1. Beton chudobu nevyřešil, osud sídliště uzavřela demolice
 |
V 50. letech minulého století běžela ve Státech rasová segregace na plné obrátky. To, jakou máte barvu pleti, rozhodovalo na jihu USA nejen o tom, na jakém místě smíte sedět v autobuse, anebo kam smí chodit vaše děti do školy. Černoši nebyli vítaní ani jako obyvatelé center měst. Proč? Nikdo z bílé majority nechtěl bydlet v poněkud „tmavém“ sousedství. Nízkopříjmové rodiny tak postupně vytvářely černošská ghetta a jejich přítomnost dál snižovala cenu okolních nemovitostí.
Proto si také na radnici v St. Louis ve státě Missouri mohli dovolit schválit plán na hromadný přesun černošského obyvatelstva do bloků nově stavěného sídliště. Celé se to navenek tvářilo jako výsostně chvályhodný sociální projekt, ale jediným cílem bylo napěchovat chudé do jednoho betonového sídliště. Vyčistit od nich město.
Jižák slaví padesát let. Pýcha socialismu začínala jako blátivé bludiště |
To sídliště se jmenovalo Pruitt Igoe, a tvořilo jej třiatřicet paneláků. Byť to byl projekt za 36 milionů dolarů a ve své době byl považován za „až příliš luxusní bydlení pro chudé“, lidumilné pohnutky za touhle realizací netřeba hledat. Slavný americký architekt Minoru Yamasaki sice chtěl vytvořit prostor pro lidskost a nabízel v původním návrhu odpočívárny, dílny, herny, komunitní jídelny, hřiště, prádelny a sušárny, parkovou zeleň i obchůdky. Ale radní to náležitě seškrtali.
Výsledkem byla masa stejně vysokých budov, která působila dojmem skalních stěn provrtaných tmavými jeskyněmi. Ve kterých už brzy začala úřadovat chudoba a zločin. Ukázalo se, že sestěhovat všechny nepřizpůsobivé obyvatele a dát je dohromady s lidmi nemajetnými pod jednu střechu, problémy města neřeší, ale naopak je vytváří.
Sídliště Pruitt Igoe bylo ve výsledku pro St. Louis horší než jakékoliv ghetto, a proto se radnice rozhodla celý tento hodně neúspěšný experiment v roce 1972 poslat k zemi.
