Do Prahy přišel žák vídeňského profesora Otty Wagnera už před první světovou válkou vyučovat architekturu a získal si dobré jméno. Po vzniku republiky se pak stalo Plečnikovým úkolem naplnit Masarykův požadavek a „hrad monarchistický přeměnit na hrad demokratický“.
Plečnik si s prezidentem-osvoboditelem velmi dobře rozuměl, Masaryk v něho měl plnou důvěru a svěřil mu tak nejen úpravy od Rudolfa II. zanedbávaného Pražského hradu, ale také své oblíbené rezidence v Lánech.
Hrad podle Plečnika
Masarykův včelín v produkční zahradě vznikl podle návrhu architekta Josipa Plečnika
Na Pražském hradě začal Plečnik na samém počátku 20. let citlivými změnami Jižních zahrad, ke kterým jej doporučil Spolek výtvarných umělců Mánes poté, co zkrachovala vypsaná soutěž na jejich úpravu.
Střídmé, ale zároveň noblesní řešení respektující hradního genia loci otevřelo Josipu Plečnikovi cestu k dalším zakázkám pro prezidentskou kancelář, za které přitom nikdy nepřijal žádný honorář. Tvrdil totiž, že samotný úkol pro něho představuje největší poctu.
Na Masarykův návrh se pak Plečnik stal oficiálním hradním architektem, ve stejné době byl ale také jmenován profesorem architektury na nově založené univerzitě v Lublani, a svůj zájem tak musel dělit mezi obě města. Návrhy pro Pražský hrad většinou vytvářel ve Slovinsku a dohledem nad jejich prováděním pověřil svého žáka Ottu Rothmayera. Přesto se ale Plečnik nevzdával osobního dohledu a v létě pravidelně přijížděl do Prahy, kde se na vlastní oči kontroloval vykonanou práci.
Stopy po téměř patnáctileté společné práci obou architektů jsou na Pražském hradě k vidění dodnes, často byly citlivě obnoveny po roce 1989. Podle Plečnikových plánů byla upravena zahrada Na Baště nebo tři ze čtyř hradních nádvoří, navrhl také Masarykovu vyhlídku s vinicí na severní hraně Jeleního příkopu.
Projektoval i interiér Sloupové síně v severním hradním křídle, byt prezidenta Masaryka v Novém královském paláci nebo úpravy prezidentovy venkovské rezidence na zámku v Lánech.
Skvost pro UNESCO
Snaha o urbanistické úpravy širšího okolí Hradu ale Josipu Plečnikovi nevyšla, hlavně kvůli odporu klubu Za starou Prahu a Antonína Engela, autora urbanistické koncepcí nových Dejvic. Výrazně ale ovlivnil tvář města na druhém konci Prahy, na Vinohradech, kde podle jeho plánů vyrostl mezi roky 1928 a 1932 kostel Nejsvětějšího Srdce Páně.
Moderní stavba připomínající antické chrámy je dnes národní kulturní památkou a uchází se i o zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Více o tomto kostele zde.
Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad je dílem významného slovinského architekta Josipa Plečnika.
Plečnikova pražská mise skončila v polovině 30. let, když se stále častěji stával terčem nacionalisticky zabarvených útoků. V novinách se například objevovaly články o „cizákovi ničícím posvátné sídlo českých králů“ a Plečnik, kterému chřadnoucí prezident Masaryk už nemohl poskytovat potřebnou podporu, nakonec zůstal doma v Lublani. Neslavný konec pražského působení přitom tak trochu připomíná jeho odchod z Vídně do Prahy o čtvrt století dříve.
Vídeň i Lublaň
Nadaný architekt na sebe po absolutoriu vídeňské umělecké akademie upozornil monumentálním Zacherlovým palácem, dokončeným roku 1905. Budova s železobetonovou konstrukcí bývá označována za jednu z prvních moderních staveb Vídně.
O šest let později ale u konzervativní veřejnosti, ke které se řadil i císař František Josef I., narazil se stroze pojatým kostelem sv. Ducha na Ottakringu. Rád tak přijal nabídku spolužáka Jana Kotěry, který mu zprostředkoval profesorské místo v Praze.
Slavné Trojmostí architekta Plečnika a v pozadí promenáda, kde se konají trhy - lepší čerstvé ovoce, zeleninu, ryby a plody moře jinde neseženete.
Poslední dvě dekády svého plodného života strávil Plečnik v Lublani, kde nejenom vybudoval školu architektury, ale především výrazně ovlivnil urbanistické řešení města.
Plečnikovo dílo bylo po ovšem dlouhá léta ve stínu slavnějších kolegů, jakými byli například Le Corbusier, Mies van der Rohe či Alvar Aalto.
Obrat ve vnímání jeho díla přinesla výstava uspořádaná v roce 1986 kulturním centrem George Pompidoua v Paříži, která zmapovala jeho práci a objevila ho širší veřejnosti.
Architekt Josip Plečnik*1. 1872 v Lublani, zemřel 7. ledna 1957 také v Lublani. Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostal na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlářství a příbuzné obory, od dětství totiž rád kreslil. Nečekaná smrt jeho otce ho přivedla k architektuře – podle názoru matky a staršího bratra byl příliš mladý, aby mohl dílnu převzít. A tak se mohl stát světoznámým architektem. Koncem roku 1920 byl jmenován profesorem architektury na nově založené universitě v Lublani. K nejvýznamnějším dílům tohoto otce moderny, náležejícího ke generaci Jana Kotěry, Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose patří: Langerova vila (1901) ve Vídni, Zacherlův palác (1905), kašna Karla Boromejského (1906), kostel sv. Ducha (1910–1913), Pražský hrad: rekonstrukce I. a III. nádvoří, návrh Jižních zahrad, úpravy a doplnění interiérů (1920–34), kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech (1928–32), úprava interiérů a parku prezidentova zámku v Lánech (1922- 23, 1929). Dále projekty a urbanistické studie rodné Lublaně, jejíž podobu významně ovlivnil (plán regulace města (1928–29): Trojmostí (1929–1932), park Tivoli (1931), kostel sv. Cyrila a Metoděje (1933–34), Kněžský seminář (1936–1941), Národní knihovna (1936–1941), přestavba domu (včetně interiéru) rodiny Prelovšeků (1932–33) nebo letní divadlo Križanke (1952–56), Zdroj: Wikipedia  Archiktekt Josip Plečnik v roce 1894  Archiktekt Jože Plečnik v roce 1933 |
