Architekt Piano, narozený 15. září 1937, dokáže své stavby začlenit organicky do prostoru tak, aby nerušily krajinu, ale splynuly s ní, a aby se v nich lidé cítili dobře.
S Pianem je spojena především pozoruhodná stavba Centre Pompidou, která stojí v centru Paříže nedaleko radnice. Okolní zástavbu převyšuje nejen svojí velikostí (délka 166 metrů, šířka 60 metrů a výška 42 metrů), ale hlavně architektonickým pojetím.
Centre Pompidou: projekt Piana a Rogerse okamžitě vyvolal vášnivou polemiku, která se táhla několik roků. Došlo dokonce i k soudnímu procesu. Obdobně jako při stavbě Eiffelovy věže nadávky jen pršely...
Jde o moderní palác ze skla a oceli ve stylu architektury hi-tech. Většina infrastruktury budovy neboli různé rozvody a vzduchotechnika jsou vedeny vně a nijak zakryté. Naopak jsou dokonce barevně zvýrazněné.
V prosinci 1969 se prezident Georges Pompidou rozhodl vytvořit muzeum moderního umění. Chtěl, aby bylo přístupné co největšímu počtu lidí.
Na stavbu byl vyhlášen mezinárodní konkurz, v němž zvítězili tehdy dva mladí neznámí architekti, navíc cizinci. Projekt italského architekta Renza Piana a Brita lorda Richarda Rogerse, spolupracujících s Gianfrancem Franchinim, byl schválen v roce 1971. Autorsky se na něm podílel i architekt Jan Kaplický.
„Pokaždé, když jsme slyšeli o kultuře, bylo nám s Richardem blivno. Měli jsme dojem, že jsme na hony vzdáleni typu této nafouklé soutěže, atmosféře okázalé události, která ji obklopovala,“ vzpomíná Renzo Piano. „A odpověděli jsme jako správní uličníci, prostě jsme si na zkoušející troufli udělat dlouhý nos.“
Projekt Piana a Rogerse okamžitě vyvolal vášnivou polemiku, která se táhla několik roků. Došlo dokonce i k soudnímu procesu. Obdobně jako při stavbě Eiffelovy věže nadávky jen pršely: ropná rafinérie, pompidouleum, hangár, kupa šrotu, katedrála potrubí, urážka dobrého vkusu.
Na seznamu děl Renza Piana figuruje od té doby celá řada dalších kulturních institucí, muzeí a knihoven. Sen ze sci-fi příběhů připomíná jeho terminál mezinárodního letiště Kansai v japonské Ósace z roku 1994.
Z novějších staveb je zajímavé Vědeckotechnické centrum v nizozemském Amsterodamu (1997), které připomíná příď obrovského nakloněného korábu, nebo i snové budovy Kulturního centra Jean-Marie Tjibaou na Nové Kaledonii v Noumei (1998).
V roce 2007 byla v New Yorku dokončena jeho 52patrová výšková budova New York Times. Pro Londýn zase Renzo navrhl výraznou špičatou budovu London Bridge Town Skyscraper, přezdívanou Střep (The Shard) a dokončenou v roce 2013.
Paul Klee Zentrum - toto muzeum navrhl italský architekt Renzo Piano v Bernu ve Švýcarsku.
U této stavby se nechal inspirovat popisem Londýna 18. století od italského malíře Canaletta. Podle něho byla metropole plochým městem, z něhož vystupovaly špičky kostelních věží.
Shard měl kromě obdivovatelů i řadu odpůrců. Například princ Charles, který se snaží do architektury aktivně zasahovat, prohlásil, že „Londýn se zřejmě mění v absurdní piknikový stůl“.
„Už tu máme obří okurku, teď to vypadá, že budeme mít ohromnou slánku,“ poznamenal před šesti lety o nově vznikajícím mrakodrapu dokončeném v roce 2012. Narážel tak na další známou výškovou stavbu v Londýně, jíž se přezdívá Gerkhin, tedy okurka.
