Když mu byl trest změněn na doživotí, nakonec řadu let těžil v nejhorších možných podmínkách jako politický vězeň uranovou rudu v Bytízu u Příbrami. Ostatně režim ho jako otevřeně katolického tvůrce a disidenta pronásledoval až do roku 1989.
Narodil se v Brně, jeho otcem byl syn pouhého "domkaře", jak se tehdy říkalo. Tomáš Jan Rotrekl se vyučil sadařem, projel celou Evropu, ovládl spoustu jazyků a pak jen svou pílí, vůlí i šikovností založil roku 1904 v Brně na Jánské 12 první a největší český semenářský závod u nás.
"Otec, kterému jsem celý život vykal, mi předal své klíčové slovo, a to je vědomí povinnosti," vzpomíná spisovatel na dobu, kdy mu bylo třináct let.
Disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.Nedlouho potom otec zemřel, prý se v podstatě udřel. "V roce 1933 jsme za ním šli s maminkou do nemocnice, kde mi řekl poslední slova, která jsem od něho slyšel: Máš udělané úkoly?" dokládá otcův jedinečný smysl pro zděděné klíčové slovo jeho syn.
Konflikt s režimem přišel už za druhé světové války
První konflikty s režimem přišly pro mladého Rotrekla ovšem už za druhé světové války, kdy přestal jako totálně nasazený dělat pro Němce od šesti ráno do šesti večer. Naštěstí jej upozornil jeden rodinný známý, že na něj přišlo udání, jak "sabotuje hrdinné úsilí říše", za což byl za války špagát. Takže pro zbytek války se budoucí disident uchýlil do ilegality.
Po válce se Zdeněk Rotrekl ani na chvíli nepřimkl k proruské levé vlně. Prý mu v tom zabránil způsob osvobozování Brna, kde se sovětská armáda chovala jako na dobytém území.
Halas pomohl, Nezval naříkal
17. listopadu 1949 na Mezinárodní den studentstva odsoudili Zdeňka Rotrekla "za nepřátelský postoj k lidovědemokratickému zřízení a Sovětskému svazu" podle nových komunistických zákonů po návrhu trestu smrti na doživotí.
"Tehdy stačilo, když jste si na ulici nebo v hospodě zazpívali ,Haj, husičky, haj, Klement nám dá ráj, máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou’. Za to bylo minimálně šest let. Já jsem byl odsouzen jako bývalý vysokoškolský funkcionář, vedoucí resortu kultury, jehož v letech 1946 a 1947 zvolilo na 20 000 brněnských studentů do Oblastního svazu vysokoškolského studentstva," líčí Rotrekl, kterému navíc uškodily jeho předúnorové bojovné novinářské články a tři už tehdy vydané sbírky křesťanské poezie.
Jeho ovdovělá maminka se tehdy vydala za básníkem Františkem Halasem, který sice už velmi nemocný ležel ve vinohradské nemocnici, ale svou přímluvou skrze prostředníka patrně zvrátil absolutní trest jejího syna.
Maminka prosila o pomoc také Vítězslava Nezvala, který nejspíš nijak nepomohl, pouze se prý tehdy držel za hlavu a naříkal "Co to ten hoch udělal!".
"Nikdy bych matce nedovolil, aby se za mě přimlouvala," tvrdí dodnes Zdeněk Rotrekl. "V našem případě bylo velké štěstí, že náš brněnský proces s vysokoškoláky nebyl veřejný, takže lid neměl příležitost volat po smrti zrádných štváčů," myslí si Zdeněk Rotrekl, který seděl na Borech i v Leopoldově s básníky, šlechtou i prvorepublikovými politiky.
Po částečné změně poměrů v roce 1962 propustili tehdy 42letého Zdeňka Rotrekla po třinácti letech a 25 dnech na desetiletou podmínku z vězení. Tři měsíce předtím umřela jediná bytost, kterou Zdeněk na světě měl a která na něho venku čekala - jeho maminka, která se ho nedočkala a které její syn nesměl přijít ani na pohřeb.
"Navíc mě po propuštění z lágru chtěli vzít na vojnu, ale měl jsem tak pošramocené zdraví, že mi nakonec dali modrou knížku. Pak jsem po Brně roznášel petrolejové lampičky, kterými se osvětlovaly stavební výkopy. Až v roce 1970 jsem dostal invalidní důchod," líčí svůj návrat na svobodu spisovatel, který se roku 1963 oženil a v roce 1964 se mu narodil jediný syn.
Oběti z bývalých viníků
"Chartu jsem podepsat nemohl, i když tam byli lidé, kterých jsem si velmi vážil. Zato tam byli jiní, se kterými jsem měl problém," tvrdí Zdeněk Rotrekl. "Nicméně jsem věděl, že jde o nesmírně důležitý počin, který i lidem v zahraničí ukáže, že český člověk není jenom Švejk, co vozí dary papalášům do Sovětského svazu," líčí své sympatie ke hnutí Charty.
"Normalizaci a disent nemůžeme ovšem pochopit bez poúnorového teroru v roce 1948, kdy komunisti zlikvidovali církevní řády, selský stav a řemeslníky. Přitom čeština byla dlouhá léta jazykem právě této vrstvy. A nemůžeme nic pochopit ani bez událostí z konce 60. let, kdy národ rozkopl dveře ke svobodě a zrušil cenzuru," vzpomíná na své tehdejší působení redaktora čtrnáctidenníku Obroda, kdy také jako jeden z prvních založil klub poúnorových politických vězňů K 231, který byl pojmenován podle zákona "na ochranu lidově demokratického zřízení".
Při událostech konce 60. let se totiž z bývalých viníků poúnorových represí a pozdějších reformních komunistů začaly rodit ještě pozdější normalizační oběti. "Z tohoto faktu se pak odvíjely poznávací a chápající vztahy v disentu, bez nichž není myslitelné ani společenství Charty 77," zmiňuje ojedinělý fenomén lidí spolupracujících napříč politickými i náboženskými názory, původu či přesvědčení.
Kromě hojné publikace svých textů v nejrůznějších samizdatech doma i v zahraničí působil Zdeněk Rotrekl i jako redaktor v družstvu Logos katolického disidenta Josefa Adámka. Doma spolupracoval se samizdatovými Lidovými novinami, Originálním videojournalem a jako člen Vaculíkovy "junty" také s časopisem Obsah.
Roku 1988 začal s technickou pomocí Karla Courala znovu vydávat katolicky orientovaný časopis Akord. "Tiskařská úroveň našeho samizdatového Akordu byla ovšem otřesná," nezastírá nespokojenost s technickým redaktorem Rotrekl.
"Když jsem v roce 1988 jako jeden z prvních podepsal dokument Hnutí za občanskou svobodu, protože vyžadoval zrušení vedoucí úlohy KSČ, odvezli mě k výslechu do stejné budovy na Příční, kde mě vyslýchali už v roce 1949," zmiňuje svůj osobní historický oblouk Zdeněk Rotrekl. "Nic ze mě nedostali, já už jsem tohle měl všechno za sebou," dodává.
Koncem 80. let se podařilo uspořádat neoficiální přednášku před nabitým sálem v brněnském klubu Šelepka, kde Zdeněk Rotrekl poprvé veřejně promluvil o svém vězení, komunistických koncentrácích a exilových autorech.
Lidé žijí pod bolševickou dekouHned po 17. listopadu 1989 promluvil Zdeněk Rotrekl na revolučním Náměstí Svobody. Všiml si tu fotografujících estébáků pod pódiem. Krátce po změně poměrů Zdeněk Rotrekl založil a působil ve výboru Obce moravskoslezských spisovatelů, založil Syndikát českých novinářů a pod nakladatelství Petrov tehdejší Lidové demokracie přenesl vydávání svého časopisu Akord, k jehož řízení přizval spisovatele Pavla Švandu. "Důsledky čtyřiceti let komunismu stále v mentalitě zdejších lidí nacházím," shrnuje spisovatel dojmy z posledních dvaceti let. "Lidé jako by pořád žili pod jakousi bolševickou dekou. Vidím to na naší vzdělanosti, historické paměti, v souvislostech, které si ve své zabedněnosti tenhle národ neuvědomuje a nepřipomíná. Díky tomu můžou mít dodnes komunisti při volbách tolik procent," nebere si servítky spisovatel, kterému vyšlo za posledních dvacet let mnoho básnických sbírek, románů i starších samizdatových prací. Dnes má napsáno přes 700 stran své vzpomínkové knihy Hnízda ze stromu, který odchází. Až napíše dalších minimálně 300 stran, knihu vydá brněnské nakladatelství Atlantis. "Svobodný vzduch dneška je samozřejmě i pro mě naprosto základní podmínkou lidské existence," tvrdí spisovatel. "Otázkou je, zda si jí dost vážíme, abychom o ni nedokázali snadno přijít, což je mé hlavní poučení z posledních sedmdesáti let," dodává nositel Řádu T. G. Masaryka, Řádu svatého Cyrila aMetoděje, Ceny Jaroslava Seiferta a mnoha dalších. |
