V nejbližším okolí chrámu Nejsvětějšího srdce Páně jsem strávila většinu života. Je pro mě středobodem vesmíru, nejen toho vinohradského, a je mi fuk, jak to zní - já ten vesmírný koráb připravený k odletu fakt miluju.
Na fakta mě v případě výrazného kostela na Jiřáku moc neužije. Nepřijdou mi totiž důležitá. Víc než vědomí znalosti, kolik měří chrámová loď nebo jak vysoká je věž, v níž jsou ty největší hodiny v Česku, ve mně tenhle svatostánek vyvolává emoce.
Fotogalerie |
Někdy bych o něm chtěla říct tolik věcí, až se začnu zalykat, protože nevím, co říci dřív. Jindy, když o něm mám třeba napsat, mi při pohledu na počet znaků stejně dochází, že nejlepší na pochopení toho, proč je kostel na Jiřáku tak výjimečný, nebudou nikdy žádná slova dost přesná.
Jak totiž popsat, že když tam sedím, cítím se jako zabalená v kašmírovém svetru? Asi by bylo jednodušší, kdybych místo sofistikovaného článku o sakrální architektuře z přelomu minulého století vás tam poslala na chvíli si sednout, a ano, smějte se, otevřít svá srdce. Zkusím vám vysvětlit, co na něm mám. Tak pojďte.
Čistota vs. přezdobený dort
Zhruba ve stejné době, kdy v Praze vznikal chrám Nejsvětějšího srdce Páně, moderní klenot sakrální architektury, se na kopci uprostřed Paříže rodila bazilika Sacré Coeur. Srovnejte tyhle dva bratříčky.
Na jedné straně najdete v nejlepším slova smyslu současný skvost inspirovaný Noemovou archou, na straně druhé přezdobený dort, který mísí byzantský a románský sloh a vypadá, jako by ho někdo sedm let zdobil šlehačkou.
Nechte si to o těch hruškách / jablkách od cesty, dejte si ty dva objekty na časovou osu těsně vedle sebe a zvesela si výskněte. Montmartre našim Vinohradům nesahá ani po kolena.
A proč na to upozorňuji rovnou v úvodu? Nejlépe to totiž dokumentuje jeho mimořádnost: zatímco gotické nebo barokní kostely jsou všude po světě tak nějak stejné (dobře, líp bude znít, že mají typické znaky svého slohu), pro sakrální architekturu, která vznikala v posledních sto letech, je naopak těžké najít nějaké pojítko. Zbývá možná trend doby - a vlastní cit. A pokud si dokážete odmyslet hrdost na to, že tenhle je náš, který vám jednoduše přijde lepší? No vidíte.
Jako doma. V jiných kostelech, hlavně těch gotických, cítím, jak na mě z vysokých tmavých klenutých stropů padají kromě mých i všechny ty „přes staletí viny“. Tady si připadám jako v obýváku. Přišla jsem zkrátka jen na kus řeči a poděkovat.
24/7
Nejjednodušší je přicházet k chrámu cestou ze Slavíkovy. Užijete si celou šíři stavby i nepopiratelnou eleganci. To můj první pohled byl každé ráno po celá léta ze strany z Laubovy ulice. Vstávám a ze svého okna vidím profil velmi úzké věže, vlastně nikterak vysoké. V létě lovím pohled na hnědé cihly přes listy vzrostlých stromů, v zimě na sebe jen tak rychle mrknem přes holé větve.
Krátce po třicítce jsem se z Vinohrad na pět let odstěhovala na druhý břeh Vltavy, pomýlení smyslů, promiň, kostelíčku. Zhruba po třech měsících, při první návštěvě Vinohrad, mi pouhý zvuk zvonu připomněl řád, který mi tolik chybí.
Když mám tenhle chrám na dosah, všechno v prostoru i čase se orientuje podle něj a vlastně úplně mimoděk. Je přítomen ve vaší mysli a život po jeho boku je snazší a přijatelnější.
Kostel byl i centrem světelné show:
V sedm ráno mi zvony z jeho věže odstartují den, v poledne jej dělí, v šest večer oznamují, že přichází čas se zklidnit. Své přátele naviguju podle toho, jestli jsou za kostelem, nebo před kostelem. Když sedím v některé z kaváren či vináren, říkám, že pohled je buď ke kostelu, nebo od kostela. Škola je před kostelem doprava, řezník za kostelem doleva. Tramvaje jezdí za kostelem, z metra vylezete pod kostelem.
A podobně bych mohla prosvištět i roční období: neodvolatelný nástup jara se pozná podle toho, že tráva kolem má tu nesnesitelně nastřelenou zelenou barvu. Horkost léta krotím ve stínu na lavičkách pod lipami. Na podzim neodolám tomu, abych si trošku nepokopala do šustícího listí opadaného ze sakur. A v zimě, když ještě náhodou napadne sníh, se celé místo tak nějak zvláštně, konejšivě ztlumí.
Soustřeďte se na světla a vitráže, v nichž najdete odkazy ke jménu chrámu, věnovanému srdci Ježíšovu.
Pojďte po detailech
Vstupní dveře jsou dost velké a těžké, aby vám naznačily, že vcházíte někam, kde jste fakt o dost menší, a to ve všech smyslech slova, ale zase se otevírají tak hladce, že víte, že i tak jste vítáni. Vstoupíte. První vjem? Vešli jste do svého obýváku. Na kostel nebo vlastně na jakýkoli chrám nezvykle nízký kazetový strop vás smíří, zve dál.
Sednete si, dřevěná lavice pod vámi správně vrzne, zahledíte se k oltáři. Jeden z mála Ježíšů, na které se vám chce dívat. Není zmučený, přibitý na kříž, spíš vás v typickém gestu zve do své zlaté náruče.
Nemusíte tyhle řádky číst s nějakým přehlubokým náboženským vytržením, prostě ho jen berte jako sochu, která vás už už objímá, ač jste se k ní ještě nerozběhli. Pod Ježíšem je z obou stran v pozoru připraveno šest českých patronů v nadživotní velikosti: dřevění strážci svatý Jan Nepomucký, svatá Anežka, svatý Vojtěch, svatý Václav, svatá Ludmila a svatý Prokop.
Fascinující na nich je, že v každou chvíli slunných dní na ně dopadají paprsky slunce, záleží jen na hodině, která určuje skrz okna pod střechou jejich úhel.
Když se ohlédnete nad a za sebe, uvidíte varhany, které zdola vypadají drobně, ale počkejte, jak vás rozechvějí, když si za ně sedne ten, kdo jim umí vdechnout život!
A kochat se hodno jest i světly, jsou v pravidelných rozestupech rozeseta po celé ploše stropu a vypadají přesně tak, jak by je navrhl Stanley Kubrick pro Vesmírnou odyseu 2001. (První otázka AZ kvízu, mohli se potkat Jože Plečnik a Stanley Kubrick? Mohli.) A až se dokocháte, zkuste si interiér obejít.
Sledujte linii každé spáry, opřete se o vyhřátou zeď, užijte si pohled na vitráže na protější stěně, a jestli jste tu sami, stoupněte si pod Stanleyho světlo, upřete oči do jeho děrování na spodní straně a zatočte se, pro stabilitu doporučuju roztáhnout ruce. Míhající se tečky na měděné kouli na pozadí kazetového stropu s pohybem, který jste si naposledy dopřáli jako malé dítě, to se štěstím tetelíte, ale samozřejmě jen pokud se nikdo nedívá.
Tajný vzkaz. V kryptě, kterou Jože Plečnik umístil do podzemní části kostela, jsou v místě oltáře použity úlomky z katedrály sv. Víta. Tu architekt v době výstavby kostela opravoval, a symbolicky tak Hrad a Vinohrady propojil.
Až se vám zase zklidní dech, pokračujte v korzu podél zdí. Pro změnu můžete zkusit prsty zapažené ruky brnkat přes cihly. Některé jsou ještě ostré, jiných se už dotýkaly stovky rukou před vámi. A vůbec nemějte pocit, že se nechováte dost důstojně. Bůh se na vás nezlobí a Plečnik by se spíš radoval.
Tohle místo je zkrátka především velmi intimní. Dovolíte tu své mysli na chvíli vypnout veškerou strojenou koženost. Můžete se tu soustředěně modlit, ale stejně dobře i bezmyšlenkovitě čučet. A přitažlivý je i pro současné mladé umělce. Naposledy jeho podobu krátkodobě ovlivnil výtvarník Martin Krajc svou instalací nad korunou Kristovou.
Testováno na lidech
Pokud se mi přes všechny ty emotivní výlevy nepodařilo vysvětlit, jak moc je tenhle objekt charizmatický, učiňte na sobě pokus: zkuste přejít náměstí Jiřího z Poděbrad a pak si přiznejte, kam jste se dívali - na okolní činžáky? Ne. Do výloh obchodů? Možná chvíli. Na něj? Většinu času.
