Počet stálých obyvatel se zde blíží jednomu milionu. Většina z nich je mrtvých. Na čtyřiapadesáti hektarech hřbitova Cementerio del Norte, největšího hřbitova filipínské Manily, se totiž pohřbívá už od roku 1904. K populaci zesnulých tu ovšem patří i lidé živí. Mezi náhrobky jich tu bydlí tisíce.

Autor: Profimedia.cz

Třímetrová cihlová zeď, vymezující smuteční areál, navazuje na rušnou ulici Andrés Bonifacio Avenue, která vede dalšími dvěma hřbitovy. Padesátihektarovou Zahradou smrti a zdejším druhým nejstarším hřbitovem, čínským. S pietní atmosférou se tu dnes ale nesetkáte. Na manilských hřbitovech je živo.

Autor: Profimedia.cz

Začalo to už v 50. letech minulého století, kdy se na místa posledního odpočinku nejbohatších obyvatel Manily začali stahovat ti nejchudší z místních. Lidé bez domova. Za zdmi hřbitovů nalezli klid a pokoj. Relativní bezpečí před kriminalitou a násilím, které ve slumech na předměstí bují.

Autor: Profimedia.cz

Obživou těch prvních bezdomovců, kteří se před desítkami let začali přesouvat na Cementerio del Norte, byla žebrota. Po pohřbech totiž patří k dobrým zvykům truchlících obdarovat potřebné. A tady denně dochází k 50–80 smutečním obřadům za den. Pro závislé na almužnách to byl zlatý důl.

Autor: Profimedia.cz

Aby si včas dokázali zabrat ta nejperspektivnější místa k žebrání, hned za branou hřbitovního areálu, naučili se sem bezdomovci chodit už večer předem. A netrvalo dlouho, aby se tu zabydleli nastálo. Když vám nevadí těsné sousedství nebožtíků, špatné bydlení to vlastně není.

Autor: Profimedia.cz

Mezi řadami hrobů panuje stín, mramorové náhrobky za tropické noci příjemně chladí. Mrtví, na rozdíl od živých za hřbitovní zdí, nikomu neubližují. A když přišlo období dešťů, schovávali se lidé bez domova přímo do rodinných hrobek.

Autor: Profimedia.cz

Navzdory očekávání to pozůstalí nenesli až tak nelibě, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mezi bezdomovci a živými majiteli hrobových míst postupně vznikaly první nepsané dohody. Bezdomovci tu například, výměnou za péči o hrobku a hroby v okolí, mohli setrvávat. Bez konfliktů.

Autor: Profimedia.cz

Ti první bezdomovci, kteří se takhle na Cementerio del Norte usadili nastálo, se stali neoficiálními správci, údržbáři. Jeden každý se staral o několik desítek hrobů. Udržoval čistotu, pořádek. Pietní charakter místa. Výměnou za to, že v nějaké opuštěné hrobce poblíž mohl složit hlavu.

Autor: Profimedia.cz

Je to dohoda o protislužbě. Oni vymění vodu ve vázách, uhrabou pěšinku v písku, zbaví náhrobek ptačího trusu. Taky mohou pomoct vykopat hrob nebo přenést rakev. Zkrátka, postarají se o vaše zesnulé, když vy právě nemůžete.

Autor: Profimedia.cz

Další generace bezdomovců, které se na Cementerio del Norte začaly zabydlovat později, už smýšlely víc ekonomicky. Nabízí kvalifikovanější služby. Jsou to kameníci, tesaři, písmomalíři. Výrobci a prodejci svíček či smutečních věnců. A též ti, kteří truchlícím pozůstalým mohou nabídnout občerstvení.

Autor: Profimedia.cz

Na hřbitově začala vznikat regulérní rychlá občerstvení, prodejny nudlí sari-sari a pohřební bistra, ve kterých vám uvaří kávu nebo nalijí skleničku něčeho ostřejšího. Pořídíte tu i sladkosti, konzervované sardinky, balíčky instantních nudlí nebo třeba předplacené karty do mobilních telefonů.

Autor: Profimedia.cz

To prazvláštní provozní zázemí největšího manilského hřbitova už samozřejmě moc nepřipomínalo někdejší smuteční areál. Už tu nežili jednotliví bezdomovci, ale sestěhovaly se sem celé rodiny. Cementerio del Norte, kdysi určené mrtvým, se stalo domovem živých.

Autor: Profimedia.cz

Počet rodin, které tu dnes žijí, je velmi volně odhadován na 1 800. Dohromady by snad mělo jít asi o 16 000 lidí. V hrobkách, kolumbáriích a rodinných mauzoleích se už vyloženě zabydleli. Ze hřbitova se stala svébytná komunita.

Autor: Profimedia.cz

Na Cementerio del Norte narazíte na dílny, opravny. Nakoupíte tu dřevěné uhlí v pytlích. Na chodníčcích se montují kola, motorky a mopedy. A navzdory citelnému nedostatku vody tu je i provozuschopná prádelna. Na kbelíky se špinavým prádlem z výšky trpitelsky shlíží sádrový Kristus.

Autor: Profimedia.cz

Je to špatné? Zavrženíhodné? Lidé, kteří teď největší manilský hřbitov obývají, to tak nevnímají. Mezi žulovými náhrobky nalezli místo, kde mohou konečně bezpečně žít s celou rodinou a relativně poctivě si vydělávat na živobytí. S jejich dosavadní existencí ve slumech je to neporovnatelné.

Autor: Profimedia.cz

Jaké problémy lidé „z města mezi náhrobky“ řeší nejčastěji? Na hřbitově panuje nedostatek pitné i jakékoli jiné vody. Přece jen, při plánování vodovodního řadu se nepočítalo s tím, že areál bude zásobovat šestnáct tisíc živých.

Autor: Profimedia.cz

Dalším zádrhelem jsou odpady. Provoz hřbitova počítá s kontejnery na smuteční věnce, ale ne s klasickým komunálním odpadem, který populace živých vyprodukuje. Z nepořádku vzniká nepříjemné tření s úřady, a prohlubuje to nejistotu o osudu Cementerio del Norte.

Autor: Profimedia.cz

Je to pevná střecha nad hlavou. A šance na mnohem důstojnější bydlení, než by si mohli dovolit mezi živými. Lidé z Cementerio del Norte se například chlubí tím, že vydělají dost na to, aby jejich děti mohly chodit do školy. To se v Manile každému nepoštěstí.

Autor: Profimedia.cz

Rodinné mauzoleum tu málokdy připomíná místo posledního odpočinku. Za těžkou kovovou mříží bývá rozložená matrace, na provaze visí vyprané oblečení, v rohu stojí plastové barely s vodou a vedle svíček se nabíjí mobilní telefon. Tam, kde kdysi truchlili pozůstalí, dnes děti píší domácí úkoly.

Autor: Profimedia.cz

Děti tu běhají mezi náhrobky stejně samozřejmě jako jejich vrstevníci na hřištích u sídlišť. Hrají si na schovávanou, jezdí na kole po hřbitovních cestách a mrtvé dávno přestaly vnímat jako něco výjimečného. Jsou to jednoduše jejich tiší sousedé.

Autor: Profimedia.cz

Zdálky doléhá rachot dopravy z Andrés Bonifacio Avenue. Mezi hrobkami kokrhají kohouti, štěkají psi, z tranzistorového rádia se line popová hudba a jen občas ticho přeruší zvuk pohřebního zvonu nebo zpěv během smutečního obřadu.

Autor: Profimedia.cz

Zvenčí vypadá Cementerio del Norte jako obří město mrtvých, obehnané třímetrovou hradbou. Stačí ale projít branou a člověk zjistí, že si sem život našel cestu. Lidé tu žijí mezi náhrobky, jsou obyvateli hrobek. Působí to absurdním dojmem. Ale pro místní je tohle prostě domov.

Autor: Profimedia.cz

Žít s mrtvými není zase tak zlé. Po živých nájemnících hrobek nic nechtějí. Ve slumech, které ovládají zločinecké syndikáty a násilí je každodenní součástí dne, by to bylo mnohem horší. Mezi nebožtíky je živým lépe.

Autor: Profimedia.cz

Na hřbitově Cementerio del Norte v Manile žijí tisíce obyvatel