I když je rozlohou jen dvakrát větší než Praha, žije v něm téměř šestkrát víc obyvatel. Zasídlení tu dosahuje obtížně představitelných sedmi tisíc lidí na kilometr čtvereční, je to jedno z nejhustěji zabydlených sídel světa.
Na to, kam se všichni ti lidé vejdou, se zdá být snadná odpověď. Svou siluetou mrakodrapů nad Perlovou zátokou působí Hongkong už na pohled jako zázračné město budoucnosti. Výkladní skříň úspěchu Číny, jíž je od roku 1997 coby zvláštní administrativní oblast nedílnou součástí.
Jenže s chválou Číny, potažmo Hongkongu je vždycky trochu potíž. Ne vše, co tu je vidět a jeví se na první pohled zřejmé, ve skutečnosti funguje tak, jak si myslíme.
Jak tomu rozumět? Přiblížit si to můžeme na příkladu bezdomovectví. S ním se potýkají prakticky všechny metropole světa. V jedenáctimilionové aglomeraci Paříže žije na tři sta tisíc lidí bez domova, v šestimilionovém širším Berlíně takových nešťastníků napočítáte přes dvě stě tisíc.
 |
A jak si v této nelichotivé statistice stojí Hongkong, kolik bezdomovců tedy má? Odpověď překvapí. Nešťastníků bez střechy nad hlavou, kteří tu žijí na ulici, byste dnes v Hongkongu nenapočítali víc než osm stovek. Což zní naprosto fantasticky.
Navenek to podtrhuje úspěch tamních sociálních programů, poslouží to jako názorné potvrzení vysoké úrovně čínského blahobytu. V metropoli se vlastně všichni mají dobře a nikdo netrpí nouzí.
10. ledna 2021 |
Chtělo by se říct: „Mají peníze a podívejte, starají se o potřebné. Proto bezdomovce nemají.“ Vypadá to krásně, logicky, srozumitelně. Líbí se to. Pravda to ale není.
Hongkong totiž své nepřiznané „bezdomovce“ má. Jen na ně nenarazíte přímo na ulicích, nepospávají na lavičkách v parcích ani nestanují na chodnících. A byť formálně střechu nad hlavou mají, dokonce i své vlastní postele, v životních podmínkách si s bezdomovci z ostatních světových metropolí nezadají. Jsou totiž obyvateli lóngwū – klecových domů.
Bezdomovci, kteří neexistují
Kolik těch podivných bezdomovců, kteří mají střechu nad hlavou, vlastně je? V porovnání s počtem všech obyvatel Hongkongu vlastně o dost víc, než kolik je bezdomovců v Berlíně. A zatímco v Německu se ne zrovna úspěšně, ale přece jen trochu snaží populaci lidí bez domova umenšovat, v čínském Hongkongu populace obyvatel klecových domů nezadržitelně narůstá.
V devadesátých letech jich byly tisíce, kolem přelomu milénia desetitisíce. A nyní jich už je čtvrt milionu. Každý třicátý obyvatel čínského města zázraků, přebohatého Hongkongu, dnes bydlí v extrémních podmínkách klecových domů. Nebo též v kójích, obytných rakvích, soukromých krabicích. Zkrátka v „apartmánech“ o velikosti postele.
Stěžujete si na své bydlení? Podívejte se, jak žijí lidé v Číně |
Takový apartmán má obvykle 170 centimetrů na délku a 60 na šířku. A prakticky nezahrnuje nic moc jiného než lůžko a poličku, krabici na cennosti nebo nejnutnější šatstvo svého obyvatele.
Zpravidla bývá prostor takové obytné postele po obvodu vymezen pletivem, překližkovou deskou nebo mřížemi. To proto, aby se interiér dal snadno uzavřít dvířky a visacím zámkem. Obyvatel klecového domu tak chrání před sousedy svůj velmi skromný majetek. Luxusem je pro něj druhý pár bot nebo bunda. Nic víc se sem už nevejde.
K ochraně soukromí si pak dozdobí stěny svého obydlí plakáty, kartonovými krabicemi nebo kusy látky, aby v těch klaustrofobických podmínkách vytvořil iluzi skutečných stěn. A tím možná přesvědčil sám sebe o tom, že vlastní víc než tuto jedinou postel.
Což je ale dost těžké. Hongkongské lóngwū jsou naskládány i ve třech vrstvách nad sebou a společně s desítkami dalších se nachází v jedné stísněné, často nevětrané místnosti bez oken. O cirkulaci vzduchu se stará chatrná klimatizace, svítí se žárovkou. Slyšet je tu každé vrznutí, vydechnutí i sten.
Lidé tu k sobě skutečně mají blíž, ale ne tak, jak by asi bylo chtěné. V jednom prostoru-bytu o 46 metrech čtverečních je tak možné ubytovat v klecových bytech i třicet lidí najednou. Toaletu a sprchu sdílí společně s dalšími takovými byty na chodbě.
Velké věžáky ve čtvrtích jako Sham Shui Po, Mong Kok, To Kwa Wan a Tai Kok Tsui jsou takových bytů s mikro apartmány plné. Turisté o nich nevědí a Čína se s jejich existencí pochopitelně nechlubí. Protože tato nepřiznaná skutečnost už nevykresluje její úspěch, ale naopak naprosté selhání sociálního systému.
Bydlíme ve 22. patře, když nejede výtah, je to výzva, píše Karel z Číny |
Socialistický ráj? Bydlení pro každého!
Kdo jsou lidé, kteří lóngwū obývají? Velmi obecně řečeno ti, kteří si nemohou dovolit platit opravdu vysoké nájmy v „normálních“ bytech.
Byt o čtyřiceti metrech čtverečních tu v přepočtu pod dvanáct milionů korun neseženete; a měsíční nájem za mnohem skromnější garsonku nebo 1+kk s pětadvaceti metry čtverečními se běžně pohybuje v přepočtu od 32 tisíc do 55 tisíc korun.
Jsou to sumy, které jsou hraniční i pro dobře placené manažery velkých firem. Běžně si je lidé nemohou dovolit. Desetina obyvatel metropole vydělává méně než v přepočtu deset tisíc korun měsíčně. Zatímco město navenek úspěšně bohatne, polovina obyvatel balancuje na hranici bídy.
Do nuzných klecových apartmánů se pak uchylují právě tihle „méně šťastní“. Nebohatí, neslavní a ekonomicky neproduktivní.
Ti, kteří do Hongkongu přišli hledat výnosné zaměstnání, ale na trhu práce neuspěli. Ti, kteří sotva vystačí s příjmy. Nekvalifikované pracovní síly, námezdní dělníci. Ti, které živí výpomoc v kuchyni, servis, služby, údržba.
Rovněž lidé starší, které už nikdo v Hongkongu nezaměstná, a přestárlí, o které se nikdo nepostará. Šance, že ve velkém městě natrefíte na volné místo v domově důchodců, je totiž blízká výhře v loterii.
Také tu bydlí nezletilí a mladí, kteří se musí starat sami o sebe. Dále ti, kteří onemocněli a nemohou si dovolit platit svou léčbu současně s náklady na bydlení.
Čínský dům snů: venkovské stavení doplnila část s příměsí Západu |
Samozřejmě se k obyvatelům počítají i lidé duševně nemocní, psychicky nebo fyzicky postižení, hendikepovaní. A rovněž hazardní hráči a drogově závislí. Je to velmi pestrá směska ztracených existencí, na něž neonovými světly prozářená metropole u Perlové zátoky pozapomněla.
Ne tedy zcela. Všichni ti nešťastníci pobírají ze sociálního programu čínské vlády příspěvek na bydlení.
S tím, že nájem lóngwū, klecového apartmánu nebo „postele v krabici“, s výměrou 1,1 až 1,6 metru, přijde v přepočtu měsíčně na 7 500 korun. Ty peníze, které na příspěvcích dostanou, pak sotva postačí na pokrytí takového bydlení. Je to dost jen na to, aby „bydleli“. Aspoň tedy papírově, a tudíž se formálně nepočítali mezi bezdomovce potulující se po ulicích.
Ano, počty bezdomovců jsou v lidnatém Hongkongu skutečně minimální a socialisticky smýšlející čínská vláda na tom ráda před světem demonstruje, jak se o své občany umí postarat. Že je to jen díky praxi extrémně minimalistických lóngwū, klecových apartmánů, si už ovšem Čína nechává pro sebe.
