Exprimátor Svoboda chtěl zbourat největší stavbu slavného architekta

Respektovaný i odsuzovaný. Jen málokterý český architekt vyvolává dodnes tolik emocí kvůli svým dílům. Stačí jmenovat dvě z nich: Federální shromáždění a Nová scéna Národního divadla. Architekt Karel Prager, proslulý používáním nových materiálů a technologií, by se 24. srpna dožil devadesáti let.

Architekt Prager se velmi brzy vydal hledat nový výraz architektury, který by byl v souladu s novými stavebními materiály, technikami a technologiemi.

Svou kariéru začal v období historizující architektury padesátých let, kdy se věnoval především obytným domům v Ostravě, Strakonicích, Praze a Otrokovicích, kde byl spolu s Karlem Janů autorem experimentálního domu, jenž poprvé použil částečnou prefabrikaci.

Makromolekulární ústav na Petřinách v Praze (1958–1964)

Jak to myslí, předvedl na přelomu 50. a 60. let na stavbě Ústavu makromolekulární chemie v Praze, kde poprvé v tehdejším Československu použil z jeho iniciativy vyrobenou lehkou závěsovou fasádu ze skla.

Karel Prager

Významný český architekt se narodil v roce 1923 v Kroměříži. V sedmasedmdesáti mu selhalo srdce (31. 5. 2001), když chystal v Praze svou celoživotní výstavu.

Byl jednou z nejvýznamnějších postav české architektury druhé poloviny dvacátého století, představitel technologické moderny, autor mnoha významných staveb nejrozmanitějšího druhu, které navrhoval především pro Prahu.

Jeho největší stavbou je objekt bývalého Federálního shromáždění (dnes nová budova Národního muzea u Václavského náměstí v Praze). Bohuslav Svoboda, bývalý primátor Prahy, připustil v roce 2011, že by se v rámci plánované proměny Václavského náměstí mohla zbourat moderní část stavby, že je to nápad skupiny architektů. Ti však jaksi zapomněli, že jde o kulturní památku (více zde). 

Stavba přitom přinesla v uvolnění druhé poloviny 60. let do centra Prahy architekturu svrchovaně moderní a velkorysou, nabitou technologickými novinkami, které znamenaly zcela nové možnosti pro architektonický koncept, a zároveň propojenou s výtvarnými díly podle konceptu středověké umělecké "hutě".

Neméně zajímavý a neméně kontroverzní je i jeho soubor budov pro projektanty v sousedství Emauzského kláštera, obojí dokončeno v první polovině 70. let.

Normalizační léta jeho dalším realizacím příliš nepřála; pracoval především na velkých (nerealizovaných) vizích a urbanistických projektech, kreslil například takzvané superstruktury pro Košíře, přestavbu území Karlína-Těšnova či přestavbu Smíchova.

Až na začátku 80. let se veřejnosti připomněl budovou Nové scény Národního divadla, jejíž neobvyklý skleněný plášť vznikl ve spolupráci se špičkovými sklářskými výtvarníky Jaroslavou Brychtovou a Stanislavem Libenským.

Po roce 1989 se překvapivě věnoval rekonstrukcím. První bylo Rudolfinum, které navzdory požadavkům investora vrátil k původní funkci koncertní síně a galerie výtvarného umění, dalším pak dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici.

Jednou z jeho posledních prací je nevelký obytný soubor U Kříže v Jinonicích, kde ukázal svou představu o moderní, ale přívětivé obytné architektuře, přitom dobře propojenou s novým objektem Univerzity Karlovy.

Dvorana rekonstruovaného Rudolfina (1990–1992)

Obytný soubor U Kříze v Praze-Jinonicích (1996–1999)

Kromě toho se po celou dobu svého tvůrčího života účastnil soutěží doma i v zahraničí (sám uváděl, že jich obeslal přibližně 150). Poslední soutěžní návrh zpracoval ještě v roce 2001.

Jeho osobnost i dílo vzbuzuje dodnes protichůdné reakce, ale i jeho největší kritici oceňují jeho manažerské schopnosti, díky nimž prosadil v krušných podmínkách socialistické ekonomiky realizaci svých patentů a technologických inovací.

K jeho nedožitým narozeninám připravuje strážkyně Pragerova odkazu architektka Radomíra Sedláková výstavu pro Národní galerii v Praze. Na podzim také vyjde v Nakladatelství Titanic velká reprezentativní monografie.

Národní muzeum zve k prohlídce bývalého Federálního shromáždění:

O autorce článku

Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.
Absolventka Stavební fakulty ČVUT v Praze, obor architektura, v roce 1977 ukončila jednooborové postgraduální studium estetiky na FF UK. Do roku 1984 pracovala v Kabinetu teorie architektury VÚVA a věnovala se metodologii hodnocení architektonických děl, od roku 1985 pracovala v Národní galerii v Praze, kde založila a spravuje sbírku architektury.

Řadu let přednášela dějiny architektury na několika fakultách architektury českých i slovenských vysokých škol, připravila desítky výstav o české architektuře a architektech 20. století. Publikovala nesčetně statí o architektuře 2. poloviny 20. století (například v MF Dnes, Hospodářských novinách, Právu, Československém architektovi, Architektuře ČSR, Architektovi), napsala a spolupracovala na přípravě několika knih, mimo jiné Prague  architecture  guide  (Hatje  Verlag - Arsenale Editrice), Obrázky z pražské architektury (Existencialia), Stavební slohy v Česku (Vašut), 20. století české architektury (Titanic - Grada).

Od roku 1993 (s výjimkou roku 1997) je předsedkyní soutěže Stavba roku, pracuje v porotě soutěže Wienerberger.