Jak se kostel v Sazovicích dostal do výběru staveb roztroušených po celém světě, namátkou v Abú Zabí, Vancouveru nebo Chicagu?
Nemám tušení (smích). Nikam jsem stavbu nepřihlašoval, nevím, jak probíhá nominace ani vyhodnocení. A vlastně jsem rád. Dozvěděl jsem se to, až když mi poslali e-mail s blahopřáním.
Vysvěcení nového kostela svatého Václava v Sazovicích.
Co pro vás ocenění znamená?
Přes svátky jsem měl trochu prostoru a uvažoval jsem o třech rovinách. Jde samozřejmě o prestiž, protože ocenění časopisu Azure má mezi odborníky váhu.
Ocitl jsem se tam ve společnosti světových es, jako je Jean Nouvel nebo Norman Foster. Druhá věc je, jak veřejnost vnímá pojem Ateliér Štěpán. Ale vidím v tom ještě něco dalšího, a to mě teď bude zavazovat. Protože to přišlo jako blesk z čistého nebe, hledám v tom nějaké vyšší vedení, možná prozřetelnost.
Jaký význam má ocenění pro českou architekturu?
To nedokážu odhadnout a řekl bych, že se to bude zpracovávat delší dobu. Ale zřejmě to může přinést pozornost, minimálně pro českou, respektive moravskou sakrální architekturu, která byla poměrně zanedbávaná a neměla úplně dobrou pověst. A to bych byl rád.
Jak si česká architektura stojí v porovnání se světem?
Velmi vysokou prestiž má odhadem deset, patnáct procent jejího záběru. Zbylých 85 procent je částečně standardních a částečně podprůměrných.
Co umíme?
Česká architektura dnes už představuje svébytný obor. Dlouho to tak nebylo, ovlivňovaly nás německy mluvící země. Navíc současnou generaci architektů včetně mě zásadně ovlivnila švýcarská architektura, která měla v 60. až 80. letech mimořádnou úroveň. Ale v tuto chvíli už je česká architektura kompaktní a scelená. Podobně je to s designem. Ten zase ovlivňovala Itálie, ale v posledních letech jde už o svébytný obor.
Co se ještě musíme učit?
Hlavně urbanismus. Ničíme krajinu, rozšiřujeme zástavbu na louky a úrodnou půdu, to je špatně. Dům může být škaredý, ale je to jen dům. Zastavěné území už se nikdy neopraví. Přední světoví urbanisté už nějakou dobu přemýšlejí tímto směrem, do budoucna povede cesta spíš k zahušťování už zastavěného území.
U nás na toto téma vydal pěknou knihu urbanista Pavel Hnilička, nazval ji Sídelní kaše, což je vypovídající název. A pak jde o kvalitu architektury, prostředí. Chci žít na místě, kde se cítím dobře, kde mohu poslat děti samotné do školy, aniž by musely překonávat složité dopravní situace.
Jak jste přišel ke specializaci na sakrální stavby?
To bych taky rád věděl (smích). Nějak se to stalo. V roce 1994 jsem postavil s kamarády boží muka v obci Pražmo v Beskydech. Moje rodina tam vlastní chalupu a já tam na přelomu 80. a 90. let pořádal sérii happeningů.
Se spolužáky jsme stavěli v krajině dočasné stavby ze dřeva, drátů a papíru, ale boží muka stojí dodnes. Je to moje první sakrální stavba. Už v roce 1991 jsem ale jako diplomovou práci zpracoval návrh kostela v Brně na Lesné.
Toho, který se nedávno začal podle vašeho návrhu stavět?
Ano, toho. Už před čtvrt stoletím se tam plánovalo duchovní a pastorační centrum a já jsem tak vlastně dělal první a poslední z celkem 36 návrhů, které na ten kostel vznikly. Tento druh staveb jsem nijak nevyhledával, prostě se začaly v ostatní práci objevovat a já je bral jako její součást, nebránil jsem se jim a navíc mě to baví. Tak jich začalo přibývat a dnes tvoří tak polovinu veškeré práce.
Kostel je moderní. Hlavní místnost má kruhový tvar, obětní stůl je oválný.
Kostel je plný moderních prvků.
A druhá polovina? Čím se váš ateliér zabývá?
Většinou buď historickými stavbami, protože jsem vystudoval obor Novotvar v historickém prostředí. Dá se to těžko přeložit, ale odkazuje to k památkám (smích). Ale děláme také bytovou výstavbu, teď aktuálně třeba i vinařství.
Vy jste před lety sakrální stavby jako samostatný obor studovat nemohl, dnes už to jde?
Nevím, že by se jim nějaký obor věnoval systematicky. Studenti mohou navrhovat sakrální stavby, ale ucelený obor chybí. Na fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně máme Laboratoř sakrálního prostoru, kde vedu diplomanty a právě zkoumáme sakrální prostor v širším kontextu. Tedy nejen stavbu, ale i umístění ve městě, vzájemné sociální vztahy, které budí. Hledáme takové sakrální brownfieldy.
Co to je?
Místa, která mají problém, a ten se snažíme vyřešit. Třeba na Ostravsku teď máme tři takové lokality. Sídliště Dubinu s obrovskou hustotou osídlení, ale s žádným kostelem. Mariánské Hory, kde stojí naopak velký kostel, jenomže se neví, jak s ním naložit. Krásná pseudobarokní stavba, její využití je ale jen zlomkové vzhledem k prostoru. A Kunčičky v Ostravě. Historická obec, která ale funguje jako ghetto obklopené fabrikami. Jsou tam specifické sociální vazby a zasloužila by si třeba komunitní centrum.
Vysvěcení nového kostela svatého Václava v Sazovicích.
Mělo by smysl vyučovat architekturu církevních staveb?
Určitě, kostelů se bude stavět víc. Zdá se mi, že Evropa si teď dělá pořádek v hlavě, a za tím vidím naději, že se vrátíme ke kořenům a původním evropským hodnotám, což je křesťanská a řecká kultura, humanismus, který by tady bez křesťanství vůbec nebyl, respekt k lidskému jedinci, který vyplývá z Desatera. Trochu jsme na to zapomněli, ale vidím jakési vření v Evropě, které to znovu objeví.
Vraťme se ke kostelu v Sazovicích. Tam měli poměrně jasnou představu, že chtějí moderní stavbu. Překvapilo vás to?
Na Zlínsku obecně vnímám větší názorovou progresivitu než jinde, takže ani ne.
Víte, čím jste zabodoval?
Na začátku oslovili víc architektů a měli i víc míst na výběr. Zřejmě jsem je zaujal i tím, že jsem zvolil právě to místo, na kterém dnes kostel stojí.
V Sazovicích se vejde do kostela asi 180 lidí, ten brněnský kostel bude mít kapacitu 400 míst. Jaký je v tom z pohledu architekta rozdíl?
Čím větší kostel, tím hůř se navrhuje. V Brně ale nepůjde o přehnaně velký kostel, spíš o takovou ustálenou městskou velikost. Největší rozdíl těchto dvou staveb tkví v tom, že jeden stojí na vesnici a druhý ve městě. V Brně existuje víc zájmových skupin, které mohou mluvit do stavebního řízení. Jako příklad asi postačí, že s územním řízením jsme začínali zároveň a sazovický kostel už je půl roku vysvěcený, zatímco v Brně stojí teprve základy.
Café Fara - za rekonstrukci staré fary a kozích chlívků, místo nichž vznikl penzion, získal architekt Štěpán ocenění Grand Prix Architektů v kategorii rekonstrukce (2012).
Budou si stavby podobné?
Jen v tom, že půdorys tvoří kruh, a v uspořádání liturgického prostoru. Zastávám názor, že se tam setkává společenství lidí kolem obětního stolu, jako při poslední večeři Páně. Z toho vycházím. Ale kostel v Brně bude mít jiné světlo, rozmístění oken, věž, která v Sazovicích není. A ještě jedna podobnost. Dovnitř bude dopadat světlo zvenčí, ale okny nebude vidět okolní ruch a provoz. Vnitřní prostor má nabídnout ztišení, zklidnění člověka, který vejde.
Bude to váš pátý kostel v republice, poznala bych je?
Nejsem si úplně jistý. Ten první, ve Starém Zubří, jsem ještě dělal s mladickou expresí, takže je jiný, i když taky kruhový. V Šumné je sice obdélný, zase však odkazuje k románské architektuře. Tak nakonec možná ano.
Přijal byste zakázku, která by byla spojená s jinou vírou?
Je potřeba tomu rozumět. Třeba židovskou víru vnímám jako staršího bratra té své, takže na synagogu bych si troufnul. Ale u mešity si nejsem jistý. Měli jsme v ateliéru kolegu, který byl syrský muslim, a tak jsem se snažil utvořit si nějaký názor na islám. Vnímám tam spoustu společného, ale i mnoho různic, kterým jsem úplně neporozuměl.
Když se staví kostel, neplatí se anonymními dotacemi, ale penězi velmi konkrétních lidí, věřících. Není to odpovědnost, která svazuje?
Je obrovská, ale na druhou stranu, kdybych z toho měl strach, tak je to pro práci špatně. Spíš to cítím jako trému herce před divadelním vystoupením.
U kostela v Sazovicích jste musel obhajovat střídmou vnitřní výzdobu, co v Brně?
Můj původní návrh byl bez věže, ale farníci si ji hodně přáli, tak jsem ji přidal. Zpětně musím říct, že je to dobře, protože kostel bude vidět z více míst a věž bude sloužit i jako rozhledna pro lidi, kteří do něj nechodí. Bylo by skvělé, kdyby stavba oslovovala také lidi, kteří nejsou věřící. Přesně to má kostel dělat.
Kategorie Architektonický design,drobná architektura a výtvarné dílo v architektuře: Freedomek No. 001, autor: Marek Jan Štěpán /Atelier Štěpán, Investor: Freedomky s.r.o.
Architekt Marek Jan Štěpán* 1967 ve Frýdku–Místku V roce 1991 absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně, specializace novotvar v historickém prostředí a teorie architektury. Od roku 1997 vede Ateliér Štěpán společně s manželkou Vandou Štěpánovou. V letech 2006-2012 působil jako poradce kancléře prezidenta ve věcech architektury. Na Fakultě architektury VUT založil Laboratoř sakrálních prostorů. Zrekonstruoval řadu sakrálních objektů, například piaristický kostel v Litomyšli, postavil kostely ve Starém Zubří, v Šumné na Znojemsku, v Ostravě či v Sazovicích na Zlínsku. Je členem správní rady Nadačního fondu Svatovítských varhan. Vedle sakrálních staveb se věnuje i rekonstrukcím staveb (k nejproslulejším patří třeba Café Fara v Klentnici, za ni v roce 2012 získal Grand Prix architektů v kategorii rekonstrukce, českého architektonického „Oscara“), je autorem slavného minimalistického Freedomku, který získal řadu ocenění.  Brněnský architekt Marek Jan Štěpán. |
