ho zařadit. Architektura Habitatu bývá řazena k brutalismu, zároveň ale nese silný vliv metabolistického hnutí.

Autor: Nicolas Nova, Creative Commons

Metabolistického hnutí? To byl směr architektury, který byl v 60. letech blízký Japonsku. Města představuje jako živý organismus. Může růst, proměňovat se a skládat z opakujících se stavebních buněk. Je paradox, že světově proslulý příklad japonského metabolistického hnutí stojí v Kanadě.

Autor: Profimedia.cz

Po skončení světové výstavy se experimentální Habitat 67 nestal muzeem, ale dál sloužil jako „běžný“ obytný dům. Dnes se zde nachází 146 bytových jednotek různých velikostí a vlastní je sdružení rezidentů. Budova tak už téměř šest desetiletí dokazuje, že původní myšlenka byla životaschopná.

Autor: Bohemian Baltimore, Creative Commons

Život v tak ikonické stavbě ovšem přináší i komplikace. Velké množství teras, spojů a vystupujících konstrukcí znamená náročnější údržbu. Trable působí zatékání a tepelné ztráty. V posledních letech proto komplex prošel rozsáhlými opravami zaměřenými na hydroizolace, okna i technické vybavení.

Autor: Ziko, Creative Commons

Habitat 67 ovlivnil několik generací architektů po celém světě. Myšlenka skládat bydlení z opakujících se modulů a zároveň každému bytu dopřát soukromý venkovní prostor se objevuje v řadě novějších projektů.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Moše Safdie tvrdil, že Habitat 67 ve skutečnosti představuje dvě revoluční myšlenky. První byla průmyslová prefabrikace staveb, druhou pak úplně nový způsob uvažování o bytových domech. Právě spojení technologie a lidského měřítka udělalo z projektu architektonickou legendu.

Autor: Ryan Hodnett, Creative Commons

Habitat 67 vznikl v době, kdy se po celém světě stavěly rozsáhlé panelové komplexy s nekonečnými chodbami a desítkami stejných bytů. Safdie na tento trend reagoval zcela opačně. Lidé prý nepotřebují jen střechu nad hlavou, ale také identitu, soukromí a kontakt s přírodou.

Autor: Guilhem Vellut, Creative Commons

Dnes je Habitat 67 chráněnou architektonickou památkou a jedním ze symbolů Montrealu. Přesto nepůsobí jako uzavřený monument stavební minulosti, je plný života obyvatel.

Autor: Concierge.2C, Creative Commons

Montrealský Habitat 67 sice nikdy nevyřešil bytovou krizi ani se nestal vzorem, předlohou pro masovou výstavbu. Ukázal ale, že ani zahuštěné městské bydlení nemusí být synonymem stísněnosti, anonymity sídliště. Že aby se lidem dobře žilo, nestačí jen králíkárny z panelů, ale taky chytré nápady.

Autor: Bohemian Baltimore, Creative Commons

Dům z kostek, starý téměř 60 let, předběhl svou dobu