„Toto setkání mi připadá zvláštní a asymetrické. Vajíčko jakožto největší buňka lidského těla o průměru vlasu se tady potkává s miniaturní spermií, jejíž hlavička je velká pouhých pět mikrometrů. Jde tak o sraz giganta s malým pulečkem, opravdu bizarní rande,“ popisuje zaujatě mladá žena.
Působí na Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, ale také v brněnské reprodukční klinice Reprofit, jež se zabývá umělým oplozením.
Podle ní je pro vědce při zkoumání pohlavních buněk nejdůležitější časová flexibilita. Buňky mají totiž své vlastní vnitřní hodiny, podle kterých se řídí sled jejich životních událostí.
„Chceme-li se něco dozvědět, musíme se přizpůsobit. Ráno často netuším, v kolik se z práce vrátím,“ říká a upozorňuje na to, že mikroskopické pozorování počátku života ztěžuje mimořádná choulostivost buněk, které v tomto dramatu hrají hlavní roli.
Život je výhra v loterii
„Tyto buňky nemají rády, když se na ně někdo dívá. Poznají to. Jeden z nejzajímavějších momentů života embrya nastává, když se musí dostat z měkké skořápky, ve které v době oplození je,“ popisuje Holubcová.
„Má-li se ale zahnízdit do matčiny dělohy, z obalu se musí vymanit, jako když se pták klube z vajíčka. Když ale třeba není zaručena dostatečná teplota, už na polovinu vylezlé embryo zaleze zase zpátky,“ doplňuje.
Zatímco se normální lidské buňky vyznačují svou disciplinovaností, na začátku života panuje naopak obrovský chaos. „Dělají spoustu chyb a jsou neprofesionální. To má pak za následek, že se mnoho počatých embryí vůbec nedovyvine,“ líčí Holubcová.
Podle ní ještě fakt, že bylo lidské embryo počato, tolik neznamená a představuje spíše jen možný potenciál. Sedmdesát procent embryí totiž zahyne samo o sobě.
„Život je výhra v loterii, ne každé embryo to zvládne. Musí vykázat velké schopnosti a o život bojovat. Na rozdíl od živočišných druhů, které žijí jen krátce či mají na rozmnožování třeba jen týden, u člověka evoluce sníženou reprodukční schopnost toleruje. Kvalita lidského potomstva má přednost před kvantitou,“ říká bioložka.
Bez lásky to nejde
Limitující ovšem je, že české zákony výzkumníkům povolují pouze tyto procesy pozorovat, ne však do nich jakkoliv vstupovat.
„O samotném oplození toho víme velmi málo. Zákony kladou počátek života, který je samozřejmě chráněn, právě již do okamžiku oplození. Mnoho věcí nám stále zůstává skrytých,“ konstatuje Holubcová a současně věří, že díky výzkumu bude v budoucnu možné neplodnost lépe léčit.
Ne všichni však jejímu povolání fandí. Odpůrci umělého oplodnění namítají, že děti se mají rodit jen z lásky a takové zásahy lékařů jsou nepřirozené. Na jejich výtky ale vědkyně snadno reaguje.
„Nikde jsem neviděla tolik lásky jako právě mezi lidmi, kteří o dítě tak stojí, že hledají pomoc v klinikách reprodukční medicíny. Takto počaté děti jsou vymodlené, rodiče musí projít složitým a emočně velmi náročným procesem. Bez lásky by to nešlo,“ zakončuje s přáním, aby lidé v asistované reprodukci neviděli mylně pouhý byznys, ale vědu a sofistikovanou medicínu, která pomáhá.
