Fotogalerie: Vesnice Sar Aqa Seyyed, ztracená vysoko v íránském pohoří Zagros, je...

Vesnice Sar Aqa Seyyed, ztracená vysoko v íránském pohoří Zagros, je mistrovským dílem improvizované architektury. Domy tu rostou doslova jeden z druhého, střechy slouží současně i jako chodníky, dvorky i sušárny. Místní zde žijí v rytmu, který se od dob kočovníků téměř nezměnil.

Autor: visitiran

Vede sem jen klikatá nezpevněná cesta, která se z údolí podél rozvodněných řek šplhá do vysokých kopců. A po cestě nad soutěskami, z nichž vás mohou jímat závratě, ji uvidíte. Vesnici, nebo spíš osadu, která z dálky připomíná podivné mraveniště. Nebo spíš z bláta uplácaný dort. Bydlí v něm lidé.

Autor: Dadvar Rouhollah, Creative Commons

Íránská Sar Aqa Seyyed svou nezvyklou podobou zaujme už na první pohled. Překrývající se roviny domů na terasách vytvářejí neuvěřitelně chaotickou změť. Chvilku trvá, než se v tom zorientujete a pochopíte, že dvůr výše postaveného domu je tu vlastně střechou druhého domu pod ním.

Autor: Mehdi Nazeri, Creative Commons

Domy z nepálených cihel – mazlavé hlíny smíchané se slámou, sušené sluncem – jsou naskládané jeden nad druhým tak, že pokrývají celý svah. V kaskádách se tyto podivné stavby snášejí od vrcholu a příjezdové cesty, klesají až kamsi do údolí.

Autor: Jan Strmiska, Creative Commons

Zvláštní stavební kompozice, která trochu připomíná stupně amfiteátru, je vlastně geniální. Protože eliminuje potřebu ulic. Fungují tu jen úzké spojnice, průchody mezi těmi na sobě stojícími vrstvami. Jinak jsou tu střechy velmi praktickou náhradou chodníků.

Autor: babak_mehrafshar, Creative Commons

Na to, jak by takovou výstavbu ohodnotil statik, nebo jak se každé z těch stavení vyrovnává s erozí a deštěm, táním sněhu, je snad lepší se ani nevyptávat. Na klidu by to nikomu nepřidalo. Jisté je, že Sar Aqa Seyyed vlivům okolního prostředí zatím úspěšně odolává.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Základem stavební konstrukce jsou silné, až padesáticentimetrové nosné stěny. Na nich je usazen neméně silný strop, který je současně pochozí střechou, chodníkem a dvorem. Pro stavbu střechy je využito jednoduché trámoví, jinak jsou však domy postavené bez dřeva.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Charakteristickým rysem domů je minimum (až žádná) okna a úzké dveře za zvýšeným prahem. To proto, aby z místností uvnitř neunikalo ven teplo. Zimy tu umějí být krušné, za jasné zasněžené noci i kolem minus dvaceti stupňů. Silné stěny přesto dokážou mráz odizolovat.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

I když to tak zvenku nevypadá, průměrná domácnost v Sar Aqa Seyyed má čtyři pokoje.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Hned za vstupem se nachází „společenská“ místnost, která je ještě prosvětlená otevřenými dveřmi. Sedí se v ní na zemi, na kobercích. Volně pak navazuje na kuchyň nebo kuchyňský kout.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

Vybavení domácností je prosté, moderní vymoženosti si sem hledají cestu jen nesnadno. Nedá se však říct, že by místním ke spokojenosti po materiální stránce něco zásadního scházelo. Jsou do velké míry soběstační.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

Za prohřátou stěnou kuchyně, hlouběji do svahu, se nacházejí dva další pokoje. Obvykle pokoj dětí a ložnice rodičů. V zimě však často tráví rodina noc pohromadě v jedné místnosti. Ložnice je také někdy využívána jako pokoj pro hosty.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Rozloha jedné takové domácnosti? S průměry tu moc nepochodíme, protože stavení umějí překvapit tím, co se za jejich nenápadnou fasádou skrývá. Obvykle je to od 16 do 48 metrů čtverečních prostoru. Přes den stejně tráví většina obyvatel čas prací venku.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Není nic neobvyklého, když jsou – zvláště přes zimu – součástí domácnosti i hospodářská zvířata. Koneckonců, i ona „vyhřívají“ obytný prostor. A když do pohoří Zagros přijdou mrazy, neptáte se, odkud teplo pochází. Jste za něj rádi.

Autor: Dadvar Rouhollah, Creative Commons

Na mužích je, aby postavili dům. Kumšt stavebních postupů si předávají z generace na generaci.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Ovšem údržba nemovitostí, ať už nahazování hliněných omítek anebo vrstvení materiálu na střechu, to už je každodenní prací žen.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Kdy to všechno vzniklo? Tady se potýkáme s velkou neznámou. Některé zdroje hovoří o staletém stáří, jiné dokonce i o tisíciletích. Zdá se však, že přidávat léta si tato nevšední vesnice nejspíš začala až poté, co ji objevili zahraniční cestovatelé a internet.

Autor: visitiran

Pravděpodobně platí, že sama osada Sar Aqa Seyyed bude mít více než třísetleté stáří. Tehdy byla využívána jen sezonně, od jara do podzimu, jako sídlo zdejších pastevců a sběračů medu, kteří sem přicházeli z údolí a nížin. Trvale zasídlená, i přes zimní období, je jen posledních pár desetiletí.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

V letní sezoně sem přicházeli i kočovníci z etnika Bachtijárí. Jim vděčí obyvatelé Sar Aqa Seyyed za svůj ne zrovna typický dialekt, který je směsicí domorodých jazyků a perštiny. Jinak jméno celé osadě propůjčila blízkost svatyně Seyyeda Isy, potomka v pořadí sedmého šíitského imáma.

Autor: rasoolmojahedi

Osada v horách, na úpatí vrcholu Haft Tanan v pohoří Zagros, tak po staletí sloužila jako místo velmi čilé mezikulturní výměny. Kde se jedni sezonní obyvatelé, ti z údolí, od druhých sezonních obyvatel, kočovníků, vzájemně obohacovali jazykem i znalostmi.

Autor: babak_mehrafshar

K těm znalostem patřil například specifický proces tkaní koberců a ruční vyšívání dek; nové metody dobývání soli sušením z nedalekých slaných jezírek; výroba mouky mleté z pražených žaludů a kaštanů. A přechod od sběru medu od divokých včel k včelařství.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

S postupem času a rostoucí soběstačností místních vymizel důvod, proč osadu na zimu opouštět. A řada lidí, především seniorů, žen a dětí, se tu usadila nastálo. Ze Sar Aqa Seyyed tak vzniklo zvláštní bezpečné hájemství, ztracené daleko v horách.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

K tomu bezpečí a nejasnostem o vzniku a původu sídla přispívá extrémní izolace lokality. Od nejbližšího většího sídla je osada vzdálená sice „jen“ pětapadesát kilometrů – od hlavního města provincie pak 130 kilometrů – ale cesty až sem donedávna ještě nevedly.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

I nezpevněná, šotolinou vysypaná silnice, která sem vede dnes, je sjízdná až poté, co roztaje sníh. A dvoumetrové závěje tají jen pomalu. Proto byl v rámci restrukturalizace íránského venkova nedávno kus za Sar Aqa Seyyed vystavěn malý helipad. Ne že by jej tedy někdo využíval.

Autor: babak_mehrafshar, Creative Commons

Život je tu drsný, ale nelze mu upřít jisté kouzlo. Vše tu má ustálený řád a pravidelnost. Shánět palivové dřevo na zimu – zásobit se konzervovanými, nasušenými potravinami – tu musíte už od poloviny léta. Zdejší hory nepřipravenost neodpouštějí.

Autor: Pantea Nikzad, Creative Commons

Zatímco jiné takové izolované komunity a skanzenové vesničky mají tendenci spíše vymírat, Sar Aqa Seyyed se úspěšně rozrůstá. Za posledních dvacet let se tu počet obyvatel zvýšil o čtvrtinu, na 1 700 lidí. A přistavěno tu bylo skoro 180 domů. Dnes tu funguje na 380 domácností.

Autor: Farhad Safari, Creative Commons

Domy z nepálených cihel – mazlavé hlíny smíchané se slámou, sušené sluncem – jsou naskládané jeden nad druhým tak, že pokrývají celý svah. V kaskádách se tyto podivné stavby snášejí od vrcholu a příjezdové cesty, klesají až kamsi do údolí.

Zvláštní stavební kompozice, která trochu připomíná stupně amfiteátru, je vlastně geniální. Protože eliminuje potřebu ulic. Fungují tu jen úzké spojnice, průchody mezi těmi na sobě stojícími vrstvami. Jinak jsou tu střechy velmi praktickou náhradou chodníků.

Na to, jak by takovou výstavbu ohodnotil statik, nebo jak se každé z těch stavení vyrovnává s erozí a deštěm, táním sněhu, je snad lepší se ani nevyptávat. Na klidu by to nikomu nepřidalo. Jisté je, že Sar Aqa Seyyed vlivům okolního prostředí zatím úspěšně odolává.

Základem stavební konstrukce jsou silné, až padesáticentimetrové nosné stěny. Na nich je usazen neméně silný strop, který je současně pochozí střechou, chodníkem a dvorem. Pro stavbu střechy je využito jednoduché trámoví, jinak jsou však domy postavené bez dřeva.

Charakteristickým rysem domů je minimum (až žádná) okna a úzké dveře za zvýšeným prahem. To proto, aby z místností uvnitř neunikalo ven teplo. Zimy tu umějí být krušné, za jasné zasněžené noci i kolem minus dvaceti stupňů. Silné stěny přesto dokážou mráz odizolovat.

I když to tak zvenku nevypadá, průměrná domácnost v Sar Aqa Seyyed má čtyři pokoje.

Hned za vstupem se nachází „společenská“ místnost, která je ještě prosvětlená otevřenými dveřmi. Sedí se v ní na zemi, na kobercích. Volně pak navazuje na kuchyň nebo kuchyňský kout.

Vybavení domácností je prosté, moderní vymoženosti si sem hledají cestu jen nesnadno. Nedá se však říct, že by místním ke spokojenosti po materiální stránce něco zásadního scházelo. Jsou do velké míry soběstační.

Za prohřátou stěnou kuchyně, hlouběji do svahu, se nacházejí dva další pokoje. Obvykle pokoj dětí a ložnice rodičů. V zimě však často tráví rodina noc pohromadě v jedné místnosti. Ložnice je také někdy využívána jako pokoj pro hosty.

Rozloha jedné takové domácnosti? S průměry tu moc nepochodíme, protože stavení umějí překvapit tím, co se za jejich nenápadnou fasádou skrývá. Obvykle je to od 16 do 48 metrů čtverečních prostoru. Přes den stejně tráví většina obyvatel čas prací venku.

Není nic neobvyklého, když jsou – zvláště přes zimu – součástí domácnosti i hospodářská zvířata. Koneckonců, i ona „vyhřívají“ obytný prostor. A když do pohoří Zagros přijdou mrazy, neptáte se, odkud teplo pochází. Jste za něj rádi.

Na mužích je, aby postavili dům. Kumšt stavebních postupů si předávají z generace na generaci.

Ovšem údržba nemovitostí, ať už nahazování hliněných omítek anebo vrstvení materiálu na střechu, to už je každodenní prací žen.

Kdy to všechno vzniklo? Tady se potýkáme s velkou neznámou. Některé zdroje hovoří o staletém stáří, jiné dokonce i o tisíciletích. Zdá se však, že přidávat léta si tato nevšední vesnice nejspíš začala až poté, co ji objevili zahraniční cestovatelé a internet.

Osada v horách, na úpatí vrcholu Haft Tanan v pohoří Zagros, tak po staletí sloužila jako místo velmi čilé mezikulturní výměny. Kde se jedni sezonní obyvatelé, ti z údolí, od druhých sezonních obyvatel, kočovníků, vzájemně obohacovali jazykem i znalostmi.

K těm znalostem patřil například specifický proces tkaní koberců a ruční vyšívání dek; nové metody dobývání soli sušením z nedalekých slaných jezírek; výroba mouky mleté z pražených žaludů a kaštanů. A přechod od sběru medu od divokých včel k včelařství.

S postupem času a rostoucí soběstačností místních vymizel důvod, proč osadu na zimu opouštět. A řada lidí, především seniorů, žen a dětí, se tu usadila nastálo. Ze Sar Aqa Seyyed tak vzniklo zvláštní bezpečné hájemství, ztracené daleko v horách.

K tomu bezpečí a nejasnostem o vzniku a původu sídla přispívá extrémní izolace lokality. Od nejbližšího většího sídla je osada vzdálená sice „jen“ pětapadesát kilometrů – od hlavního města provincie pak 130 kilometrů – ale cesty až sem donedávna ještě nevedly.

Život je tu drsný, ale nelze mu upřít jisté kouzlo. Vše tu má ustálený řád a pravidelnost. Shánět palivové dřevo na zimu – zásobit se konzervovanými, nasušenými potravinami – tu musíte už od poloviny léta. Zdejší hory nepřipravenost neodpouštějí.

Vaše střecha je moje cesta. Neuvěřitelná vesnice popírá pravidla statiky