Když nepobýval na chalupě na Vysočině, žil Zeno Kaprál v brněnské Údolní ulici na dohled Špilberku, jemuž věnoval také snad nejkrásnější báseň ze své poslední sbírky Tříděný odpad. Nakladatelství Druhé město ji stihlo vydat k jeho 79. narozeninám, které oslavil 19. října.
„Zase mě vedou jako dítě/ přes hory doly Špilberku,/ kde keře zatahují sítě/ se sny taliánských rebelů,“ začíná báseň Rodiče a dokazuje tak znovu jeden z básníkových nejsilnějších inspiračních zdrojů.
Básníkem byl Zeno Kaprál totiž opravdu bytostně. Podle nakladatele Martina Reinera 24 hodin denně, na rozdíl od těch, co jsou básníky jen tehdy, když píší verše.
„Abych to zjednodušil: Zeno žije v paralelním vesmíru, odkud nám posílá stručné depeše. Fascinující, překvapivé, smutné, veselé, texty napsané stoletým dítětem. Zeno Kaprál: jeden z posledních Básníků,“ uvedl Reiner poslední sbírku.
Přitom profesní život slušného Zena Kaprála, který se nikdy nikam nedral, byl opravdu pestrý a jistě nijak lehký. Pracoval i jako zeměměřič, pojišťovací agent či vychovatel v polepšovně.
První sbírku Ploty vydal v roce 1962, zatímco za normalizace se stal samizdatovým a komunisty potlačovaným autorem. Verše mu pak oficiálně vyšly až po převratu, texty psal také pro rozhlas, proslulými byly jeho Minutové hry.
A nesmazatelnou stopu zanechal také coby člen slavné brněnské bohémy ze 60. let minulého století. Sugestivně ji vylíčil další její člen Pavel Řezníček ve svých Hvězdách kvelbu, kde se ve vtipně přejmenované postavě Zdenko Maršála skrývá právě Zeno Kaprál.
Dlouhá léta s těžkou nemocí zápolící básník se ve své poslední sbírce už na svůj odchod připravoval. Tak, jak to uměl – hrdě, statečně a hravě.
„Musím spěchat,/ než začne palba./ Nechci být překvapen v nedbalkách./ Hodlám se obléci vhodněji/ k tak závažné události,“ píše Zeno Kaprál v úvodu básně Cíl.
