„S fotoaparátem jsem se poprvé setkal u svého otce, ale nebyla to tehdy ještě vášeň. Fotila se hlavně rodina a já měl možnost poznat napjaté chvíle v temné komoře a vidět to tajemné kouzlo, když se ve vývojce začal pomalu objevovat na papíře budoucí obraz,“ vzpomíná Vošický.
Kdy jste začal fotit vy sám?
Až později, když jsem začal šplhat po horách a létat nad nimi na rogale, jsem pocítil touhu zvěčnit všechnu tu krásu vůkol. Nejprve jsem se ale věnoval amatérskému filmu a některé z mých dokumentů získaly zajímavá ocenění, například cenu barrandovského studia za film o létání a tři nominace na prestižním mezinárodním Horolezeckém filmovém festivalu. Tam jsem se setkal s horolezeckou legendou Kurtem Diembergerem, což je jediný žijící horolezec, který má na svém kontě dva prvovýstupy na osmitisícovky. Jeho závěrečná diashow mě zasáhla natolik, že jsem odložil kameru, vzal do ruky foťák a už jej nepustil.
Šlo u vás hned také o povolání, které vás dnes živí?
Po revoluci jsme otevřeli v Jihlavě specializovanou prodejnu s elektronikou se zaměřením na foto- a videotechniku, postupem času jsem se však začal věnovat fotografii na plný úvazek.
 |
Jak se stalo, že se vaší doménou stalo focení z letadla?
Letecká fotografie ke mně přišla tak nějak sama. Už proto, že jsem odmalička vyrůstal na letišti, kde se oba mí rodiče věnovali sportovnímu létání. Já sám jsem po dovršení předepsaného věku složil pilotní zkoušky a k tomu létal na rogale. A tak jsem s kamarádem, zkušeným obchodním pilotem Radkem Klimešem, začal fotit svět shůry. Z mých fotografií vyšlo pět úspěšných knih, z nichž jedna získala hlavní cenu na 21. Podzimním knižním veletrhu.
Proč jste pak přešel na záběry přírody a krajiny?
Po nástupu dronů a stovkách hodin strávených ve vzduchu plných dobrodružství, kdy jsme mimochodem za ta léta prožili i tři nouzová přistání, naštěstí vždy se šťastným koncem, mě přestala letecká fotografie uspokojovat. Snesl jsem se zpět na pevnou zem a začal fotit všechnu tu krásu kolem sebe po svých. V dětství jsem trávil téměř všechny víkendy a prázdniny na odlehlé chalupě uprostřed nádherné, nedotčené přírody, a tak byly karty mého zaměření a lásky ke krajině a přírodě rozdány.
OBRAZEM: Snímky krajiny, zvířat i památek působí dokonale. Fotograf sbírá ceny |
To je na vašich fotkách opravdu znát. Teď tedy pro techničtěji orientované čtenáře – fotíte dnes už jenom digitálními fotoaparáty?
Ano, dnes už jenom digitálními, ačkoliv mi ty chvíle napětí v temné komoře občas scházejí. Od začátku jsem dlouhá léta fotil technikou od Nikonu, pak se stalo, že jsem uspěl v soutěži Sony World Photography Awards, takže jsem získal jejich techniku a stanul před těžkým rozhodnutím. Ale protože mě společnost Sony začala podporovat, bylo rozhodnuto. A jsem maximálně spokojený.
Vaše fotky vypadají naprosto dokonale, což mě vede k otázce, jak moc využíváte jejich následné úpravy?
Jak kdy. Mám rád jak surovou fotografii, tak fotografii výtvarnou. Jak už dávno prohlásil britský fotograf Henry Peach Robinson žijící v letech 1830 až 1901: „Každý grif, každý trik a každý kouzelnický kousek smí fotograf využít. Povinnost mu nařizuje vyhýbat se obvyklému, holému a ošklivému a místo toho objekty svých fotografií pozdvihnout, neohrabané odstranit a nemalebné opravit.“ Netrpím předsudky. A každý ať se vyjádří po svém. Fotografii je vlastní, že se buď líbí, nebo ne. Ostatně existují soutěže, kde se to smí – tedy kromě jakéhokoli zásahu umělou inteligencí – jako například Siena Creative Photo Awards, kde jsem měl tu čest třikrát uspět.
Naopak například v soutěži Czech Nature Photo musíte prostřednictvím doloženého souboru RAW (digitální obdoba negativu – pozn. red.) prokázat, že nebylo s fotografií jakkoli manipulováno. Tam jsem také měl tu čest uspět. Mám tedy rád všechny techniky.
Ženské akty i balónové létání. Výstava ukazuje poklady z archivu fotografa |
Pojďme k výsledkům, v nichž je doménou jižní Morava. Čím to?
Miluji otčinu a jsem jí věrný. Naše země je prostě krásná, což dokládají i ocenění mých snímků, které uspěly v konkurenci fotografií z vyhlášených destinací celého světa. Takže mám obrovskou radost, že můžu toto vědomí předávat dál.
Zdeněk Vošický, fotograf a filmař
Výběr z ocenění:
|
Z jak obsáhlé série své nejúspěšnější snímky obvykle vybíráte?
Dobrá fotografie záleží skutečně na obrovské trpělivosti, snaze, píli a obětování. A také schopnosti poznat ji mezi mnoha dalšími. Rád tu znovu ocituji větu, kterou jsem někde četl: „Dobrá fotografie stojí metr vedle vás.“ Rozhoduje světlo, detaily a léta zkušeností. Na oblíbené lokality se vracím mnohokrát, až je to najednou ono.
Které snímky pro vás znamenají takový povedený „zázrak“?
Fotografie sice stojí na trpělivosti a snaze, ale s těmi je spojeno i pověstné štěstíčko, které na vás někde čeká. Pro mě je to například letos oceněná fotka vlh pestrých nazvaná Duch. Při focení letovek (snímky zvířat nebo strojů v letu – pozn. red.) mně najednou proletěla blízko objektivu mimo hloubku ostrosti druhá vlha a vznikl tak neopakovatelný snímek, kde se prolínají dvě těla vlh, jedno ostré v pozadí a druhé s ním prolnuté připomínající ducha.
Takové fotografie vás patrně stojí i největší úsilí...
Nejvíc sil skutečně stojí za fotografiemi volně žijících zvířat, zvláště ptactva. Když mi ostřílení fotografové dřív říkali, že se musím naučit znát jejich chování a porozumět jim, říkal jsem si: „No jó, to je chytrých řečí.“ Ale oni měli velikou pravdu. Navíc právě to přináší úžasné chvíle, kdy se o zvířatech dozvíte, co nejde vyčíst z křesla s chytrým mobilem v ruce. Kdy musíte splynout s přírodou. Což bez mnoha hodin, dní, týdnů, a nebojím se říct, i let, prostě nedokážete.
Dnes už s vámi jezdí fotit i vaše osmiletá dcerka Vladěnka, také oceňovaná v juniorských soutěžích. Jak snáší nepohodlí a čekání na dobrý snímek?
Odmalička za mnou chodila a sedala mi na klín při zpracování fotografií. Se zaujetím se dívala na monitor a říkala: „Ťo še mi líbí – a ťo ně.“ Venku mně tahala foťák z ruky, ale sama začala seriózně fotit až loni. Mám takový zážitek z loňského focení vlh pestrých, který jsem zmínil i při předávání cen. V zamaskovaném krytu jsme spolu klečeli na bobku vedle sebe a oba trpělivě koukali do hledáčku. Po nějakém čase jí potichu říkám: „Vstaň, vždyť tě musejí strašně brnět nohy.“ Ona na to: „Tiše, tatínku, je to o trpělivosti.“ To mě hodně dojalo. A pochopil jsem, že ji to opravdu baví. Nemohl jsem ji ani dostat domů.
Zbývá ještě něco, co byste rád vyfotil a zatím se to nepodařilo?
Jak se říká, fotograf je rád, když se mu povedou dvě tři slušné fotografie za rok, ale na tu pravou stále čekám. Tak snad...
