Čtvercovou parcelu na rohu ulic Na Poříčí a Zlatnická ve staré pražské čtvrti získali bratři Jan a Alois Kolářovi v roce 1912 a ihned se rozhodli vybudovat zde hotel.
Vybízela k tomu poloha pozemku. Poblíž tří významných nádraží, v centru a nadto měli zkušenosti s hoteliérstvím (vlastnili hotel Paříž u Obecního domu, který prodali). Projekt zadali architektovi a staviteli Jaroslavu Benediktovi, který na místě bývalého hostince U Černého orla za dva roky postavil luxusní sedmipodlažní hotel ve stylu geometrické secese.
Dva týdny po začátku první světové války přivítal první hosty a v ostrém provozu fungoval od 1. prosince 1914 až do současnosti. Výjimkou byla doba rekonstrukce mezi roky 2005 a 2007. Zahrál si i ve filmu Kristián a létající koblihy v kavárně zmiňuje i Zdeněk Jirotka v Saturninovi.
Zhmotnělá radost doby
Hotel Imperial a jeho restauraci navštěvovali Tomáš Garrigue Masaryk, Franz Kafka, Leoš Janáček a mnoho známých osobností první republiky, zahraniční hosté i obchodní cestující. Hotel nabízel 180 pokojů různých kategorií a apartmány, restauraci, kavárnu, salonky a v suterénu lidovou jídelnu, později vinárnu, jak bylo tehdy u podobných podniků obvyklé.
Hotel Imperial slaví 100 let |
Pokoje sice neměly vlastní sociální zařízení, i když v některých byly koupelny, ale telefon pro dálkové hovory a ústřední teplovodné topení byly součástí každého. Za druhé světové války si hotel oblíbili němečtí důstojníci, takže česká klientela ubývala. Po komunistickém převratu jej získaly odbory a využívaly jako Dům rekreace ROH hlavně pro zahraniční hosty. Po sametové revoluci fungoval vybydlený hotel jako levná ubytovna.
Budovu stále vlastní odbory, přesněji Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, která v roce 2001 rozhodla o kompletní rekonstrukci a navrácení k původnímu účelu. Téměř čtyři roky trvalo zpracování detailní projektové dokumentace, na které se podíleli architekti a památkáři.
Následně zakázku vyhrál a realizoval Metrostav - divize 9, se kterým spolupracoval i akademický sochař Vojtěch Pařík, odborník na restaurování keramiky v interiéru, jíž byl hotel plný. Rekonstrukce za 500 milionů korun probíhala pod přísným dohledem památkového úřadu. Co bylo jen trochu možné zachovat, se vrátilo na své původní místo. Celá budova hotelu je totiž národní kulturní památkou a dodnes tu dýchá atmosféra první poloviny 20. století.
V nájmu ji má česká společnost Special Tours Prague, která kavárnu pronajímá šéfkuchaři a podnikateli Zdeňkovi Pohlreichovi. Oproti začátku minulého století nabízí hotel Imperial pouze 126 pokojů ve čtyřech kategoriích v nejvyšším standardu.
V prostorách bývalé vinotéky funguje fitness a wellness centrum, které někteří hosté oceňují více. Původní účel místnosti zůstává patrný z obložení stěn zelenými keramickými dlaždicemi s plastikami hroznů a jinou vinařskou tematikou. Světlost prostoru dodává drobná bílá mozaika na stropě a falešná okna. Denní světlo imituje zářivka umístěná ve světlíku.
Budova hotelu Imperial se za celých sto let své existence téměř nezměnila.
Sklenku vína si hosté lépe vychutnají v prostorách Café Imperial s výhledem do ulice a oslnivou secesní keramickou výzdobou stěn a stropu. Vojtěch Pařík strávil v kavárně při restaurování dva roky.
„Neustále jsme objevovali nové detaily. Výzdoba nebyla udělaná náhodně, aby byla hezká, ale nesla v sobě odkaz doby, národní nadšení, slovanskou historii, víru v rostoucí blahobyt společnosti díky technickým objevům, otevírání se světu. Právě se objevily vykopávky v Egyptě, Mezopotámii a Řecku, z Prahy jezdil pravidelně Orient Express. Radost z nadcházejícího století, moderní umělecké styly i řemeslná zručnost, to vše se prolíná v interiéru kavárny Imperial. Veřejný prostor potřebuje libreto a hotel Imperial ho má,“ vysvětluje Vojtěch Pařík.
Dříve fungovala v přízemí restaurace i kavárna, dnes nabízí celodenní menu v podobě vytříbené české a mezinárodní kuchyně jen kavárna. Změnila se ještě jedna věc: cigaretu či doutník si tu už nezapálíte. Během devadesáti let zbarvily kouř a popílek bílou keramiku a mozaikový strop zcela došeda.
Rekonstrukce je unikátní nejen množstvím restaurátorských prací, ale i použitím moderních materiálů a konstrukčních řešení.
„Začali jsme je umývat rozpouštědlem a zjistili jsme, že původně byly bílé s majolikovou barevností žluté, modré a zelené. Prostor se nám pod rukama vyloupl do krásy,“ vzpomíná Vojtěch Pařík.
Kavárna přízemí hotelu dominuje. Tvoří ji dvě obdélníkové místnosti navazující na sebe v pravém úhlu tak, aby byl maximálně využit prostor do obou ulic a zároveň aby ze všech míst bylo možné dohlédnout na obou koncích na velké opět funkční elektrické hodiny v půlkruhových zdobených lunetách. Cestující si tak mohli být jistí, že nezmeškají svůj spoj.
Půdorys vějíře dělí bílé sloupořadí obložené plastickými dlaždicemi s výjevy z kultury české historie (v podhledech) i té světové (vykopávky, starodávné civilizace, orientální inspirace) propojené probíhající technickou revolucí. „Na dobové fotografii z roku 1918 byly objeveny původní, již nedochované lustry. Bylo rozhodnuto o výrobě jejich repliky. Stejně jako kdysi vyrůstají ze stropní mozaiky a dodávají jí plasticitu,“ vzpomíná Petr Kajer, vedoucí projektu rekonstrukce.
Do kavárny můžete vstoupit buď z rohu ulic přímo naproti baru, nebo přes hlavní vchod z ulice Na Poříčí přes dvojitou vstupní halu s velkolepými mozaikami a plastikami. Zádveří dominují lvi se slovanskými ženami v tógách, v druhé místnosti tvoří ženy sloupy a zdi zdobí drobné keramické plastiky a mozaiky se znakem a iniciálami majitele umístěné nade dveřmi.
Oslava radosti. Tvůrci chtěli vytvořit monumentální, ale opticky odlehčený prostor.
Kypré slovanské ženy zvou v první hale vchodu dál.
„Keramiku objednali vlastníci v rakovnické továrně Rako, protože chtěli výzdobu z materiálů trvalých, aby i jejich potomci mohli užívat jejich dílo v nezměněných barvách. Majitel Raka Emil Sommerschuh byl císařským dodavatelem kamen, ale neustále hledal nové směry a objevil i unikátní technologii reliéfních kachlů, vycházející z kachlů kamnářských. Vznikaly ve stejnou dobu jako dlaždice Antoniho Gaudího, ale jejich provedení je na mnohem vyšší úrovni,“ popisuje Vojtěch Pařík.
Zatímco dlaždice v kavárně navazují na italskou renesanční majoliku, výzdoba ve zbylé části hotelu míří do Orientu. Nejpatrnější je to v dnešním čtenářském salonku v bývalé hale. Na místě bronzové dámy s mušlí stávala recepce.
Půlkruhové výklenky s modrozlatou výmalbou skýtají klidné místo k posezení, drobné keramické dlaždice zobrazují zvířata a motivy ze starého Egypta. V prostoru současné recepce a lobby fungovala restaurace. Pravoúhlé vzory zůstaly v interiéru zachovány a v různých variacích se opakují na kobercích, velkých dřevěných dveřích, na skříních, ve výtahu i třeba na jídelním lístku.
Doplňují je secesní sochy, vitráže v oknech podél schodiště (litinové kubistické zábradlí je původní), zrcadla ve zlacených rámech a keramické mozaiky v přízemí ve veřejné části bývalého lobby, kavárny a vstupu. Všechny pokoje jsou vybaveny dřevěným nábytkem ve stylu art deco a kubismu, stěny zdobí umělecká díla. Atmosféru první republiky dotvářejí květinové motivy na stínítkách lamp a luxusních textiliích.
Prime bar. Vedle recepce v prostorách bývalé restaurace funguje od 15 hodin do jedné hodiny po půlnoci příjemný bar s pohodlnými křesílky a zajímavě řešeným osvětlením.
Historie se snoubí s moderním pohodlím. Všechny pokoje mají klimatizaci,
wi-fi a vyhřívanou podlahu v koupelně. Místo dlažby a obkladů české značky Rako zvolil interiérový architekt Ivo Nahálka robustní pákistánský mramor barvy červené, zelené a béžové. „Onyx je tvrdý průhledný kámen, dlaždice silné 1,5 cm řezali kameníci a vybrušovali spáry pod úhlem 45°, aby k sobě lícovaly,“ vysvětluje úskalí Petr Kajer.
Restaurátorské oříšky
Rekonstrukce je unikátní nejen množstvím restaurátorských prací, ale i použitím moderních materiálů a konstrukčních řešení. Ruch z ulice, kudy projíždějí auta i tramvaje, odcloňují speciální skla ve všech oknech, strop nad barem je uměle snížen a do mezipatra je vestavěno celé zázemí hotelu. Největším oříškem byl však mozaikový strop v kavárně.
„Původně železobetonový strop na trámečkovém bednění neměl potřebnou nosnost pro pět pater nad sebou, při rekonstrukci hrozilo, že se zřítí, a tím se nenávratně poškodí i cenná mozaika,“ vysvětluje Kajer.
Kvůli změně statiky tak bylo třeba změnit stropní konstrukci, což vyžadovalo úplně nové řešení. „Mozaiku nalepenou zespoda stropu jsme podepřeli gumovými podložkami a po dvoumetrových segmentech jsme trámovou konstrukci rozřezávali a postupně ji zesilovali karborundovými sika pásky, které jsme ještě obalili vatou, a posléze jsme strop zabetonovali. Trvalo to zhruba půl roku, ale nepoškodili jsme žádnou dlaždici,“ usmívá se vedoucí projektu Petr Kajer.
Cenná je i původní fasáda z umělého kamene. „Celou jsme ji museli čistit mořskými houbami, aby byla čistá a zároveň si zachovala patinu. Měď na okapy, parapety a střechy použitá před sto lety se časem zbarvila nazeleno a na fasádě zanechávala barevné stopy. Ty jsme museli vyčistit a zároveň sladit s okolím,“ vysvětluje další zajímavost Kajer.
